O co jde v extrémních sportech?

09. prosince 2002, 00:00 - Vít Urbánek
09. prosince 2002, 00:00

Jsou tři hodiny v noci a kolem mého stanu je alespoň dvacet stupňů pod nulou. Už dlouhou dobu vytrvale sněží. Neustálé ťukání vloček na stanovou celtu vytváří dokonalou kulisu pravidelné pochmurnosti. Je tady další noc v horách a já opět nemohu spát. Místo toho se celou tu dobu snažím vymyslet nějaký nový způsob jak se zahřát.

Nakonec to vždy skončí další dávkou neovladatelného třasu. Prudké nárazy poryvu na stanovou celtu začínají ostře kontrastovat s předcházejícím mrtvolným klidem. Zmrzlé nohy se v mém, již tak dost promrzlém, spacáku ne a ne zahřát. Jediné, co mě zachraňuje před šílenstvím, je možnost myslet. Myslet na cokoliv jiného, jen ne na tu všeobjímající zimu všude okolo. Je mi jasné, že za chvíli už to nevydržím a budu muset vylézt. Začít něco dělat. Snad proto se mi ty poslední chvíle, kdy si mohu poležet ve spacáku a dopřát tak svému rozlámanému tělu odpočinku, zdají být o něco lákavější. Zatímco si mé tělo užívá poslední okamžiky relativního klidu, moje mysl si opakovaně pokládá jednu a tutéž modifikovanou otázku: “ Proč jsem zde? Co tady proboha dělám, jaký to má smysl?“ O hodně později se přes obzor přehoupne slunce a rozjasní oblohu v jednom z nejkrásnějších východů slunce, které jsem kdy v Tatrách viděl. Vše je zapomenuto. Těším se na další krásný a namáhavý den. Ke své otázce se vracím později, v teple a klidu domova. Co člověka nutí, aby neustále hledal nové a nové překážky, jež pak se značným funěním překonavá? Co jej pak učiní tak šťastným, když je konečně přemůže? Proč horolezci lezou po horách, kde většinu času stráví promrzlí ve spacáku? Proč se potápěči neustále potápějí hlouběji a hlouběji, i když vědí, že je tam dole čeká temnota, chlad a potíže s dýcháním? Někde kolem nás jsou extrémy, jejichž pojetí je tak odlišné, jako by se jen zlehka dotýkalo ostatních sportů tak. Černé díry, které nekladou meze lidské fantazii a jsou schopny přitáhnout a přidržet i ty nejrozporuplnější duše. Tyto sporty jsou právě na vzestupu. Říkejme jim třeba extrémní sporty, riskantní sporty, adrenalinové sporty nebo jakkoliv jinak. Skutečnost je taková, že se těmto jemným dotekům dostává nebývalého rozvoje a růstu. Co je tak zajímavé na sjezdu divoké řeky, na seskoku s padákem nebo na down hillovém sjezdu na horském kole? Vždyť člověk se často bojí, že to špatně skončí a ve zbylém čase se dívá na to, jak se jeho nejčernější představy uskutečňují? Je snadné pochopit, proč chce člověk uběhnout tři kilometry. Mnohem těžší je dovtípit se, co ho vede k tomu, aby několik let trénoval na 240 kilometrů dlouhý běh přes nejvyšší pohoří země a bojoval přitom nejen s únavou, ale ještě s nepřízní počasí a okolní přírodou. Je to pomatenost některých lidí, drogová závislost na adrenalinu, nebo např. touha být slavný? Nebo je to jen něco nitěrně osobního, těžce postřehnutelného, co žene lidi do situací, v nichž ještě nikdy nebyli, a dokonce se jim cílevědomě vyhýbali? Přenesme se nyní na několik okamžiků jinam. V sedle mezi dvěma vrcholky vysokých hor stojí lyžař a dívá se dolů do propasti. Ledový vítr kolem něj duje a všude okolo se kupí několikametrové závěje sněhu. O kousek dále se za jeho posledním obloukem odtrhla malá lavinka sněhu. Lyžař je zadýchaný. Přestože stojí relativně klidně, uvnitř v jeho nitru se odehrává zajímavý souboj. Bojuje v něm strach se vzrušením, s touhou rozjet se bez jakéhokoliv přemýšlení dolů ze svahu, ať to stojí, co to stojí. Nakonec se rozhodne. Odrazí se a několika přeskakovanými oblouky se pomalu a opatrně spustí dolů do údolí. Právě překonal to nejtěžší místo a teď už stačí jen neudělat žádnou chybu. Jeho tělem zuřivě bublá adrenalin, jeho vidění se zužuje jen na vnímání špiček lyží a na pozorování nejbližších dvou metrů. Je plně koncentrován na výkon, a pro tento okamžik pro něj neexistuje nic jiného než on, jeho lyže a bílý svah okolo něj. Dolů přijíždí unavený, zadýchaný, ale neskutečně šťastný. Šťastnější než kdy jindy ve svém životě, neboť právě dokázal to, co ještě nikdy. V í, že to stálo hodně úsilí, a i když už podobné chvíle několikrát zažil, v náhlé euforii popadne lyže, zvedne je nad hlavu a zakřičí. Síla jeho výkřiku se táhne celým údolím… Snad každý zažil podobné chvíle. Zákonitě není vůbec nutné chodit pro takové zážitky příliš daleko. Něco podobného se dá prožít i při mnohem běžnějších činnostech a úkonech. Důležité je jen jediné, zapálenost pro věc, absolutní pohlcení. Vnímání a vidění se zúží jen na několik metrů a mozek se rozjede naplno. Tak totiž asi vypadá stav, jenž je průvodní pro všechny adrenalinové zážitky. Není to žádná euforie či drogovému zážitku se blížící šílenství, ale právě stav absolutního soustředění na jedinou věc, na které závisí vše, co se lidem tak líbí. Mihalzy Csikszentmihalyi z Chicagské university tento stav nazývá PROUDĚNÍM - schopností splynutí s vesmírem. Tento stav nastane v momentě, kdy tzv. všechno sepne. Naše nejlepší okamžiky přichází, jakmile tělo nebo mysl jsou napnuty až po krajní mez v dobrovolné snaze dovršit něco obtížného a hodnotného. O podobném zážitku se často zmiňují i známí umělci. Z toho všeho vyplývá jediný závěr. V adrenalinových sportech opravdu nejde jen o drogový prožitek vzrušeni. Náš organizmus se při nich dostává do více či méně krizových situací, jež musí většinou rychle a úspěšně řešit. Platí, že neúspěchy jsou velmi rychle znatelné a často dosti bolestivé. Z mnohých vědeckých výzkumů je známo, že lidský organizmus se skládá z velké dávky nevyužitého duševního i tělesného potenciálu. Jsou to právě rizikové situace, jež s tímto potenciálem pracují. Rozvíjejí jej a posouvají tak osobní hranice možného o kousek dál. O to podivnější pak je, že naše současná kultura ukrývá hluboce zakořeněný strach ze změny a riskantních situací, které ji mohou přivodit. V našich osobních životech přijímáme uměle vytvořenou pozici, že život by měl být natrvalo zbaven rizika. Vlády proto upravují zákony, podnikatelé přizpůsobují své podnikatelské záměry. „Místo toho, aby podnikatelé podporovali ten typ opatrných experimentů, který definuje dobrý marketing“, říká manager Daniel Kehrer, „spousta obchodních společností utratila své největší zdroje ve snaze vyloučit všechno riziko“. Přesto je tady neustalý hlad. Hlad po prožití určité dávky přiměřeného rizika, které se příznivě podepíše na fyzickém a duševním růstu organizmu. A je to právě aréna sportu, jež nám umožňuje prožití těchto adrenalinových situací, a to bez nutnosti přestoupení či porušení zákona. „Nezáleží na tom, kolik je vám let, na vaší výchově či na vašem vzdělání. To, z čeho jste, je většinou nevyužitý potenciál. Je vaším evolučním úkolem naučit se používat ho,“ říká David Mehrer, jeden z nejlepších světových skialpinistů, A jak začít? Jakkoliv, ale hlavně co nejdříve.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče