Nové balení pro staré smrtelné hříchy?

04. dubna 2008, 23:01 - Jiří Zajíc
04. dubna 2008, 23:01

Jsme jen správci toho, co máme, nikoli skutečnými vlastníky

Monsignor Gianfranco Girotti, regent biskup Apoštolské penitencierie, poskytl 9. března 2008 rozhovor deníku L’Osservatore Romano. V reakci na něj proběhla v tisku spekulace o tom, že katolická církev zavádí kromě starých smrtelných hříchů - pýchy, lakomství, závisti, hněvu, smilstva, obžerství a lenosti - „nové“. Na poradě Apoštolské penitencierie bylo řečeno, že se má ve svátosti smíření hledět i na hříchy, ke kterým otevírají cestu nové možnosti vývoje vědy a společnosti, jako jsou potraty, genetická manipulace, přispívání k sociální nerovnosti, přispívání k chudobě jiných, život v nadměrném bohatství, znečišťování životního prostředí, obchodování s drogami a jejich užívání. Nejsou to „nové smrtelné hříchy“, ale nové formy sociálního hříchu, kterých si je třeba všímat a vychovávat svědomí společnosti k citlivosti vůči nedotknutelnosti lidského života a jeho integrity, sociálnímu soucítění a šetrnosti k přírodě. Týdeník EURO se v této souvislosti jako jediný v ČR rozhodl publikovat větší část rozhovoru s regentem biskupem Gianfrankem Girottim a požádal o vyjádření několik kvalifikovaných osob s důrazem na nadměrné hromadění bohatství: Jiřího Zajíce, redaktora Páté sněmovní komise plenárního sněmu katolické církve pro život laiků, Jakuba S. Trojana, profesora na Evangelické teologické fakultě, a rabína Daniela Mayera. V této konkrétní záležitosti oslovil i manažery.

Když 9. března biskup regent Gianfranco Girotti v rozhovoru pro L’Osservatore Romano vyjádřil přesvědčení, že se katolická církev musí zodpovědně zabývat i hříchy, ke kterým otevírají cestu nové možnosti vývoje vědy a společnosti, určitě netušil, jak rychle bude vládci veřejného mínění uznán za autora vyhlášení nových sedmi „smrtelných hříchů“. V Česku ČTK vytroubila do světa už den na to, že Vatikán sestavil nový seznam smrtelných hříchů. A jak je běžné, kdekdo to od ní opsal - často s vlastním „vylepšením“.
Lze předpokládat, že běžný čtenář týdeníku EURO si už hlavní informace zjistil, a proto je možné opustit sféru novinářské náboženské negramotnosti, která ve spojitosti s touhou po atraktivitě plodí výše uvedené „smrtelné mediální hříchy“, a využít získané pozornosti k poukázání na záležitosti, jež jsou opravdu důležité. A většinou zůstávají zcela mimo mediální pozornost.

Vymýšlení hříchů?

Mnozí lidé si určitě myslí a někdy to tak i vypadá, že si církev vymýšlí hříchy. Debata o antikoncepci, kde z pozice současné katolické morální nauky je přijatelná jen symptotermální - metoda založená na pozorování bazální teploty a konzistence poševního hlenu ženy v průběhu menstruačního cyklu (a ještě by se o ní nemělo mluvit jako o antikoncepci), by takovým příkladem jistě být mohla. Ale v zásadě (dokonce i v případě antikoncepce) jde přece jen o značné zkreslení toho, oč ze strany katolické církve jde.
Katolická církev uznává dva základní prameny pro posuzování mravního jednání. Ve shodě se všemi ostatními křesťany je to bible. A v ní například Boží ubezpečení, že člověk je Božím obrazem (Genesis 1,26) a zdrojem významné části konfliktů, které dnes jsou mezi západní společností a církví (nejen katolickou) - například ohledně ochrany života v jakékoli fázi, genových manipulací s embryi či odporu vůči zneužívání drog. Druhým pramenem morálního hodnocení je pro katolickou církev „přirozený zákon“. Ten má sice také určitou principiální oporu v bibli, neboť ze stvořenosti světa Bohem vyplývá, že autor nám také prostřednictvím svého stvoření poskytuje určitý „návod k použití“ světa i nás samých, ale je tu už nepřehlédnutelný problém, který kupříkladu protestantské (ale většinou i pravoslavné) církve vede k odmítnutí. Konkrétní podobu onoho „návodu k použití“ - tedy „přirozeného zákona“ - člověk poznává i na základě svého „přirozeného“, dnes bychom řekli vědeckého zkoumání světa. V době, kdy Aristotelés vymyslel tuto koncepci založení morálky (chyběl mu však zdroj ve zjevení), sotva ho napadlo, že jednou přijde doba, kdy nebude prakticky žádné vědecké tvrzení, jež by bylo všeobecně přijímáno aspoň všemi, kteří jsou v dané vědě pokládáni za odborníky.

Propojený systém

Katolickou církev vede tato snaha reflektovat vývoj vědeckého poznání (pravda - někdy se zpožděním) a promítnout jej do svého hodnocení mravního jednání k tomu, že se konkrétní podoba její morální nauky vyvíjí. Principy přitom zůstávají stejné. Z hlediska konkrétního člověka je poslední závaznou normou pro mravní rozhodování jeho svědomí (i tehdy, když se mýlí). Povinností každého člověka je však toto své svědomí vychovávat k citlivosti a schopnosti stále přesnějšího rozlišování. Hřích je ve své podstatě odmítnutím Božího přátelství a zpravidla i útokem na lidské společenství, protože jednání každého tvora nadaného svobodou se promítá do celku stvoření. Konkrétněji je třeba se dále na tento problém podívat v konfrontaci se třemi oblastmi, které jsou zmiňovány v rozhovoru biskupa regenta Girottiho - přispívání k růstu sociální nerovnosti, působení chudoby jiných a život v nadměrném bohatství. Tvoří totiž velice propojený systém.

Nářek utištěných

I ti, kteří toho mnoho z bible neznají, nejspíše někde zaslechli Ježíšovo varování, že „snáze projde velbloud uchem jehly, než vejde boháč do Božího království“ (Matouš 19,24 a paralely). I mnozí křesťané jsou však překvapení tím, jak pregnantně vyjádřil základy „sociální nauky církve“ už 550 let před Ježíšem Izajáš: „Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí… Zdalipak půst, který si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? … Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“ (Izajáš 58,3-10)
Základní směrnice pro hodnocení toho, jak se člověk má zachovat v situaci bohatství a chudoby, je tedy velice jasná. Teď jde o to, jak ji církev dokázala vztáhnout sama na sebe a jak jí rozumí právě ve vztahu k aktuálním úkolům dneška.

Káže vodu - a pije víno?

Zhruba by se dalo říct, že většina lidí v Česku si myslí: Komunisté v kde čem lhali, ale ve třech věcech měli určitě pravdu - v tom, jak hodnotili šlechtu, Němce (zejména sudetské) a církev (myšleno katolickou). Dobře to vystihuje vstupní příspěvek do debaty pod článkem o „nových smrtelných hříších“ v internetové verzi časopisu Týden: „Pokud se hovoří o nehorázném hromadění majetku, pak by právě katolická církev měla zalézt do kouta a raději mlčet.“ Není třeba být přitom obhájcem katolické církve, ale jen střízlivě ekonomicky uvažovat, aby člověk věděl celkem spolehlivě, že dnes tahle církev rozhodně k těm skutečně bohatým institucím nepatří. V době, kdy zdrojem bohatství bylo především obdělávání půdy, skutečně patřily církve k významným ekonomickým „hráčům“. Ale dnes, kdy bohatství je generováno úplně z jiných aktivit - především z prodeje zbraní, drog, finančních spekulací, zábavního průmyslu či rozvoje náročných informačních technologií -, je přece jasné, že církve jsou ekonomickými outsidery. Ostatně kdo se jen trochu o věc solidně zajímá, ví, že rozpočet Vatikánu byl desítky let schodkový (teprve poslední dva roky je tomu jinak), že jeho roční hospodaření ve výši příjmů i výdajů je kolem 230 milionů eur a že rozhodujícími zdroji pro něj jsou sbírky v USA, Německu a Itálii. O ekonomické síle místních církví si také mohli zájemci udělat dobrou představu na základě toho, že i relativně bohaté diecéze v USA dokázaly přivést k bankrotu pokuty v řádu několika málo miliard korun. Ta naše hospodaří ročně s částkou 1,75 miliardy korun, z čehož zhruba polovinu získává vlastním přičiněním, přičemž naprosto rozhodující díl tvoří sbírky a dary.

Univerzální určení statků

V Kompendiu sociální nauky církve, článku 328, se píše: „Statky, i když jsou vlastněny oprávněně, si stále podržují univerzální určení. Je nemorální každá forma nepatřičného hromadění statků, které je v otevřeném protikladu k jejich univerzálnímu určení, jež Hospodin dal všem statkům.“ V této větě je velmi stručně a přitom přesně shrnuto, proč je život v nadměrném bohatství nepřípustný a velmi těsně svázaný s prohlubováním propasti mezi chudými a bohatými. Všichni jsme jen správci toho, co máme, nikoli skutečnými vlastníky. Bohatství zavazuje ke službě - jinak je zpronevěrou. Je na církvi, zda toto její poselství bude znít v novém století věrohodněji než v uplynulých. Zatím má rozhodně šanci.

Rozhovor Biskup regent Gianfranco Girotti Nové formy sociálního hříchu

Genové manipulace; znečišťování životního prostředí; nerovnoměrné rozdělování bohatství; neudržitelná sociální nespravedlnost - to jsou nové formy hříchu, které se objevily na obzoru lidstva téměř jako důsledek nezadržitelného procesu globalizace. Jsou to také nové výzvy pro dikasterium Apoštolské penitencierie, která se snaží znovu zdůraznit svou roli v době, kdy samotné vnímání hříchu je na ústupu. Monsignor Gianfranco Girotti, biskup regent Apoštolské penitencierie, o tom mluví v rozhovoru, který udělil deníku L’Osservatore Romano v předvečer ukončení semináře pro zpovědníky a publikovaný 9. března.

L’OSSERVATORE ROMANO: Apoštolská penitencierie je nejen pro veřejnost, ale i pro značnou část věřících velice tajuplný úřad. GIROTTI: Vaše tvrzení je bohužel oprávněné. I když je v současné době penitencierie nejstarším úřadem Římské kurie - po zrušení datarie v roce 1967 a kancléřství v roce 1973 -, dokonce část duchovních o ní ví jen málo. Důvody je třeba hledat ve skutečnosti, že její aktivity nejsou natolik viditelné jako činnost spjatá s úkoly jiných dikasterií. Apoštolská penitencierie je totiž mezi dikasterii Římské kurie ta, která vykonává - a to výhradně - duchovní činnost, jež nejvíce souzní se základním posláním církve. Činnost spočívající v hlavním poslání církve, jímž je salus animarum, tedy spása duší. Penitenciarie je univerzální a výlučný orgán papeže zabývající se takzvaným vnitřním oborem (forum internum). Do této oblasti patří nejen hříchy a církevní tresty (cenzury a iregularity), ale i obecně řečeno situace skryté, neveřejné, jako jsou dispense, sanace, konvalidace neplatných úkonů, pocházející ze skrytých, neveřejných okolností. Mimo to toto dikasterium zkoumá a řeší případy spadající do oblasti svědomí, které jí jsou předloženy. Také řeší pochybnosti v záležitostech morálky nebo práva, pocházející ze skrytých, neveřejných okolnosti, popřípadě i konkrétní individuální případy.

L’OSSERVATORE ROMANO: Pozornost věnovaná hříchu vychází z vnímavosti k potřebám moderní společnosti, nebo se spíše vztahuje k minulosti? GIROTTI: Ta souvislost s minulostí je, že hřích vždycky znamená porušení svazku s Bohem a s bratry a má sociální dopad. Měl-li hřích včera spíše individuální rozměr, dnes kromě něj má i sociální, a to hlavně kvůli fenoménu globalizace. Ve skutečnosti se dnes na hřích upírá větší pozornost než včera právě pro jeho širší a ničivější vliv.

L’OSSERVATORE ROMANO: Penitencierie je tedy stále ještě prospěšná? GIROTTI: Nepochybně. Myslím, že v době, pro kterou jsou charakteristické obraz a reklama a v níž se všechno stává veřejným, dikasterium jako Apoštolská penitencierie, zaměřující se na vnitřní svět v jeho křehčí a méně viditelné podobě, je v tom členitém obrazu života církve velice cenným nástrojem.

L’OSSERVATORE ROMANO: Shovívavost církve a křesťanské odpuštění lidé někdy nechápou. Proč tomu tak dle vás je? GIROTTI: Dnes se zdá, že pokání je chápáno jako otevření se sebe sama druhému při řešení problémů, které vzbuzují pozornost v sociálním okruhu, v němž člověk žije a jenž nabízí vlastní způsob očištění a podpory tomu, kdo se ocitl v nesnázích. Pokání tedy dnes působí převážně jako sociální prvek, neboť v současné době se sociální vztahy oslabily a zkomplikovaly z důvodů globalizace.

L’OSSERVATORE ROMANO: Jaké jsou podle vás nové hříchy? GIROTTI: Hříšné postoje, vztahující se k individuálním a sociálním právům, dnes zaznamenáváme v různých oblastech. Především ve sféře bioetiky, kde je třeba poukázat na některá porušování základních práv lidské přirozenosti, k nimž dochází při experimentech s geny, jejichž výsledky lze jen těžko dohlédnout a mít je pod kontrolou. Jinou čistě sociální sféru představují drogy, které oslabují psychiku a zatemňují inteligenci a mnoho mladých lidí vytěsňují z církevního okruhu. A dále: sféra sociální a ekonomické nerovnosti. V ní ti nejchudší zůstávají stále těmi nejchudšími a bohatí těmi nejbohatšími, což živí neudržitelnou sociální nespravedlnost. Dále je dnes předmětem velkého zájmu oblast ekologie.

L’OSSERVATORE ROMANO: Pokud jde o vinu a trest, nevzbuzuje časté zdůrazňování odpustků magické pojetí této skutečnosti? GIROTTI: Abychom neupadli do nějaké nebezpečné a falešné vize, mám za to, že je absolutně nutné znát a chápat správnou nauku, pokud jde o udělování odpustků, pojímanou církví jako významný projev Božího milosrdenství. Prostřednictvím odpustků Bůh vychází vstříc svým dětem, aby jim pomohl odčinit tresty, jež si vysloužily svými hříchy, „ale také a zejména, aby je pohnul k větší horlivosti v lásce“. Církev na prvním místě chce spíše vychovávat než opakovat formule či praktiky, a to v duchu modlitby a pokání a cvičení se v teologálních ctnostech. Reforma služebníka Božího papeže Pavla VI., uvedená v život Apoštolskou konstitucí Indulgentarium doctrina z 1. ledna 1967, do jisté míry odstraňuje všechno, co by mohlo věřící vést k magickému pojetí odpustků. Tato nauka jasně vykládá teologické předpoklady odpustků, mluví o solidaritě, existující mezi lidmi v Adamovi a v Kristu, o společenství svatých, o duchovním pokladu církve, spočívajícím v odčiňování a zásluhách Krista, blahoslavené Panny Marie a svatých. To je význam odpustků, které se dávají věřícím k dispozici. Odpustky totiž - a to budiž zdůrazněno - nemohou být získány bez upřímného obrácení a bez spojení s Bohem a také bez splnění předepsaných skutků.

L’OSSERVATORE ROMANO: Panuje mínění, že pokud jde o potraty, církev nebere v úvahu těžkou situaci žen. GIROTTI: Mám za to, že takové mínění patrně vůbec nepřihlíží k tomu, že církev naopak neustále zaujímá aktivní postoj při ochraně a hájení důstojnosti a práv žen. Katolické organizace a církevní hnutí se ve skutečnosti s odvahou a moudrostí nasazují a rozvíjejí mnoho duchovních iniciativ, aby bránily ženy před neblahými vlivy současného kulturního a sociálního ovzduší. Pomáhají svobodným matkám, ujímají se výchovy jejich dětí lehkomyslně přivedených na svět, a dokonce usnadňují jejich adopci.

Pojmy

  • Apoštolská penitencierie - jeden ze tří tribunálů - soudů - Římské kurie, který má pravomoc pro takzvaný vnitřní obor, a to jak svátostný, tak nesvátostný, a také pro všechno, co se týká udělování a užívání odpustků.
  • Biskup regent - zástupce kardinála hlavního penitenciáře, šéfa apoštolské penitencierie.
  • Kancléřství - zpočátku plnila funkci generálního sekretariátu papeže, jejich úkolem byla především archivace papežských aktů. Později byla také pověřena rozesíláním apoštolských listů a bul, jimiž se udělovala obročí, zřizovali provincie, diecéze, kapituly a také výkonem jiných církevních úkonů velké důležitosti.
  • Cenzura - takzvaný nápravný trest, jehož účelem je náprava viníka.
  • Datarie - původně úřad, jehož úkolem bylo psaní apoštolských listů, bul a tak dále. Později vykonávala také funkce vztahující se k udělování církevních obročí (beneficií).
  • Dikasterium - orgán Římské kurie, v jehož čele je kardinál. Jednotlivá dikasteria mají v kompetenci určitou oblast života církve. Jejich úkolem je pomáhat papeži v řízení církve. Jsou to tyto orgány: Státní sekretariát, kongregace, tribunály (soudy), rady a úřady.
  • Dispens - osvobození od povinnosti dodržovat nějaký církevní zákon udělená právoplatným představeným.
  • Iregularita - překážka, která brání v přijetí svěcení (jáhenského, kněžského či biskupského) nebo ve výkonu moci z tohoto svěcení.
  • Konvalidace - zplatnění neplatného úkonu, opakováním té části úkonu, která byla příčinou neplatnosti.
  • Sanace - zplatnění neplatného úkonu administrativním aktem příslušné církevní autority, pokud ovšem nebyl neplatný z důvodu chybějícího souhlasu toho, který jej konal.
  • Vnitřní obor (forum internum) - patří sem všechno, co se stane v soukromí svědomí a má bezprostřední vztah k Bohu, a také všechny neveřejné činy, pokud takovými zůstanou.

Sedm smrtelných hříchů Pýcha
Lakomství
Závist
Hněv
Smilstvo
Obžerství
Lenost

Sedm nových forem sociálního hříchu Potraty
Genetická manipulace
Přispívání k sociální nerovnosti
Přispívání k chudobě jiných
Život v nadměrném bohatství
Znečišťování životního prostředí
Obchodování s drogami a jejich užívání

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče