Novodobé otrokářství

16. září 2002, 00:00 - Martin Schmarcz
16. září 2002, 00:00

Vysoké daně jsou stejný přežitek, jako důtky a pranýř Socialistická vláda neprosadila zvýšení daní, skřípe zuby a chystá se ztrestat viníky. Chová se podobně, jako zpupný otrokář, jemuž unikla oběť zpod karabáče. Vždyť co jiného než humánnější obdoba bičování jsou dnešní daně? Otroctví je odporný přežitek.

Vysoké daně jsou stejný přežitek, jako důtky a pranýř

Socialistická vláda neprosadila zvýšení daní, skřípe zuby a chystá se ztrestat viníky. Chová se podobně, jako zpupný otrokář, jemuž unikla oběť zpod karabáče. Vždyť co jiného než humánnější obdoba bičování jsou dnešní daně? Otroctví je odporný přežitek. Ale nemylme se, jeho konec přivodily zákony ekonomiky, nikoli humanitární ohledy. Moderní vládci našli daleko efektivnější způsob vykořisťování - astronomicky vysoké, dříve nepředstavitelné daně. Stát, který se zaštiťuje lidskými právy, nás zároveň vychytrale zbavuje svobody. Pod knutou tvrdých sankcí vyžaduje, abychom pro něj pracovali, za což slibuje, že se o nás postará. Výsledkem je, že přes čtyřicet haléřů z každé vydělané koruny projde potrubím centrálního přerozdělování (v němž nemalá část těchto peněz nenávratně zmizí). Státní aparáty si na přísun peněz od občanů natolik zvykly, že často ani neuvažují o jiném způsobu řešení potíží, než je zvyšování daní. Důkazem toho je lakonické sdělení, které občanům zaslal premiér Špidla ještě před hlasováním o vládním daňovém balíčku: buď se zvýší daně, nebo rozpočtový deficit. Nad tím musí každému podnikateli vstávat vlasy na hlavě. Jak dlouho by asi udržel svou firmu, kdyby si po vzoru předsedy vlády s lehkým srdcem řekl: buď se mi zvýší příjmy, nebo narostou dluhy? „Pravda“ socialistů je založena na pevném přesvědčení, že mezi hospodařením soukromé firmy a státu je principiální rozdíl. Není. V e skutečnosti podléhají státy tržní soutěži jako každý jiný podnik. Pokud se rozhodnou předražovat své služby, čili zvyšovat daně, dříve či později přijdou o své místo na slunci - záleží jen na tom, jak silné je jejich ekonomické zázemí. Paralela je i v tom, že účet za chyby manažerů tak jako u velkých korporací nezaplatí oni sami, ale ti „dole“. Ve starém Římě se hrdí občané raději hlásili do otroctví, než aby platili vysoké daně. A i solidaristicky laděné evropské vlády si už uvědomují, že „dohnat a předehnat Ameriku“ mají šanci jen tehdy, pokud nejdříve omezí svůj daňový apetit. Otroky lze možná dobře ovládat, ale nikdy nevydělají tolik jako svobodní občané. Měřeno mírou zdanění jsme v Evropě všichni téměř z poloviny otroky. Špidlova ČSSD to ovšem vidí jinak. Daně jsou u nás prý ještě nízké. Ale složená daňová kvóta je u nás vyšší než třeba v Německu. A stesky na daňové úniky nemohou zastřít fakt, že vládní příjmy rok od roku utěšeně rostou - jenomže výdaje narůstají ještě rychleji. Dvacet miliard, které chce vláda věnovat na povodně, tvoří jen jednu osminu plánovaného rozpočtového deficitu. Přijetí daňového balíčku by vládní zisk zvýšilo o nějakých jeden a půl procenta. Přitom přes osmdesát procent jejích výdajů tvoří sociální dávky, důchody a jiné povinné výdaje. Každý absolvent střední ekonomické školy by pochopil, že situace je zralá k rozpočtovým škrtům, nikoli k daňové expanzi. Vláda se ovšem nechová jako rozumný hospodář, spíše se podobá vychytralému otrokáři. Ten se snažil své oběti ždímat vždy tak, aby ještě zůstaly naživu a on z nich něco měl. S daněmi je to stejné. Jejich současná úroveň se pohybuje přesně v pásmu, kdy sice neumožňuje nějaký dramatický ekonomický růst, zároveň ale v daném čase přináší do státní pokladny největší přísun peněz. Kdyby se daňová kvóta rázně snížila, vládní příjmy by dočasně klesly, ale pak by vzrostly díky rychlému hospodářskému růstu. Naopak příliš tvrdé zvýšení daní by okamžitě přineslo kabinetu méně peněz, které by zmizely do šedé ekonomiky. Navíc by dlouhodobě padal výkon země. Špidlův tým, který zajímá jen momentální zisk, proto pomalu utahuje kohoutky a snaží se ještě vymačkat z lidí a firem tolik, kolik je momentálně možné. Dle poučky, že bičování musí být tvrdé, ne však natolik, aby otroka zabilo. O tom, že socialistická vláda chce mít „své jisté“, svědčí i pojistka z jejího prohlášení, že bude bránit „samovolnému snižování složené daňové kvóty“. Výběr daní neroste tak rychle jako ekonomika, protože firmy optimalizují své daňové náklady a z vyšších zisků tak odvádějí státu jen část. Přeloženo do češtiny vládní prohlášení říká, že vláda hodlá zvýšit nominální sazbu daní, aby si udržela svůj podíl na hrubém domácím produktu. Tvrzení, že daně se nebudou zvyšovat, byl od začátku podfuk - a povodně nepovodně, ministr financí by s podobným pokusem jako nyní přišel tak jako tak. Na první pohled to vláda vymyslela mazaně - své vazaly neudusit, jen tak trochu přiškrtit, aby z nich ještě byl užitek. Jenomže problém každého otrokářského systému, i toho sebeumírněnějšího, je v tom, že dost nemotivuje k práci. Vláda to se svým daňovým bičem zkusí jistě znova. Berní okovy sice fyzicky netlačí jako ty železné, ale novodobému otrokářství hrozí stejný konec: prohra v soutěži se svobodnějšími společnostmi.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče