Nový byznys na vzestupu

30. června 2009, 16:52 - Irena Buřívalová
30. června 2009, 16:52

Každý den nakoupí nějaký stát na Zemi hektar ornice

(Perex)
Lze očekávat, že do roku 2010 bude na africkém kontinentu pracovat milion čínských rolníků. Pět států dnes disponuje více než 7,6 milionu hektarů obdělávatelné půdy mimo národní území – téměř šestinásobek zemědělské plochy Belgie. To jsou jen některá fakta, která signalizují nástup silného trendu: skupování zemědělské půdy zeměmi, které dlouhodobě nemohou na svých územích uživit vlastní obyvatele, a investory, pro něž to představuje novou lákavou možnost, jak vydělat. Byznysu s půdou se nejvíce věnují Čína, Jižní Korea, Spojené arabské emiráty, Japonsko a Saúdská Arábie.

Francouzský deník Le Monde nedávno věnoval obchodu se zemědělskou půdou pětidílný seriál. V úvodním článku napsal, že současný masivní nákup orné půdy souvisí kromě nedostatku plochy pro pěstování základních potravin se světovou ekonomickou krizí. Zvýšenou pozornost tomuto tématu nyní věnují i různé neziskové organizace. „S finanční krizí mnoho finančníků, agrochemiků, spekulativních a důchodových fondů opustilo trhy derivátů a přemýšlí o půdě jako o dalším aktivu,“ píše nezisková organizace Grain ve zprávě z října 2008. A dodává, že vedle finanční krize si mnoho států nechává vypracovat analýzy, aby si zajistily produkci základních potravin. „Cílem je evidentně odvrátit důsledky stagnace jejich zemědělské produkce způsobené mimo jiné například stupňující se urbanizací a úbytkem vodních zdrojů,“ uvedl ekonom a zemědělský poradce v Brazílii Jean-Yves Carfantan v deníku Le Monde.
Joachim von Braun a Ruth Meinzen-Dicková z International Food Policy Research Institute (IFPRI), organizace, která se zabývá problematikou hladu a chudoby, zase ve zprávě z 13. dubna píší, že jde zejména o důsledek krize v letech 2007 a 2008, kdy ceny základních potravin strmě narostly. „Zvýšený tlak na přírodní zdroje, limitované vodní zdroje, omezení exportu, které zavedli někteří hlavní producenti, když byly vysoké ceny, a rostoucí nedůvěra k regionálním a globálním trhům přinutily státy hledat alternativní způsoby, jak získat potraviny,“ píše se ve zprávě.

Číňané v Africe

Mezi největší půdní dravce patří Čína. Čínská vláda považuje získávání nové půdy za jednu z priorit. Přestože nyní netrpí nedostatkem potravin, Belgičanka Aurèle Destréeová, vedoucí programu potravinové a rozvojové politiky v Pražském institutu pro globální politiku (Glopolis), říká, že Čína přemýšlí, jak z dlouhodobého hlediska nasytit své občany, protože jejich počet narůstá a půdy ubývá.
Dle odhadů čínského ministerstva zemědělství Čína v roce 2015 vyprodukuje dvacet milionů tun sóji, což však pokryje pouze 40 procent její roční potřeby. „Země se sice ze 40 procent podílí na světové zemědělské populaci, ale nevlastní ani devět procent orné půdy,“ konstatuje Carfantan. V roce 2006 Peking podepsal zemědělskou spolupráci s několika africkými státy, které umožní vznik čtrnácti experimentálních farem na území Zambie, Zimbabwe, Ugandy a Tanzanie, píše Le Monde. „V roce 2010 lze očekávat milion čínských rolníků v Africe,“ dodal Carfantan. Čína se tváří, že jde především o pomoc africkým státům zvýšit produkci čínskými technologiemi.
Číňané se však neobracejí jen k Africe. V roce 2003 deník China Daily napsal, že Čína by chtěla získat ornou půdu v Kazachstánu. Kazašské úřady to dementovaly, protože se rozpoutala bouřlivá polemika. Například v regionu Ili, u hranice s Kazachstánem, vede 1,7 milionu rolníků spor o 267 tisíc hektarů půdy. Číňané se také zajímají o ruskou půdu. Dle posledního sčítání lidu je v Rusku trvale usídleno zhruba 35 tisíc Číňanů, reálně však až 700 tisíc. Dle Destréeové je současně čínská zemědělská politika plná paradoxů. Jedním z nich je vášnivé pěstování rajčat, přestože je Číňané nesnášejí. „Snaží se však na tom vydělat,“ říká Destréeová.

Japonsko a další země

V dubnu agentura Bloomberg informovala, že největší světový dovozce obilí Japonsko plánuje podporovat své společnosti, aby investovaly do zemědělské produkce a distribuce v zámoří a tím zajistily stabilní dodávku základních potravin. Agentura citovala Munemicu Hiranoa, poradce na ministerstvu zemědělství, lesnictví a rybolovu, dle kterého chce Japonsko poskytnout společnostem půjčky od státem vlastněných bank, aby si mohly nakoupit a pronajmout půdu v zahraničí. „Náš plán zahrnuje investice ve Střední a Jižní Americe, Střední Asii a východní Evropě kvůli dodávkám kukuřice, sóji a pšenice,“ uvedl Hiranoa.
Orné půdy také stále rychleji ubývá na Dálném východě. Ropné monarchie pracují už tři roky na plánu, jak získat další teritoria. Například Katar dnes disponuje půdou v Indonésii, Bahrajnu, na Filipínách nebo v Kuvajtu a Barmě. Saúdskoarabské úřady se rozhodly politicky a finančně podpořit soukromé podnikatele, aby nakupovali půdu. Země vložila 800 milionů dolarů do veřejné společnosti, která má nakupovat zahraniční půdu. Společnost Abraaj Capital již rok spolupracuje s vládou Spojených arabských emirátů při nákupu zemědělské půdy v Pákistánu, aby zajistila dlouhodobější dodávky základních zemědělských komodit, jako jsou obilí či rýže. A to jsou jen některé příklady.

Záhuba drobných rolníků

Strategie zemědělské kolonizace však není bez následků. Lidé, kteří na půdě žijí, jsou ohroženi, shodují se neziskové organizace. Tito lidé totiž zpravidla nemají na půdu vlastnické právo. Katastry pozemkových vlastníků v některých zemích vůbec neexistují. Experti se tedy ptají, jak budou odškodněni ti, kteří na půdě žijí a jimž slouží k obživě, ale oficiálně na ni nemají nárok. A odpovídají, že ve většině případů budou nevyhnutelně porušována práva těchto lidí, čímž se zvýší hlad a bída v rozvojových zemích. Benjamin Peyrot des Gachons z neziskové organizace Peuples solidaires a confédération paysanne (Konfederace rolníků) říká: „Zvyšuje se koncentrace agrárníků a konflikty mezi malými rolníky a agrobyznysem jsou stále častější.“ Jeho organizace proto usiluje o rozvoj práva, které by tyto lidi ochránilo. V souvislosti s tím vznikla společná charta organizace Peuples solidaires, která chce apelovat na nově zvolené poslance Evropského parlamentu, aby ochránili práva rolníků čelících velkým investorům a více se i soustředili na přímou pomoc těmto drobným zemědělcům.
Diskriminaci už na vlastní kůži pociťuje například padesátiletá zemědělkyně z afrického Mozambiku Margarida Paulo Ubisse-Ndimandeová, která živí jedenáct dětí a je členkou Národní unie farmářů. Před pěti lety někdo začal obdělávat asi pět hektarů její půdy, která leží ladem, protože nemá dostatek prostředků, aby ji obdělávala. Pokud půda leží ladem, zákony země umožňují, aby ji začal obdělávat někdo jiný. Tomu však musejí předcházet rozsáhlá jednání a vláda má povinnost farmáře s tímto faktem seznámit. „Niko se se mnou nebavil. Nikdy mi nebylo doručeno žádné oznámení,“ říká farmářka. „Je to invaze, ale nemohu s tím nic dělat. Svá práva a zákony znám velmi málo. Místním úřadům v podstatě nedůvěřuji, protože jsou značně zkorumpované,“ uvedla Ubisse-Ndimandeová v rozhovoru pro neziskovou organizaci ActionAid.
Ve výjimečných případech je odpor místních lidí natolik velký, že se obchod neuskuteční. Za příklad může posloužit situace na Madagaskaru poté, co bylo oznámeno, že si tam 1,3 milionu hektarů pronajme jihokorejská Daewoo Logistics Corporation. Na Madagaskaru se zvedl obrovský odpor vůči této investici, což nakonec dle některých lidí způsobilo pád vlády. A nová vláda ji musela zrušit. International Food Policy Research Institute uvádí jako další příklad Filipíny, kde byla zablokována plánovaná čínská investice. Stejně se nakonec kvůli tlaku místních obyvatel neuskutečnila jednání Číny s Mozambikem o dosazení tisíce čínských zemědělců na pronajatou půdu.

Nejen pro zemědělské účely

K tomuto tématu se vyjádřil i Jan Veleba, prezident Agrární komory České republiky. Nezapomněl zdůraznit, že se Česko v mnoha případech chová hůře než vlády některých rozvojových zemí. „Je na každé zemi, jak s tímto (půdním) bohatstvím nakládá. Na první pohled to je asi špatně. Tato půda bude obdělávána, bude se do ní investovat a budou se z ní vyrábět potraviny. My, kulturní národ s obrovskou agrární tradicí, v posledních deseti letech bezmyšlenkovitě zabíráme tisíce hektarů úrodné půdy, zpravidla nejúrodnější. Kdo se chová hůř? Rozvojové země, které půdu prodávají na zemědělské využití, anebo my, kteří ji natrvalo zabíráme?“ ptá se Veleba. Rozvojové země však v rozporu s Velebovým tvrzením neprodávají půdu jen pro zemědělské účely. Rozmáhá se totiž pěstování plodin, které se následně přimíchávají do biopaliv. To je však dle Destréeové v mnoha případech ekologický paradox. „Argument, že se zničí les, aby se mohlo vyrábět ekologičtější palivo, je šílený,“ říká. A dodává: „Měla by se upřednostňovat produkce potravin, nikoli surovin na výrobu biopaliva pro bohaté.“

Netransparentní kšefty

Britský týdeník The Economist nedávno upozornil na jeden z dalších problémů, jenž doprovází nákupy půdy – na nedostatek transparentnosti a na obrovské mezery ve smlouvách mezi investory a vládami. Argument demonstroval na smlouvě mezi Kambodžou a Kuvajtem. Ten chtěl v Kambodži získat půdu například výměnou za stavbu přehrady na řece Stung Sen. „Smlouvy ratifikované parlamentem obsahují obecné fráze a méně podrobností, než lidé očekávají při pronájmu bytu,“ píše The Economist. Po větší transparentnosti také volá IFPRI. „Místní vlastníci půdy musejí být informováni a zapojeni do jednání o obchodování s půdou,“ píše IFPRI ve zprávě. Experti také často hovoří o korupci, která tyto obchody doprovází.

ROZHOVOR Aurèle Destréeová
Šílený argument

Belgičanka Aurèle Destréeová, vedoucí programu potravinové a rozvojové politiky v Pražském institutu pro globální politiku (Glopolis), je jedním z lidí, kteří se zajímají o skupování půdy ve světě. Zabývá se především problémy, které z toho vyplývají.

EURO: Státy začaly masově skupovat zemědělskou půdu. Jaké jsou jejich hlavní motivy? DESTRÉEOVÁ: Většinou jsou dva. Za prvé to jsou země, které chtějí zajistit přísun potravin pro své obyvatele. Za druhé to jsou investoři, finanční skupiny nebo agrobyznys, jejichž motivací jsou většinou finance. S finanční krizí se půda stala novým strategickým aktivem, i když velmi atypickým, protože nevydělá peníze přes noc. Co se týká států a jejich potřeb zajistit přísun základních potravin, existují zhruba dvě hlavní skupiny. Za prvé to jsou státy, například v Perském zálivu, které zcela závisejí na dovozu a jež značně pocítily dopad světové potravinové krize (v roce 2008 – pozn. red.). Pak to jsou státy s velkou populací, které přemýšlejí, jak z dlouhodobého hlediska nasytit své obyvatele, protože jejich populace narůstá a půdy ubývá, jako je Čína.

EURO: Jaká rizika tyto obchody přinášejí? DESTRÉEOVÁ: Nejsou vůbec transparentní. Vlády poskytují jen málo informací o těchto obchodech. Velké riziko také představuje přehlížení práv obyvatel těchto zemí, kteří půdu obdělávají. Například v Africe je půda zpravidla majetkem státu, ale lidé mají právo ji v důsledku tradice obdělávat. Toto právo však investoři neberou vůbec v úvahu. Další riziko spočívá v pěstování monokultur. To je náročné na vodu, navíc ji mohou různá hnojiva znečistit. Také to nebývale zatěžuje půdu, protože na ní nebude možné už nic pěstovat. Sporná je také míra pomoci lokálním obyvatelům. Investoři si totiž s sebou většinou přivezou vlastní pracovníky a příliš nezapojují místní farmáře. Častým argumentem na obranu prodeje půdy bývá, že se prodává jen druhořadá. To však není pravda. Všichni chtějí skoupit nejkvalitnější půdu. Během potravinové krize, v březnu 2008, kdy byly ceny potravin nejvyšší, úředníci z Číny, Indie a států Perského zálivu jezdili z jedné země do druhé, aby uskutečnili konkrétní obchody. Dalším problémem je, že pokud tito kupující půdu nevlastní, ale mají ji jen v pronájmu, zacházejí s ní, jak jim vyhovuje z krátkodobého hlediska.

EURO: Půda se většinou kupuje, nebo pronajímá? DESTRÉEOVÁ: Případ od případu. Někdy se dokonce nájemní kontrakt změní na vlastnictví. Někde je to natolik netransparentní, že si lidé myslí, že půda je pronajímána, ale nakonec se ukáže, že ji někdo koupil. Pronájem je v podstatě lepší variantou, protože garantuje stabilní příjem. Je to výhodné i z dlouhodobého hlediska, protože cena půdy je sice nízká, ale bude se zvyšovat s růstem ceny potravin a v budoucnu o ni bude velký zájem.

EURO: Říkáte však, že při pronájmu nájemce k půdě nepřistupuje z dlouhodobého hlediska. Jaké je ideální řešení? DESTRÉEOVÁ: Řešením je nechat na půdě hospodařit původní farmáře a pomoci jim pěstovat efektivněji. Umožnit jim prodej sklizně. Je třeba zajistit si souhlas těchto obyvatel, zapojit je a pracovat s nimi. Tím se zajistí i obživa jejich rodinám. Zabránit situacím, kdy 25 kilometrů od Dakaru žije pěstitel cibule, pro kterého je to nepřekonatelná vzdálenost. Proto ho zničí cibule, která do dakarského přístavu dorazí třeba z Holandska. To je naprosto neekologické a krátkozraké.

EURO: Co by se mělo udělat? DESTRÉEOVÁ: Je důležité pracovat se zástupci organizací, které zastupují tyto zemědělce. Jsou často organizovaní lépe, než si myslíme. Je třeba je podporovat a pomoci jim, aby jejich hlas byl více slyšet. Měla by se také odehrávat regulace na úrovni států – i mezinárodní. S půdou by se také mělo pracovat ekologicky. Argument, že se zničí les, aby se mohlo vyrábět ekologičtější palivo, je šílený. Měla by se upřednostňovat produkce potravin, nikoli surovin na výrobu biopaliva pro bohaté.

Box:
BYZNYS S PŮDOU

Nakupující státy

Maledivy
S globálním oteplováním stoupá hladina moře a Maledivanům začíná být jejich souostroví malé. Nový prezident Mohammad Našíd, zvolený v říjnu 2008, hned po nástupu do funkce oznámil, že založí suverénní fondy. Ty budou mít za úkol nakupovat půdu v sousedních zemích pro klimatické uprchlíky, jimiž se jednoho dne mohou Maledivané stát. Osmdesát procent země je totiž necelý metr nad mořem a 47 procent obyvatel žije do sta metrů od pobřeží. Okyselení oceánu kvůli emisím také zabíjí korály, z nichž vzniká písek. Nebudou-li existovat koráli, nebude ani půda. „Nemáme žádné vnitrozemí. V případě krize je jedinou možností vyšplhat na kokosovníky,“ řekl Ahmed Abdulláh Saíd, šéfredaktor místních novin Haveer.

Saúdská Arábie
V této zemi v Perském zálivu žije 25 milionů obyvatel – nejvíce v oblasti. Saúdskoarabské úřady se rozhodly politicky a finančně podpořit soukromé podnikatele, kteří budou nakupovat půdu. Země vložila 800 milionů dolarů do veřejné společnosti, která má nakupovat půdu v zahraničí. V lednu král Abdalláh ibn Abd al-Azíz ochutnal první saúdskoarabskou rýži vypěstovanou mimo území země v Etiopii. Někteří investoři se kvůli malé vzdálenosti obracejí k Africe. Například společnost Hadco si pronajala tisíce hektarů v Súdánu. Jejím cílem je obhospodařit 40 tisíc hektarů. Zajímá se i o Turecko.

Libye
Koncem roku 2008 Muammar Kaddáfi odjel na Ukrajinu a nabídl jí výměnu ropy a plynu za úrodnou půdu. Dle návrhu smlouvy s Kyjevem by si Libye měla pronajmout 247 tisíc hektarů ukrajinské černozemě pro pěstování pšenice. Sklizeň se pak pošle do Libye a Ukrajina získá přístup k libyjským ropným polím, aby se zbavila závislosti na Rusku. Libye se také zajímá o rýžové plantáže v africkém Mali.

Jižní Korea
Projekt transformace Madagaskaru na obilnici této asijské zemi nevyšel. Nově zvolený prezident Andry Rajoelina projekt zastavil. Společnost Daewoo Logistics Corporation zde plánovala pronajmout zemědělskou plochu o rozloze 1,3 milionu hektarů – zhruba polovina Belgie. Proti tomuto plánu se na Madagaskaru zvedl takový odpor, že přišel o funkci starý prezident Marc Ravalomanana. Jihokorejská společnost původně tvrdila, že si zajistila nájem na 99 let, aniž by za něj platila.

Izrael
Vleklý konflikt s Palestinci a nestabilita v regionu jsou jedny z důvodů, proč Izrael patří mezi země skupující půdu v zahraničí. Izrael ale také figuruje mezi skupinou států, které již dnes spotřebovávají 90 procent obnovitelných zdrojů vody v zemědělství, průmyslu a domácnostech. Investuje proto do zemědělské půdy v jiných zemích. Izraelci patří například mezi největší kupce pozemků v Rumunsku.

Poslední investice

Investor: Bahrajn
Cílová země: Filipíny
Velikost pozemku: deset tisíc hektarů na rybolov
Podpis smlouvy: únor 2009

Investor: Saúdská Arábie
Cílová země: Súdán
Velikost pozemku: 9600 hektarů na pšenici a zeleninu
Podpis smlouvy: únor 2009

Investor: Libye
Cílová země: Ukrajina
Velikost pozemku: 250 tisíc hektarů na pšenici
Podpis smlouvy: únor 2008

Investor: Katar
Cílová země: Keňa
Velikost pozemku: 40 tisíc hektarů na ovoce a zeleninu
Podpis smlouvy: únor 2008

Investor: Jižní Korea
Cílová země: Súdán
Velikost pozemku: 690 tisíc hektarů na pšenici
Podpis smlouvy: květen 2008

Pramen: International Food Policy Research Institute

Mapa:
Státy nakupující zemědělskou půdu

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče