O solidaritě a loupežném přepadení

04. března 2009, 06:19 - Pavel Páral
04. března 2009, 06:19

Tak nám ty spravedlivější daně dlouho nevydrží. Vedle milionářské dávky prosazované socialisty položili na stůl i někteří politici ODS navýšení sociálního a zdravotního pojištění.

Místo do maximální výše čtyřnásobku průměrného platu by se mělo platit až do pětinásobku. Prý to má být projev solidarity s rostoucím počtem nezaměstnaných.

Leč bylo by dobře rozlišovat mezi solidaritou a loupežným přepadením. Je jistě správné pomáhat svým bližním a úspěšný člověk má přispívat na správu věcí veřejných tak, aby společnost žila v nějaké rozumné harmonii a stát byl schopen plnit své funkce, které jsme mu svěřili.

Začíná to v nemocnici

Tak se na to podívejme hezky od počátku. Když se človíček narodí, je to zpravidla v nemocnici, kde je pro dosažení rozumného a přijatelného standardu péče dobré někde u vchodu odevzdat peněženku a střednímu zdravotnickému personálu doručit pořádnou bonboniéru či kilo kafe. Vždyť z našich daní placenou mzdu mají lékaři a sestry tak mizernou. Jen je dobré si přitom nevšímat milionových automobilů, které v nemocnicích parkují na místech vyhrazených personálu.

Pro převoz dítka z nemocnice domů je nutno pořídit pokud možno pohledný terénní automobil, abychom mu cestou po silnicích stavěných a opravovaných z našich daní nevytřásli duši z těla. Matka, jejíž plat byl před porodem na onom čtyř či pětinásobku průměrné mzdy, pak pobere rodičovský příspěvek, který ani náhodou nestačí na zaplacení složenek, natož hypotéky.

Když začne dítko brát rozum, odvedeme ho do školy, kde sice vzhledem k demografickému vývoji hrají učitelé na žáky přesilovku, nicméně představa, že se vaše dítě naučí procenta a základy nějakého civilizovaného jazyka, je zcela mylná. Pokud považujete za nutné vychovat z vašeho dítka osobu použitelnou na pracovním trhu, je záhodno sáhnout do peněženky a zaplatit soukromé učitele.

Když dítě povyroste a začne se vracet domů v pozdních hodinách, je vhodné pořídit si zbrojní pas a střelnou zbraň a dítě doprovázet, protože si sice ze svých daní platíte policii, ale platíte málo a našim četníkům to stačí sotva na mzdy těch kancelářských krys a na otop služeben. Z přebytku pak nakoupí pár botiček, kterými obouvají špatně parkující vozy na místech, kde nikomu nepřekážejí. Není tedy divu, když v pozdních večerních hodinách jsou ulice v centru Prahy plné drogových dealerů, prostitutek, agresivních pobudů a jiné sběře, zatímco policajta nezahlédnete.

Končí u televize

Když pak pro dítě budete chtít přistavět svůj dům na svém pozemku, budete muset naplnit několik obálek, oběhnout stavební úřady, památkáře, odbory životního prostředí a další osoby, které už léta živíte, a dosud jste si toho nevšimli. A všichni vám předvedou svou důležitost tak, že se přinejmenším naučíte pěknou řádku sprostých slov. Což se koneckonců docela hodí pro sledování přenosů z parlamentu na veřejnoprávní televizi, na níž se nakonec nedá ani na nic jiného koukat. V penzi, až budete pobírat důchod ve výši zhruba čtvrtiny toho, co jste každý měsíc odváděl po čtyřicet let na důchodovém pojištění, nakonec ani na nic jiného než na televizi nebudete mít.

A tak by se daly veřejné služby, které si platíme ze svých daní, popisovat ještě hodně dlouho, a čím dál více by nám bylo jasné, kde přestává nutná solidarita a začíná loupežné přepadení. Česko patří mezi země s nejrovnostářštějšími příjmy na světě. Rozdíly mezi nejvíce a nejméně vydělávajícími jsou u nás menší než v socialistickém Švédsku.

Odvody za zdravotní a sociální pojištění, z nichž je placena všem stejná zdravotní péče a téměř stejný důchod, jsou u nás omezeny teprve druhým rokem a jen na čtyřnásobek průměrné mzdy. V civilizované a hodně solidární Evropě je to v naprosté většině dvojnásobek, někde i méně. Také v objemu peněz odvedených nejbohatšími dvaceti procenty obyvatel ve prospěch nejchudších dvaceti procent obyvatel, patříme ke špičce. Solidarity je tak u nás více než dost.

Je jasné, že závist vůči úspěšnějším a bohatším je silnou hybatelkou dějin a politici, zejména někteří, si ji velmi rádi osedlávají. Nenechme si však namlouvat, že jde o solidaritu v době krize.

Právě kvůli krizi hodlá vláda vydat státní dluhopisy v menších nominálech, aby si je mohli koupit i občané. Kupovat je budou ale v naprosté většině lidé bohatí. Budou však ochotni půjčovat státu, který k nim natahuje jednu ruku s prosíkem a druhou se sukovicí zvýšených daní?

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče