Nová studená válka

20. ledna 2009, 15:11 - Pavel Kopecký
20. ledna 2009, 15:11

Dle Samuela Huntingtona z dějin Ruska vyplývá, že podmínkou reforem je centralizace moci

Dvě události z poslední doby se často spojují. Úmrtí amerického politologa Samuela Huntingtona a ruské pití čaje v letovisku Soči – „tein o páté“ prezidenta Dmitrije Medveděva s „podřízeným“ premiérem Vladimirem Putinem. Okamžitě se však objevily úvahy, co mocipáni zamýšleli. Rozvířily se staronové debaty, čí dlouhé prsty hrají v hierarchii první balalajku. Kdo chce lépe porozumět spletitostem současné Ruské federace (RF), měl by si přečíst bestseller Střet civilizací od zesnulého emeritního harvardského profesora Huntingtona. Jeho podání východní velmoci je totiž trefné.

Burkina Faso s raketami

O Rusku se říká, že může být buď demokracií, nebo mocností. Stát, který se prohlásil dědicem Sovětského svazu (SSSR), nebyl dlouho ani jedním. Úpadek supervelmoci až do postavení obrovské „Burkiny Faso s raketami“ jeho příslušníky nemálo ponižoval. Ztělesněním nového expanzionizmu RF se stalo prezidentské duo Putin-Medveděv. To po několikaletém intermezzu pokořující Jelcinovy „alkoholokracie“ opět usiluje o ovládnutí (či přímou kontrolu) území bývalého SSSR a o nové vztahy Kremlu s Evropskou unií a USA. Současná plynová válka Moskvy a Kyjeva, jakési „zimní tažení na Západ“, jsou toho důkazem, byť počátek sporu „nové studené války“ spočívá v ekonomice. Mimochodem, právě Huntington rozebírá nebezpečí budoucích napětí mezi dvěma slovanskými nástupnickými státy po SSSR, v jejichž interakcích hrají důležitou roli kulturně odlišné části Ukrajiny rozdělené řekou Dněpr.

Znepokojení Západu

Současné vůdčí skupiny „matičky Rusi“, jež mají původ v totalitární minulosti řízeného hospodářství, rázně zmenšily vliv nových NEPmanů – oligarchů. Současně však umožnily rozevření sociálních nůžek, jaké má ve světě jen málo obdob. Současnou zemi „pravoslavného lidu“ profilují i v mezinárodních vztazích. Medveděvův „ruský medvěd“, jemuž ateismus sekularizovaného politického náboženství dlouho nevydržel, ostentativně rezignoval na „Společný evropský dům“ Michaila Gorbačova a stal se pomyslnou „Říší středu“ - monumentálním přechodem mezi starým světadílem a Asií. Dokonce s jistou účelovostí, s níž skrytě vyhrožuje nejen EU, ale i USA. Euroatlantický prostor totiž s rostoucími obavami sleduje posilování Pekingu lačnícího po naftě a uhlí.
Znepokojení Západu souvisí s energetickou bezpečností - se závislostí na východní ropě a zemním plynu. Rozladění Kremlu by totiž mohlo eventuálně přerůst i v noční můru - orientaci Moskvy na Čínu. Východní elity si dávají záležet, aby především Brusel pochopil, že RF není skutečným anebo alespoň bezpodmínečným geopolitickým partnerem. Ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov například v časopisu Rusko v globální politice prohlásil: „Praxe tohoto partnerství svědčí o reálných zájmech Ruska v Asii, ke které stejně jako k Evropě stále patříme.“ Za takovými oficiálními prohlášeními lze tušit nové kolo staletých sporů mezi „zapadniky“ a příznivci neevropské orientace „slavjanofily“, kterým Huntington prorokuje budoucnost.

Odstavení Jelcinovy kliky

Největší stát na Zemi s donedávna skvělými, ač nikoli bezproblémovými národohospodářskými úspěchy, obtížený potížemi (vedle všudypřítomné korupce) s tradičním alkoholismem, nízkým průměrným věkem, malou porodností a logicky i s masivním úbytkem obyvatel, ožil. Devadesátá léta, kdy vládla kamarila zcela neschopného a již zesnulého „demokrátora“ Borise Jelcina, po němž byla příhodně pojmenována značka vodky, přivedla Rus na okraj propasti - ekonomické, sociální, bezpečnostní i kulturně-identifikační. Na Kavkaze a na Dálném východě vznikla ohniska dezintegračních procesů. Hloupě vedenou a dlouho prohrávanou válku s islamistickými čečenskými rebely úspěšně ukončil až v pomyslném druhém kole zápasu trpaslíka s obrem Putin. Toho na vrchol mocenské pyramidy vynesl frustrovaný vojenskoprůmyslový komplex. Ztráta postavení velmoci, omezování se na pouhé udržení přijatelného statutu v takzvaném blízkém zahraničí, jistá benevolence vůči začlenění bývalých satelitů do NATO a EU, „přátelská podlézavost“ USA a oligarchická zvůle byly důvody odstavení zdiskreditované kliky mocných a nastolení „Putinovy puti (cesty)“.

Putinova cesta

Nový pán Kremlu, jenž nastoupil do funkce prezidenta RF na konci prosince 1999, krátce po napadení zbytkové Jugoslávie NATO, se proto armádě, tajným službám a vojenskému průmyslu důkladně odvděčil. Dokázal mnohem víc, než pozorovatelé očekávali. Bývalý důstojník KGB operující v Německu úspěšně zakročil ve válce „mesianistického pravoslaví“ s bojovným islámem, podpořil nový kvalitativní růst pravidelných branných sil a jejích zdrojů, scelil Jelcinem rozdělené tajné služby a posílil opět centrální vládu. Zformoval také stranický systém, v němž opozici tvoří výhradně místní komunisté, a vedle světských struktur získal podporu národnostně vypjaté pravoslavné hierarchie. Využil zkrátka tradičního ruského splývání „trůnu a oltáře“, neboť religiozita už na začátku devadesátých let minulého století začala přebírat pozici selhavšího marxismu-leninismu - sekularizovaného náboženství. Huntington popisuje vliv tradiční víry následovně: „V roce 1994 30 procent Rusů mladších 25 let údajně přešlo od ateismu k víře v Boha. Počet činných moskevských kostelů vzrostl z 50 v roce 1988 na 250 v roce 1993. Náboženství začali respektovat všichni politici a podporovala je i vláda.“

Nástupce Medveděv

K metamorfózám Ruska, nejprve ponejvíce rétorickým a politicky marketingovým, nad nimiž lid jásal, se přidalo štěstí. Den 11. září 2001, po němž přišlo takřka všeobecné americké přijetí „střetu civilizací“ a drastický růst cen ropy. Prvního Putin využil k mezinárodní izolaci partyzánů v Čečensku, druhého k prudkému zotavení churavého hospodářství. Začala růst životní úroveň a do značné míry se obnovilo postavení země v zahraničí. Ruský občan, zarputilý kritik Západu, mohl opět jásat: „Bojí se nás!“ Jinou záležitostí zůstává, že nynější situace je kvůli globální ekonomické krizi nesrovnatelně složitější. Vladimir Vladimirovič, Rus Putin, se stal ve své vlasti živým symbolem, prezidentem, vojevůdcem, „carem“, „patriarchou“, „ikonou“. Zkrátka obdivovaným obnovitelem velikosti země, kterého uznává zhruba osm z deseti příslušníků národa. Promyšleně odmítl třetí funkční období, přijal posílenou premiérskou funkci opírající se o předsednictví prokremelské strany a po mnoha charakteristických dezinformacích prosadil do funkce „prvního občana“ Dmitrije Medvěděva. Tento muž, dosud pod jistou kuratelou formálně podřízeného prvního ministra, pokračuje v naplňování snu o „Putinově globální vesnici“.

Ponaučení

Uvedl se příznačně. Vítěznou válkou na Kavkaze, kde upevnil ropnou dominanci Moskvy, ponížil oblíbence americké mimořádně expanzivní administrativy, jíž Kreml neodpustil angažmá v Perském zálivu, snahu o militarizaci Polska a Česka a vlnu barevných revolucí. Znesnadnil tím navíc orientaci Gruzie či případně Ukrajiny na Západ, tedy rozšiřování NATO. Těsně po úspěšné neokoloniální operaci zahájil novou etapu vztahů s „antiamerickou“ Latinskou Amerikou a Blízkým a Středním východem, jejichž státy byly většinou dříve koloniemi. V neposlední řadě pak prosadil výrazné prodloužení mandátu pro svého nástupce.
Lze říct, že nová dynastie vládců největšího „ropného emirátu“, jak jej škodolibě zahraniční komentátoři rádi přezdívají, zasadila ránu z milosti uklidňujícím frázím o trvalém oslabení kolosu. Je patrné, že „matička Rus“ s rysy byzantinismu se vrátila. „Řízená demokracie“, ať si o ní myslíme cokoli, znamená ponaučení z krizového vývoje. Dle Huntingtona: „Dějiny Ruska skýtají ponaučení, že základní podmínkou společenských a hospodářských reforem je centralizace moci.“ To platilo za nelítostného cara Petra Velikého i krutého bolševika Vladimíra Iljiče Lenina. A určitě to bude platit i v budoucnu.

Souvislosti

O Rusku se říká, že může být buď demokracií, nebo mocností.
Stát, který se prohlásil dědicem Sovětského svazu (SSSR), nebyl dlouho ani jedním.
Úpadek supervelmoci až do postavení obrovské „Burkiny Faso s raketami“ jeho příslušníky nemálo ponižoval.
Ztělesněním nového expanzionismu Ruské federace se stalo prezidentské duo Putin-Medveděv.
To po několikaletém intermezzu pokořující Jelcinovy „alkoholokracie“ opět usiluje o ovládnutí území bývalého SSSR a o nové vztahy Kremlu s EU a USA.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče