O krok blíže ke krachu

06. ledna 2010, 12:46 - Pavel Kohout
06. ledna 2010, 12:46

Může vést rostoucí české zadlužení ke státnímu bankrotu?

Otázka z podtitulku tohoto článku není úplně přesná a nezachycuje celý problém. Lepší je zeptat se: jsou důvody rostoucího zadlužení České republiky, Německa, Francie, Řecka a dalších zemí předzvěstí bankrotu evropského sociálního státu?
Nejprve uveďme několik čísel. Veřejný dluh ČR činil 1. ledna 2010 přibližně ve 13.40 celkem 1 340 281 874 665 korun. Odpovídalo to 37,2 procenta hrubého domácího produktu. Dluh rostl tempem 7452 Kč za sekundu a na jednoho obyvatele připadalo 127 604 korun dluhu.
Tato čísla mohou, ale nemusejí ohromit. Veřejný dluh států, které zavedly euro, činil v roce 2007 celkem 66 procent HDP. Na letošní rok odhaduje Evropská komise růst zadlužení na 84 procent HDP, na rok 2014 dokonce na 100 procent. Zvrat růstového trendu není v dohledu.
V této souvislosti lze slýchat laický argument: „Vyspělé evropské země, které určitě vědí, co dělají, si mohou dovolit vysoké dluhy – tak proč ne my Češi?“ O něco sofistikovanější omluva vysokých dluhů může sahat do historie: „USA po druhé světové válce měly dluh 111 procent HDP, Velká Británie dokonce přes 250 procent HDP – a přesto jej tyto země dokázaly zvládnout.“
Smutný fakt je, že „vyspělé země, které vědí, co dělají“, to ve skutečnosti nevědí. Anebo nechtějí vědět. Realitu rozpočtové politiky v Evropě odkryl v jedné ze vzácně upřímných chvil sociálnědemokratický politik Jiří Havel během rozhlasové diskuse 14. srpna 2009: „Realita je taková, že málo politiků myslí alespoň v časové periodě jednoho volebního období. (…) Ti lidé myslí jenom od jednoho rozpočtu možná do příštího rozpočtu. (…) Problém v ostatních státech Evropy je možná ještě hlubší než u nás. Oni se chovají velmi podobně a protože volební období někde končí, … tak podobně jako my řadu problémů prostě jenom strkají před sebou jako nabalující se sněhovou kouli. Politika bohužel v tomhle směru nemá odpovědnost, která by sahala na desetiletí. Možná, že ji má na čtyři roky.“
Politika bohužel nemá odpovědnost. Tato čtyři slova vypovídají o příčinách státního dluhu vše podstatné.
Ale dobrá – když se po roce 1945 podařilo mnoha zemím splatit obrovské válečné dluhy, proč by nešlo provést stejný rozpočtový manévr v budoucnosti?
Protože Spojené státy americké a Británie se zadlužily s cílem mobilizovat válečnou ekonomiku. Tato mobilizace byla časově ohraničená a po jejím konci měly obě země dostatečnou sílu, aby většinu dluhu po válce splatily. Zde je rozdíl oproti současné situaci Evropy. Nynější evropské státy financují na dluh sociální stát. Jeho finanční požadavky jsou časově nekonečné a shora neomezené. Bez neustálých emisí dluhopisů by nebylo dost peněz na penze, sociální dávky, platy stále rostoucí armády veřejných zaměstnanců, nejrůznější dotace a vůbec všechny úplatky, kterými si strany a vlády kupují voličské hlasy.
Model evropského sociálního státu v nynější podobě vznikl teprve koncem 70. let. Tehdy se rozpoutala spirála utrácení a života na dluh. Ještě začátkem 70. let bylo běžné, že veřejné výdaje dosahovaly hodnot kolem 30 procent HDP, státní dluhy kolísaly kolem 20 až 30 procent HDP a rozpočty bývaly převážně vyrovnané. Během posledních zhruba třiceti let však evropský sociální stát zdegeneroval do podoby, která není trvale udržitelná – rozhodně ne dalších třicet let. Evropa se podobá domácnosti, která si bere spotřebitelské úvěry na placení potravin, nájemného a dovolených.
Rozdíl je pouze v tom, že domácnost může takto rozmařile hospodařit jen několik měsíců, maximálně pár let. Stát si vzhledem ke své velikosti a výsadnímu postavení může dovolit život na dluh i po dobu desítek let. Ale ne navždy.
Která země přijde na buben nejdříve? Žhavým kandidátem je Řecko, ale ani „relativně“ nízký český dluh není zárukou bezpečí. Ekonomická teorie ani praxe neuvádí žádné bezpečné hranice. Rozpočtová krize se může dostavit kdykoli, až finanční trh odmítne kupovat další dluhopisy české vlády. Nelze spočítat, kdy tato situace nastane. Případná krize Řecka či jiného slabého evropského státu by českou pozici jistě destabilizovala. Přinejmenším by vzrostla riziková prémie, a tudíž podstatně zdražila státní dluhová služba.
Vývoj evropského sociálního státu bohužel nemá příznivou budoucnost. Finanční krize a světová recese během let 2007 až 2009 citelně přiblížila okamžik skutečné krize, možná dokonce o deset let. Co může dělat Česká republika? Neopakovat chyby jiných. Pokud je to aspoň trochu možné. Řešením pro celou Evropu by bylo vrátit se k úspornému sociálnímu státu šedesátých let. Ale to je politicky neprůchodná cesta.

Graf:
Vývoj vládního dluhu k HDP (v procentech) 2006* 2007* 2008* 2009 1)* 2010 1)* 2011 1)
Eurozóna* 68,3* 66,0* 69,3* 78,2* 84,0* 88,2
EU 27* 61,3* 58,7* 61,5* 73,0* 79,3* 83,7
ČR* 29,4* 29,0* 30,0* 36,5* 40,6* 44,0
Pramen: Evropská komise 1) –odhad z října 2009

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče