O tom, jak topenář prásknul do koní

09. října 2008, 16:23 - Pavel Hanslíček
09. října 2008, 16:23

V moravských Čechách vzniká unikátní muzeum

Nejkrásnější pohled na svět je z kozlíku kočáru, tvrdí moravský sběratel a restaurátor historických povozů Václav Obr. Jeho sbírka obsahuje pětadvacet historických kočárů a deset saní z devatenáctého a počátku dvacátého století. To už je jistě důvod k tomu vybudovat vlastní muzeum. Otevřít by mělo v létě příštího roku.

Měřítko prestiže
Domníváte-li se, že Václav Obr je zámožný podnikatel, který kočáry sbírá z rozmaru, jste na omylu. Instalatér a topenář Obr veškeré nákupy povozů a stavbu muzea financuje z vlastních prostředků a z akcí občanského sdružení Historické kočáry Mylord. Nejstarším Obrovým exponátem jsou empírové knížecí saně z roku 1805, nejstarší kočár pochází z roku 1850. Původně sloužil na farnosti v Netíně u Velkého Meziříčí. Obrovým cílem je, aby sbírka byla reprezentativní. Neobsahuje tedy jen honosné kočáry, ale i běžnější povozy. „Chci, aby si budoucí návštěvníci udělali představu, na čem jejich předkové jezdili. Proto u mě najdete i klasický žebřiňák, moravskou košatinu či selskou bryčku,“ vysvětluje Obr. „V hornatých částech Česka bývaly povozy spíše chudší, naopak v úrodných nížinách, jako je Haná, kde byly velké statky, najdete kočáry bohatě zdobené. Jako je dnes měřítkem prestiže a společenského postavení automobil, dříve to byl kočár,“ říká Obr.

Johann Schöppel to uměl
Nejzdobnější součástí „vozového parku“ byly v 18. a 19. století smuteční kočáry. Nepředpokládalo se totiž jejich denní použití. Naopak u běžných kočárů se počítalo s výměnou některých dílů, a proto s výjimkou kočárů vyšší šlechty nebyly tak honosné. Smuteční kočáry má pan Obr tři. „Vlastnit jich větší počet není obvyklé, většina sběratelů má jeden kus,“ říká Obr. Nejcennějším Obrovým smutečním kočárem je dílo kováře Johanna Schöppla z Prahy, kterému císař udělil právo vyrábět kočáry i pro vídeňský dvůr. Kočár o váze přes 1200 kilogramů s délkou téměř 4,5 a výškou 3,3 metru vznikl v rozmezí let 1895 až 1900. Původně ho společně vlastnila města Uherské Hradiště a Kunovice. Ta také Václava Obra požádala o restauraci povozu. „Při jednání o opravě jsme zjistili, že městům chybějí prostory pro jeho vystavení. Proto jsem se dohodl, že kočár koupím,“ popisuje Obr cestu kočáru do své sbírky. Oprava zabrala 22 měsíců a hodnotu svých restaurátorských prací v tržních cenách Obr odhaduje na 1,5 milionu korun. Kočár je bohatě zdoben dřevořezbami, má propracovaná leptaná a pískovaná skla a v každém rohu karoserie velkou lucernu.

Komtesy z Lešné a švýcarský unikát
Obdivuhodným kusem Obrovy sbírky je rovněž dámský kočár Painer-Duc z roku 1876. Na zakázku ho vyrobil známý vídeňský stavitel kočárů Jakub Lohner pro komtesy z hraběcí rodiny Seilern-Aspangů, která sídlila na zámku Lešná u Zlína. V jedné z lešenských zahrad také zbytky kočáru objevil Obrův známý. „Z kočáru zbyla jen kovová kostra a minimum dřevěných částí. Proto jsem si nechal poslat ze Schönbrunnu rytinu z Lohnerova katalogu, díky které bylo možné kočár opravit do původní podoby,“ konstatuje restaurátor. Třetím Obrovým unikátem je jeho jediný zahraniční kočár od švýcarské firmy Reinbolt-Christé vyrobený v roce 1890 v Basileji. „Kočár se silně poškozenou karoserií kabiny dostal do opravy od švýcarského sběratele jeden můj přítel. Ten si však na opravu netroufal. Do karoserie totiž nebylo možné zasáhnout zevnitř, protože by se poškodil zcela zachovalý interiér. Při opravě zvenku naopak hrozilo opakované rozpraskání. Nakonec jsem se dohodl, že kočár odkoupím a případné riziko nezdaru vezmu na sebe,“ vzpomíná Obr. Renovace se povedla. Kočár je luxusní, má záclonky, popelníky, a dokonce i píšťalku, kterou se dávalo znamení kočímu, aby zastavil. Skla v okýnkách jsou ohýbaná, kočár má dvě lucerny a dokonalé řešení odtoku vody. Navíc je vybaven pogumovanými koly zhotovenými ohýbáním loukotí v páře. Zajímavý byl také způsob vytápění: v zimě se do kočáru dávaly rozehřáté šamotové cihly, aby se vyhřál. K zajímavostem Obrovy sbírky patří i rozsáhlá kolekce kočárových luceren, kterých již získal osmdesát párů. „Kočár i s lucernami se dochová spíše výjimečně. Lze je totiž jednoduše vytáhnout a prodat zvlášť, což se dříve často dělo,“ vysvětluje Obr. Nejdražší lucerny jsou ze stříbra a nejlevnější z mědi nebo z obyčejného plechu. Kromě toho existovaly lucerny ze žluté a z bílé mosazi nazývané pakfong. Lucerny se kromě kovu lišily i použitým sklem. Řemeslně nejhodnotnější byly s ohýbaným a broušeným sklem. „Cena takových luceren dosahuje třicet až čtyřicet tisíc,“ říká Obr.

Peníze z Bruselu
Sběratelský zájem pana Obra odstartovala před lety bryčka, kterou si pořídil ke koni, na němž se jeho manželka věnovala parkurovému sportu. „Lidé chtěli vozit na svatby, což v bryčce moc nejde, tak jsem si pořídil kočár,“ vzpomíná Obr na události před třinácti lety. Postupně se mu na dvoře začaly kupit kočáry a on se jejich sbírání věnoval stále systematičtěji. V listopadu 2006 začal instalatér a topenář Václav Obr stavět muzeum, a to v obci Čechy pod Kosířem, ležící mezi Prostějovem a Olomoucí, loni byla budova zastřešena a letos se začalo s úpravami vnitřních prostor. Muzeum má rozměry padesát na patnáct metrů, z čehož více než šest set metrů čtverečních zabere výstavní plocha. Ve zbytku bude restaurátorská dílna a obytné zázemí. Koncem srpna obdržel příslib dotace z programu Evropské unie, o kterou požádal prostřednictvím občanského sdružení Historické kočáry Mylord. „Na dokončení a otevření muzea budeme potřebovat ještě asi pět milionů korun, z toho dá 750 tisíc sdružení samo, zbytek Evropská unie,“ konstatuje spokojeně Obr, kterého podpořil i Olomoucký kraj a uhradil náklady na zpracování dotační žádosti ve výši 40 tisíc korun.

BOX Slovníček sběratele kočárů
(hlavní typy čtyřkolových kočárů)

Berlina – Vznikl kolem roku 1670, kdy jej navrhl italský architekt pro braniborského markraběte a pojmenoval dle hlavního města Braniborska – Berlína. Rychlý a lehký uzavřený kočár s dvěma sedadly uvnitř a vzadu se stupátkem pro lokaje. Byl populární hlavně v 17. a 18. století.

Landauer – Čtyřmístný kočár s oboustranně sklápěcí střechou umožňující příjemnou jízdu ve všech ročních obdobích. Stavěly se od konce 17. století až do konce tovární výroby kočárů. Název byl odvozen ze jména německého města Landau, které bylo centrem výroby těchto kočárů. Jiná verze říká, že pojmenování vzniklo v roce 1702, kdy se rakouský císař Josef I. v takovém voze vydal převzít obléhání Landau.

Mylord – Nejpoužívanější kočár, polootevřený. Kočáry typu mylord byly oblíbené ve vyšších společenských vrstvách ve městech i u zámožných sedláků na venkově. Sloužily pro kratší cesty, výlety i jako nájemní vozy. Název vznikl kolem roku 1830, kdy se těmto původně francouzským kočárům začalo říkat „mylord“ podle anglického oslovení šlechtice.

Viktoria – Podobný kočár jako mylord, ale s odnímatelným kozlíkem, určený pro dámy k promenádním jízdám. Název byl odvozen od jména anglické královny Victorie. Zápřež byla zavedena ze sedla.

Wagonette Vznikla v polovině 19. století, otevřený šestimístný kočár s kozlíkem pro dvě osoby. Lavice pro cestující jsou umístěny po stranách. Používal se hlavně k vyjížďkám do přírody a zajíždění koní.
Těžká wagonette, otevřený sportovní kočár do přírody s výše položenou karoserií využívaný v 19. a počátkem 20. století se nazývá Break (Brake). Používal se i k lovu a mohl vézt až šest lovců včetně psů. Název pochází z anglického výrazu break = lámat, protože se používal k zajíždění mladých koní.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče