Oběť vlastního úspěchu

28. května 2008, 13:13 - Pavel Kohout
28. května 2008, 13:13

Změna politiky MMF vedla k nedostatku krizí a deficitu 400 milionů dolarů

Mezinárodní měnový fond (MMF) byl založen v roce 1944 s cílem stabilizovat měnové kurzy členských zemí - případně pomáhat těm státům, které by se přechodně dostaly do potíží s platebními bilancemi. Fond měl fungovat jako „družstvo“, do kterého by členské státy pravidelně přispívaly, a v případě potřeby by obdržely úvěr na překlenutí doby, během níž by jejich měna byla ohrožena.
Je třeba podotknout, že v roce 1944 převládaly názory na měnovou politiku pevně zakotvené v teorii a praxi 19. století. Co to znamenalo? Mezinárodní finanční systém byl od druhé poloviny 19. století s výjimkou válečných let vázán na zlato. Vláda se zavázala k povinnosti směňovat bankovky za zlato v přesně stanoveném a stálém poměru. Například americký dolar byl směnitelný za zlato v poměru 20,67 dolaru za unci v letech 1834 až 1934. Když se takto chovaly všechny vlády, byla mezinárodní konvertibilita zajištěna. Aby bylo možné udržet zlatou paritu a stabilitu měnových kurzů, systém vyžadoval dodržování přísných „pravidel hry“. Mezi ně v první řadě patřil již zmíněný závazek směňovat měnu za zlato. Mezinárodní zlatý standard byl založen na automatickém vyrovnávacím mechanismu, který vyžadoval volný tok zlata napříč hranicemi. Měnová politika centrálních bank se řídila téměř výhradně potřebami zlatého standardu. Bylo-li třeba posílit přítok zlata, zvýšila centrální banka sazby, a naopak. V případě deficitu platební bilance pravidla hry vyžadovala umožnit odtok zlata ze země, aby cenová hladina v poměru k cenovým hladinám hlavních obchodních partnerů poklesla na úroveň odpovídající kurzové paritě.

Brettonwoodský systém

Uspořádání světa po druhé světové válce v zásadě zachovalo tyto principy. Jedinou inovací bylo, že světové měny nebyly vázané přímo na zlato, ale na dolar. Ten si jako jediná měna podržel přímou vazbu na zlato v poměru 35 dolarů za unci. Toto uspořádání vešlo do historie jako Brettonwoodský systém.
Z toho je zřejmé, jaká měla být původní role MMF. Jelikož Brettonwoodský systém byl stejně jako klasický zlatý standard založen na stavech a tocích dolarových (původně zlatých) rezerv, měl usnadňovat situaci zemí, které se v této oblasti dostaly do rovnováhy. Později se zadání změnilo a rozšířilo. Z MMF se postupně stávalo něco jako světové ministerstvo hospodářství, které kontrolovalo hospodaření jednotlivých zemí a zasahovalo v případě nouze. Těchto případů bylo mnoho. Během období klasického zlatého standardu bylo obvyklé, že vlády dodržovaly v dobách míru vyrovnané nebo přebytkové rozpočty. V poválečném období se však rozmohl keynesianismus, zejména jeho zploštělá a zvulgarizovaná varianta. Tu lze charakterizovat: dluhy se nemusejí platit. A když ano, lze to udělat penězi z dalších dluhů. Není proto divu, že přibylo finančních a bankovních krizí. MMF fond měl plné ruce práce.

Uznání faktického stavu

Mezitím Brettonwoodský systém spěl ke svému zániku. Během padesátých a šedesátých let se západoevropské země a Japonsko vzpamatovaly z válečné katastrofy a jejich ekonomiky rostly rychleji než americká. To se projevilo v setrvale záporné platební bilanci USA, což vedlo k dlouhodobému odlivu zlatých rezerv. Koncem šedesátých let vznikly závažné pochybnosti o schopnosti USA směňovat dolar za zlato ve stále stejném poměru 35 dolarů za unci. Přesněji řečeno nešlo o pochybnosti, ale o jistotu. Při růstu měnové zásoby v americké ekonomice a poklesu zlatých rezerv bylo jasné, že zlatá parita je fikcí.
Často se nepřesně uvádí, že zlatý standard zrušil americký prezident Richard Nixon. Ve skutečnosti Nixonův krok pouze potvrdil skutečný stav. Zlatý standard se rozpadl působením tržních sil. Jeho formální zrušení nebylo důsledkem úmyslného rozhodnutí či spiknutí. Šlo pouze o uznání faktického stavu věcí.
Od roku 1971 je tedy zlato jen jednou z mnoha komodit. Zlatý standard patří navždy minulosti, neboť systém, v němž mezinárodní měnové kurzy jsou připoutány k jedné komoditě, nemůže v současnosti fungovat. Aby bylo možné hypoteticky znovu přijmout zlatý standard, vlády by se musely vzdát měnových a fiskálních politik. Znamenalo by to obětovat stabilitu reálné ekonomiky ve prospěch té měnových kurzů. To však žádná rozumná vláda neudělá, protože měnové riziko je nesrovnatelně menší zlo než výkyvy reálné ekonomiky. Konce zlatého standardu tedy není třeba litovat. Jak se zachoval MMF, který byl založen především jako strážce brettonwoodské varianty zlatého standardu? Plně přijal roli mezinárodní poradenské a konzultační agentury vlád, které se octly v problémech. Jak v této roli obstál?

Kritika

Kritici i zastánci MMF mají silné argumenty. První z nich vyčítají fondu mnoho odborných i politických chyb, kterých se dopustil. Kritika z politického hlediska směřuje zejména k faktu, že MMF během své historie mohutně úvěroval nejméně dvacet diktátorských režimů - od Argentiny až po Zaire. Diktátoři zpravidla dbají spíše o svůj vlastní prospěch než o blaho země, a proto není divu, že mnohé z těchto zadlužených zemí se dostaly do velmi obtížné hospodářské situace. Ani demokraticky zvolené vlády mnohdy nebyly zárukou poctivého zacházení s půjčenými penězi. Zemím, které se dostaly do problémů, MMF obvykle naordinoval úsporný program složený z omezení výdajů a zvýšení daní. Zvýšení daní v době recese je však přesný opak keynesiánské teorie. Tato politika byla mnohokrát kritizována. Mezi nejznámější kritiky patří Joseph Stiglitz, bývalý hlavní ekonom a viceprezident Světové banky, což je sesterská organizace MMF. Dalším věhlasným kritikem je William Easterly, rovněž bývalý pracovník Světové banky. Easterly podotýká, že MMF i Světová banka měly ve svých statutech zakotvenu povinnost jednat výhradně s vládami zemí přijímajících pomoc. „Jestliže prakticky všechny chudé země měly špatné vlády, potom dárcovské agentury musely dávat peníze takovým státům,“ zdůrazňuje Easterly.

Chybná aplikace

Myšlenka, že pouhá finanční pomoc učiní ze špatné vlády dobrou, však měla velmi tuhé kořeny. Země, které stály u zrodu MMF (zejména USA, Velká Británie a Švédsko), patří mezi státy s nízkou mírou korupce. Všechny tyto státy však zažily hospodářskou krizi ve třicátých letech, kdy by se jim pomoc typu MMF byla bývala hodila - a tuto zkušenost se pokusily přenést do prostředí, v němž nefungovala.
Konkrétně šlo o chybnou aplikaci keynesianismu. Mnoho desítek let se MMF a Světová banka držely Harrod-Domarova modelu jako základního rozvojového nástroje. Harrod-Domarův model pochází ze čtyřicátých let a jeho autoři jej nezamýšleli jako růstový model, ale jako nástroj k překonávání dočasných krizí. Z modelu vyplývá jednoduchý závěr, že hospodářský růst závisí na objemu kapitálu. Více investic vede k akumulaci kapitálu, který generuje hospodářský růst. Recept na růst byl tedy jednoduchý: napumpovat do země úvěry, a prosperita se záhy sama dostaví.
Bohužel takto „napumpované“ peníze byly zpravidla použity na neefektivní megalomanské projekty nebo jednoduše rozkradeny. „Patnáct největších příjemců zahraniční pomoci v roce 2002, z nichž každý dostal více než miliardu dolarů, patřilo mezi čtvrtinu nejhůře hodnocených vlád co do kvality demokracie, míry korupce a tak dále,“ uvádí Easterly v knize The White Man’s Burden (Břemeno bílého muže). To je mimochodem titul, který ironicky odkazuje na obhájce kolonialismu Rudyarda Kiplinga.

Levicová propaganda

„Kolonialismus“ také zaznívá z řad levicových kritiků, kteří MMF zazlívají, že se snaží rozvojové země znovu zotročit ve prospěch bývalých koloniálních mocností. Ale levicoví kritici spíše zaměňují pouhé omyly za předpokládané zlé úmysly. Neexistuje žádný důkaz, že by MMF nebo Světová banka chtěly úmyslně „vykořisťovat“ klientské země. Přesto pojmy „neokolonialismus“ a „neoliberalismus“ zaznívají v rámci levicové propagandy vedle sebe.
Pokud jde o druhý z těchto pojmů, je dost obtížné pochopit jeho původ. MMF totiž nebyl od svého založení ani náhodou institucí prosazující ekonomický liberalismus. Naopak šlo o instituci vytvořenou vládami pro pomoc jiným vládám. MMF častěji vyžadoval zvyšování daní než opak a princip jeho fungování byl vždy spíše byrokratický než liberální. Je však nutné podotknout, že MMF nikdy vlády členských zemí nenutí k podpisu jakýchkoli smluv. Vlády zemí postižených problémy to činí dobrovolně. A když smlouva o pomoci MMF nemá žádoucí účinky, je to z velké části i chyba klientské země.

Washingtonský konsenzus

Navzdory kritice však MMF zaznamenal i významné úspěchy. William Easterly uvádí jako příklady úspěšná řešení finančních krizí v Koreji a Thajsku v osmdesátých letech, po nichž následovala v obou případech období robustního hospodářského růstu. Úspěšná byla i pomoc Mexiku v polovině devadesátých let. Dalším úspěchem byl zásah v Asii po sérii bankovních a finančních krizí v roce 1997 a pomoc Turecku koncem devadesátých let.
Časem se principy chování MMF změnily. Podpora pevných kurzů je dnes minulostí, zejména po debaklu Argentiny v roce 2002. Reakcí MMF na jiné podmínky v průběhu devadesátých let byla formulace takzvaného washingtonského konsenzu. Jde o seznam doporučení, která zahrnují například fiskální disciplínu, konkurenceschopný měnový kurz, omezení odvětvových dotací ve prospěch školství, zdravotnictví a infrastruktury, rozšíření daňové báze a zmírněných mezních daňových sazeb, liberalizaci obchodu a zahraničních investic, privatizaci státních podniků, omezení regulace podnikání s výjimkou bezpečnosti práce, ochrany životního prostředí a spotřebitelů. K washingtonskému konsenzu patří i rozumný dohled nad finančními institucemi a zajištění právní stability, zejména pokud jde o majetková práva.
Washingtonský konsenzus je tedy vlastně soupisem rozdílů mezi bohatými a chudými zeměmi. Takřka všechny bohaté země tyto podmínky splňují. Údajný krach washingtonského konsenzu v klientských zemích MMF byl ve skutečnosti způsoben neplněním jeho doporučení. Například zmíněná Argentina měla v době krize zcela nekonkurenceschopný měnový kurz a její fiskální politika byla exemplárně špatná. Je zajímavé, že bývalý argentinský prezident Nestor Kirchner na jedné straně podmínky washingtonského konsenzu hlasitě kritizoval, ale na druhé podstatné dodržoval, zejména rozpočtovou disciplínu a konkurenceschopný měnový kurz.

Dobrá zpráva

Změna politiky MMF byla evidentně přínosná. To je zřejmé i z faktu, že prosazování washingtonského konsenzu vedlo k poklesu počtu finančních krizí ve světě. MMF se tím paradoxně stal obětí vlastního úspěchu. Objem úvěrů, které MMF poskytuje, je v současnosti natolik nízký, že úvěrová marže nestačí na financování provozu této instituce. Poslední významnou klientskou zemí zůstává Turecko. Turecké úvěry představují dvě třetiny úvěrů, jež MMF v současnosti poskytuje. Většina zemí se zřejmě poučila. Včetně těch, které MMF kritizují. To je dobrá zpráva.
„Nedostatek krizí“ však má za následek, že v roce 2011 bude mít MMF deficit ve výši 400 miliónů dolarů. Je to paradox pro instituci, která vždy hlásala finanční disciplínu. A řešení? Kromě propuštění asi patnácti procent zaměstnanců schválil MMF v dubnu 2008 prodej části svých zlatých rezerv. Půjde asi o 400 tun a transakce bude rozložena do několika let, aby nesrazila ceny příliš dolů. Výtěžek bude použit jako základ finančního fondu. Jeho budoucí využití však zůstává nejasné.

Souvislosti

Mezinárodní měnový fond byl založen 22. července 1944 schválením Článků dohody na Měnové a finanční konferenci v Bretton Woods v americkém státě New Hampshire.
Prvotním úkolem MMF bylo dohlížet a řídit systém pevných devizových kurzů.
Hodnota všech světových měn se vztahovala ke zlatu a americkému dolaru.
Tento systém se stal základem mezinárodního obchodu.
Druhým základním úkolem MMF bylo poskytování krátkodobé finanční podpory zemím, které vyčerpaly své zahraniční měnové rezervy a ocitly se v potížích.
V roce 1971 zrušily USA volnou směnitelnost dolaru.
Systém, který se o ni opíral, se rozpadl.
Byl vytvořen systém volně pohyblivých měnových kurzů členských zemí MMF.
V něm je hodnota jednotlivých měn určována trhem nebo zásahy jednotlivých vlád.
Po těchto změnách začínal MMF postupně ztrácet smysl, ale přesto byl zachován jako konzultační, poradenský a dozorový orgán poskytující krátkodobé půjčky.
Postupně byly zapojovány další typy úvěrů.

Situace

Jednou z hlavních aktivit MMF je dohled na mezinárodní finanční systém.
Tato činnost je vykonávána především formou pravidelné konzultace se zástupci jednotlivých členských států.
MMF dle nich posuzuje podmínky, za kterých je měna konkrétního státu kupována či prodávána.
Konzultace se provádějí zpravidla jednou ročně a hodnotí i to, jak se členské státy řídí doporučeními MMF.
MMF je většinou spojován s obrovskými půjčkami zemím v hospodářských krizích nebo na jejich počátku.
Fond své půjčky podmiňuje opatřeními na zlepšení platební bilance jednotlivých států, které mají zajistit návratnost půjček pro MMF.

Popisek 1: Schůzka na nejvyšší úrovni. Vrcholným orgánem Mezinárodního měnového fondu, zastupujícím jednotlivé členské země, je sbor guvernérů. Schází se během výročních setkání MMF, zpravidla jednou ročně. Guvernéři a jejich zástupci bývají většinou ministry financí či šéfy centrálních bank jednotlivých států.

Popisek 2: Minulost. Po debaklu Argentiny v roce 2002 Mezinárodní měnový fond přestal podporovat pevné kurzy. Tehdy proti přísným vládním bankovním opatřením protestovaly desítky tisíc Argentinců.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče