Nižší daně znamenají vyšší příjmy státu

21. června 2004, 00:00 - DUŠAN ŠRÁMEK
21. června 2004, 00:00

PREZIDENT LIBERÁLNÍHO INSTITUTU JIŘÍ SCHWARZ: O Dni daňové svobody, o harmonizaci přímých daní a o daňové konkurenci hovoříme s děkanem Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické a prezidentem Liberálního institutu Jiřím Schwarzem.

PREZIDENT LIBERÁLNÍHO INSTITUTU JIŘÍ SCHWARZ: O Dni daňové svobody, o harmonizaci přímých daní a o daňové konkurenci hovoříme s děkanem Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické a prezidentem Liberálního institutu Jiřím Schwarzem. Co přispělo k tomu, že se Den daňové svobody oproti loňsku posunul o čtyři dny? K posunu přispěl velmi výrazný nárůst výdajů veřejných rozpočtů. Den daňové svobody počítáme totiž tak, že výdaje veřejných rozpočtů vztahujeme k odhadovanému růstu hrubého domácího produktu. Vycházíme ze schváleného státního rozpočtu České republiky, který používá údaje Českého statistického úřadu, a z informací OECD, které jsou založeny na údajích Eurostatu. Objevuje se ale kritika vámi používané metodiky. Zvolenou metodiku používáme proto, abychom se stali kompatibilními s metodikou podobných institucí jako je Liberální institut ve více než třiceti zemích. Podstatné rovněž je, že výpočet nelze vztáhnout pouze k vybraným daním, protože naše vláda se chová tak nezodpovědně, že vydává více než přijímá. To znamená, že prohlubující se deficity budou muset být v budoucnosti zaplaceny. A to není možno jinak než zase prostřednictvím daní nebo inflací. Život na dluh je vždy zapotřebí zaplatit. Jak se ve vašich výpočtech konkrétně projevila reforma veřejných financí? Samozřejmě, že se tam všechny změny daní dané vládní reformou veřejných financí promítají, protože už na ně s předstihem reagovala výdajová stránka rozpočtů. Proto jsou ještě nevybrané peníze z daní už utraceny. Ale například snížení sazby daně z příjmu právnických osob o 3 % bylo více než vykompenzováno převedením některých zboží a služeb z nižší 5% sazby DPH do základní 19% sazby. Navíc došlo ke zvýšení spotřebních daní, což rovněž negativně působí na peněženku daňových poplatníků. Vláda zdůvodňuje výši daní potřebou dostatečného daňového inkasa. Platí tato úměra? V podmínkách naší ekonomiky, ekonomiky s relativně vysokými daněmi ve vztahu k její úrovni, tato příčinná souvislost neplatí. Naopak platí, čím jsou daně vyšší, tím větší je zároveň úsilí vyhnout se placení daní. Je to výjimka, nebo potvrzení existujícího trendu? Právě Slovensko je příkladem toho, že neplatí přímá úměra mezi výší daňové sazby a příjmy státního rozpočtu. Jenom za prvních pět měsíců letošního roku meziročně vzrostly příjmy státu téměř o čtyřicet procent, z toho daňové o 36 %. Dalším dobrým příkladem je Rusko, kde rovná daň ve výši 13 % vedla ke zvýšení výběru o 47 % meziročně. Je možné na různou úroveň ekonomiky implantovat stejnou úroveň veřejných výdajů? Obecně platí jedno. Čím je země méně rozvinutá, tím by měl být podíl veřejných rozpočtů na hrubém domácím produktu nižší. To je významným předpokladem rychlejšího ekonomického růstu. To znamená, aby se daná země dostala na vyšší ekonomickou úroveň, musí se smířit s nižšími výdaji. Bohaté země se staly bohatými proto, že v minulosti neměly tak velkou daňovou zátěž, jakou mají nyní. Platí tedy to, že švédské daně na úrovni švédské ekonomiky neznamenají takovou zátěž jako snaha mít stejnou úroveň daní při výkonu ekonomiky české? Jistě, přesně tak se to dá také říci. Švédské daně, tedy i úroveň veřejných služeb by byly pro českou ekonomiku úplně vražedné a dostaly by ji do záporných temp růstu. Požadavky některých západoevropských politiků na zvýšení daní v přistupujících zemích by tedy paradoxně mohly vést k pravému opaku toho, co deklaruje Evropská unie - k hospodářskému přiblížení a vyrovnávání rozdílné životní úrovně. Naopak docházelo by k ještě většímu chudnutí chudších regionů a států. Fiskální unie by v současnosti či blízké budoucnosti v podmínkách jednotné evropské měny znamenala pro ekonomicky méně rozvinuté země hospodářskou katastrofu. Pro tyto země, mezi něž patří i ČR, by to představovalo zakonzervování jejich současného odstupu ve výkonnosti ekonomiky od hospodářsky nejvyspělejších zemí EU. Dnes je otázka daňové unifikace stále otevřená. Prosadí se podle vás nakonec, nebo zůstanou přímé daně v kompetenci národních vlád? Daňová unie by byla velmi předčasná. Reálně ji lze dosáhnout až po unifikaci politické. A jak vidíme, k politické unii Evropská unie ještě nedorostla. A politická unie je nemožná bez skutečné, ne tedy pouze formální unie hospodářské. To ale znamená dosažení alespoň přibližně stejné ekonomické úrovně všech členských států. Z dnešního pohledu ale snaha po daňové unifikaci, stejně tak jako byla politická snaha po urychlené unifikaci měnové prostřednictvím eura, je velmi nebezpečná. Přesto ale rozumím odporu německých politiků vůči tomu, že německé firmy platí vyšší daně, z nichž jsou naplňovány evropské fondy, a přitom jsou tyto firmy znevýhodňovány vůči firmám z přistupujících zemí, kde jsou daně nižší a navíc jsou některé z těchto zemí čistými příjemci evropských fondů. Je vůbec současný systém vyrovnávání rozdílů mezi jednotlivými státy či regiony formou dotací efektivní? Jsem přesvědčen, že nikoli. Evropské dotace v dlouhodobé perspektivě nepovedou k vyšší výkonnosti, protože se jedná o peníze darované. A jejich cenu si obdarovaný subjekt nikdy není schopen plně uvědomit. Nemluvě o tom, že cílení těchto dotací z pohledu a z rozhodnutí úředníka nemůže být natolik efektivní, jako kdyby o alokaci prostředků rozhodoval výhradně trh se svými nástroji. Nebylo by tedy daleko efektivnější, aby místo dotací bylo umožněno rozšířit daňovou konkurenci i na nižší články než jsou národní státy, tedy na regiony a obce, a tímto způsobem se snažit o vyrovnávání regionálních rozdílů?**

Určitě. Domnívám se, že vedlejším efektem při využití tohoto nástroje by bylo snížení vysoké nezaměstnanosti v některých regionech. Lokální snížení daní by vedlo ke skutečnému zvýšení podnikatelských aktivit, a tím irůstových efektů, protože by se tyto regiony staly pro podnikatelské subjekty díky nižším daním daleko atraktivnější. Nicméně podmínkou toho je daňová decentralizace. A jejím předpokladem je opět pravidlo, že daňová decentralizace v žádném případě nesmí znamenat, že tím, že se daně mimo centra začnou vybírat i v krajích a obcích, souhrná daňová kvóta se zvýší. Naopak by se měla výrazně snížit. Ideální by přitom bylo, aby některé daně byly vybírány centrem, jiné regiony. V rozšíření daňové konkurence vidím jednu z cest, jak daně postupně snižovat.

foto: Martin Siebert

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče