Nová tvář vietnamského podnikání

01. října 2007, 00:00 - Tomáš Stingl
01. října 2007, 00:00

Pokoutní trhovci. Prodejci padělků. Neplatiči daní. Tak ještě ledaskdo vnímá Vietnamce žijící v Česku. Je tu ale i jiná tvář jejich podnikání, které v poslední době prochází zásadní proměnou. Vietnamci se stěhují z tržišť do kamenných obchodů, vstupují do nových oborů, vedle drobného prodeje dělají už i velký byznys. Jejich emancipaci v Česku má navíc završit odvážný plán: Chtějí získat statut národnostní menšiny.

Cizinci v ČR Pokoutní trhovci. Prodejci padělků. Neplatiči daní. Tak ještě ledaskdo vnímá Vietnamce žijící v Česku. Je tu ale i jiná tvář jejich podnikání, které v poslední době prochází zásadní proměnou. Vietnamci se stěhují z tržišť do kamenných obchodů, vstupují do nových oborů, vedle drobného prodeje dělají už i velký byznys. Jejich emancipaci v Česku má navíc završit odvážný plán: Chtějí získat statut národnostní menšiny.

Kdybyste zavřeli oči, nepoznáte, že promluvila Vietnamka. Jednadvacetiletá studentka Tran Thu Hien totiž mluví dokonalou češtinou. Zato vietnamština jí už občas dělá drobné problémy. Je to dlouho, co odešla ze své rodné východoasijské země. „Otec pracoval od roku 1989 v jedné české továrně. Po třech letech přivezl do Česka za ušetřené peníze také mě a zbytek rodiny. Bylo mi tehdy sedm let,“ vzpomíná Tran.

Dnes její rodiče pracují v maloobchodě, ona sama studuje Vysokou školu ekonomickou v Praze. V mnohém je typickým příkladem nastupující vietnamské generace. Usiluje o výborné vzdělání, je už silně integrována do české společnosti, čeština je pro ni téměř rodným jazykem. A hlavně: chce podnikat. „Hodlám si pořídit živnostenský list na tlumočnické služby. Teď je přece trendem nenechávat se zaměstnávat, ale pracovat sám na sebe,“ míní Tran. Tak nějak vypadá sympatická tvář nové vlny vietnamského podnikání.

Co přes prsty není vidět

Tran Thu Hien a její vrstevníci budou ale vstupovat do neklidného obchodního prostředí. Mezi vietnamskými podnikateli a českou společností vládne bezesporu jisté napětí. Zčásti za to mohou excesy, jako je dovoz padělků značkového zboží a nejrůznější přečiny vietnamských trhovců. Ty lze těžko zpochybnit, docházelo k nim a stále dochází.

Vedle televizních reportáží o zátahu na tržiště plná falešných triček Adidas si ale téměř nikdo nevšiml nástupu seriózního vietnamského byznysu. Kdo například ví, že největší tuzemský řetězec sportovních prodejen Sportisimo vybudovali prakticky z ničeho dva bývalí vietnamští studenti, Thai Ngoc Nguyen a Do Hong Son? Firma přitom loni utržila miliardu korun, je jedničkou na trhu a dává práci 450 lidem.

Přes černé brýle, jimiž se část společnosti dívá na vietnamskou komunitu, není vidět fakt, že Vietnamci mohou tuzemské ekonomice velmi prospět. A také být přínosnými partnery českých firem. Mají pro to výborné předpoklady. Pro pochopení je ale potřeba nahlédnout hlouběji do jejich mentality.

Obchodníci tělem i duší

Předně: Vietnamci mají obchod v krvi. Dokladuje to už jen sama statistika. V Česku žije již přes 40 tisíc Vietnamců, z toho má víc než 25 tisíc osob živnostenský list. Jinak řečeno, víc než polovina z nich podniká. A to si ještě musíme odmyslet zhruba třetinu lidí z celkového počtu na děti a seniory. Vietnamci jsou tedy bezkonkurenčně nejpodnikavější vrstvou společnosti.

Tento jejich sklon bezesporu souvisí s ohromně silnou tradicí, kterou má obchod v asijských zemích. Ani v samotném Vietnamu nebylo nikdy menší soukromé podnikání zastaveno, přestože se jedná o socialistickou zemi. Prodávat na asijském trhu je přitom nelítostným tréninkem. „Oni se naučili obchodovat v nesrovnatelně tvrdší konkurenci, než jaká je v Česku. Když přijdete v Hanoji na obchodní třídu, uvidíte vedle sebe ne pět, ne deset, ale třeba čtyřicet krámků, které nabízejí úplně stejné zboží. Pokud obstojíte v tak neuvěřitelné konkurenci, musíte být dobrý obchodník,“ říká český podnikatel a předseda Česko-vietnamské společnosti Marcel Winter.

Dalším tradičním rysem je pracovitost. V Asii práce splývá s volným časem, typický obchodník v podstatě žije ve svém krámku, někdy v něm dokonce spí. „Já a mé zaměstnankyně pracujeme i přes noc. V našem oboru nám to dává velkou výhodu před konkurencí,“ uvádí Nguyen Van Nho, spoluzakladatel tuzemské společnosti Asia Special, která prodává letenky. Během noční směny prý firma dokáže zarezervovat právě uvolněná místa na leteckých linkách. Když ráno začne pracovat konkurence, je už pozdě, místa jsou obsazena.

Jaká motivace vede Vietnamce k takovému nasazení? Vedle vášně pro obchod je to i snaha zabezpečit lepší budoucnost potomkům. „Pro nás je absolutní prioritou vzdělání našich dětí. A na to musíme vydělávat peníze,“ říká Dinh Van Hoi, který v Česku provozuje vydavatelství Viet Media, dělá daňového poradce a má ještě několik dalších podnikatelských aktivit. Přesto je nejdůležitějším okamžikem jeho všedního dne moment, kdy vozí své dcery do školy.

Od rána do noci

Zmíněné vlastnosti se pozitivně projevily teď, když se vietnamští prodejci začínají stěhovat z tržišť do kamenných obchodů. Tuzemský spotřebitel uvítal servis, který zatím u českých prodejců chyběl. „V našem městě má vietnamský obchod otevřeno prakticky pořád. Večer až do deseti hodin, otevřeno mají i v sobotu a v neděli. Nakupuji u nich už jen proto, že jinde to prostě v určité fázi dne nejde,“ říká právnička Hana Skružná. Žije ve středočeských Říčanech a když se vrací ze zaměstnání, mívají už ostatní obchody zavřeno.

Kristína Antonínová z Prahy zase začala preferovat vietnamské krámky kvůli kvalitě potravin. „Mají podstatně lepší ovoce a zeleninu než jakou dostanete ve velkých supermarketech,“ říká. Další specifický rys obchodování po vietnamsku oceňuje dokonce i šéf Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR Bedřich Danda. „K zákazníkům se chovají uctivě a jsou velmi ochotní. Navíc rádi smlouvají, takže můžete získat i 20procentní slevu,“ popisuje své zkušenosti Danda.

Vedle přechodu k prodeji v kamenných obchodech je v podnikání Vietnamců ještě druhá novinka. Snaží se dobýt i jiné obory, než je jen maloobchod. „Už je najdete v nejrůznějších odvětvích, od právních služeb až po stavebnictví,“ upozorňuje Winter. „Již si vydělali dostatečný kapitál a ten teď chtějí začít investovat,“ říká.

Který obor může čekat nápor vietnamské konkurence? Třeba kosmetika. „Například ve Spojených státech amerických provozují Vietnamci 60 až 70 procent salonů, které nabízejí manikúru a pedikúru. Je to totiž pečlivá a jemná práce, na kterou se naši lidé dobře hodí,“ uvádí Dinh Van Hoi.

Jenom pračky na špinavé peníze?

Nástup vietnamských byznysmenů ale vnímají kriticky některé české firmy. Vidí v nich nefér konkurenci, která už přivedla ke krachu mnohé tuzemské společnosti. Podle častého argumentu se nyní snaží Vietnamci prostřednictvím svých nových podniků vyprat peníze, které získali v předchozí době černými obchody. „Zda Vietnamci vydělali peníze nelegálním způsobem, to asi budeme těžko dokazovat. Protože pokud bychom měli důkazy, tak bychom museli podat trestní oznámení, že?“ říká Danda.

Věcného tónu se drží prezident Hospodářské komory Jaromír Drábek. „Pokud někdo prodává plagiáty nebo neplatí daně, je pak věcí státních orgánů, aby to zjistily a zjednaly nápravu. A vůbec bych nezkoumal, jestli je to Vietnamec, nebo kdokoliv jiný. Národnost do toho nemotejme,“ říká Drábek.

Neznalost není podfuk

Dinh Van Hoi nepopírá, že Vietnamci mají často problémy kvůli nepořádku v daních a účetnictví. Jako důvod ale nevidí špatný úmysl, ale spíš neznalost předpisů a češtiny. „Někdy se nestačím divit, co jsou někteří Vietnamci schopni přijmout za fakturu, byť na ní chybějí naprosto základní náležitosti. Pak přijde kontrola a napaří jim samozřejmě statisícovou pokutu,“ říká. Sám se snaží mezi svými krajany šířit určitou osvětu. „Úplně každý podnikatel se snaží minimalizovat své daně. Já teď učím Vietnamce, jak to dělat legální cestou,“ dodává Dinh.

Kde podle něj berou Vietnamci peníze na rozjezd podnikání? „Většina z nás tu už měla úspory z období před sametovou revolucí. A v současnosti to chodí tak, že mnozí podnikatelé prodají doma ve Vietnamu nemovitost a utržené peníze pak investují v Česku. Často si také půjčujeme navzájem uvnitř komunity. To se týká zejména situace, kdy Vietnamci žádají o prodloužení trvalého pobytu. Musejí se vykázat na rok penězi na úrovni životního minima, obvykle je to až 120 tisíc korun,“ vysvětluje podnikatel.

Já ho zabít

Většímu prolnutí české a vietnamské obchodní sféry brání jazyk. Studenti, kteří přišli na vysoké školy do Československa před rokem 1989 sice češtinu ovládají, ještě lépe je na tom mladá generace. Tragickou neznalost ale přesto vykazuje stále ještě až 80 procent v Česku žijících Vietnamců. „Mnozí neumějí nic kromě slov ››já‹‹, ››nevím‹‹ a ››dobře‹‹. Tady je komický příklad: Kdo zabil toho člověka? Já. Proč? Nevím. Tak pojďte se mnou. Dobře!“ uvádí zkušenosti ze své praxe podnikatel Nguyen Quyet Tien. Ten dělá soudního překladatele a vede také jazykové vzdělávací středisko.

Absolutní jazyková bariéra blokuje styk s českou stranou. „Fascinuje mě, že se Vietnamci pouštějí do podnikání, i když neumějí slovo česky. Nedokážu si představit, jak pak jednají s úřady,“ podivuje se obchodní cestující, která na Liberecku dodává nápoje do vietnamských restaurací. „Zažila jsem třeba úsměvnou situaci, kdy mi vedoucí podniku vůbec nerozuměla a musela zavolat svou osmiletou dcerku. Ta nám pak tlumočila, když jsme domlouvali obchodní spolupráci,“ vzpomíná.

Chceme být národnostní menšinou

Postavení Vietnamců na českém území je výlučné tím, že zde pobývají již 57 let. První pozvání dostali vietnamští studenti na místní vysoké školy již v roce 1950. Jejich příliv pak vrcholil v rámci mezinárodní spolupráce socialistických států v osmdesátých letech. Některé rodiny tu žijí již ve třetí generaci. I proto se Česko-vietnamská společnost rozhodla prosadit odvážný plán, aby byli Vietnamci uznáni jako oficiální národnostní menšina. „Podmínky pro podnikání pak budou ještě mnohem lepší,“ doufá Nguyen Quyet Tien.

Schválení plánu ale zatím není pravděpodobné. „V Evropské unii panuje přístup, že asijské komunity statut menšiny nezískávají. Nesplňují totiž některé podmínky, například dlouhodobou kulturní vazbu. Navíc, jen dvě procenta Vietnamců má v Česku státní občanství, což je další problém,“ vysvětluje ministryně pro oblast lidských práv a národnostních menšin Džamila Stehlíková. Ta ale hodlá podpořit větší začlenění Vietnamců do společnosti. „Chceme, aby od listopadu zasedl při Radě vlády pro národnostní menšiny stálý vietnamský zástupce,“ říká ministryně.

Třeba podnikatel Dinh Van Hoi má ale každopádně jasno. Jeho tři malé, v Česku narozené dcerky mají se svými havraními vlasy a oblou tváří typické asijské rysy. Když je ale pyšně ukazuje, říká: „Víte, jak jsem je pojmenoval? Maruška, Anna a Míša. Podle mě jsou to Češky. Ale ve vlastní zemi jsou cizinkami. Myslím, že národnostní menšinou již fakticky jsme. Teď jde jen o to, aby to stát oficiálně uznal,“ uzavírá podnikatel.

Číňané jsou semknutější

V čem se liší od Vietnamců místní čínská populace? „Číňané jsou daleko semknutější komunita, která má silný vnitřní řád. Zaměřují se na velkoobchod a restaurace, protože disponují velkým kapitálem. Také se těší z větší podpory svého státu. My, Vietnamci, financujeme všechno z vlastní kapsy. A působíme víc individuálně, každý podle vlastní úvahy,“ míní podnikatel Dinh Van Hoi.

„Jiné je také provázání s českou veřejností. My jsme tady studovali, známe se už z dřívějška s mnoha Čechy,“ dodává.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče