Nikomu ani korunu

06. května 2010, 13:29 - Luděk Bednář
06. května 2010, 13:29

Dle většiny manažerů by stát ztráty aerolinek a cestovních kanceláří hradit neměl

Myslíte si, že by stát měl uhradit aerolinkám a cestovním kancelářím ztrátu v důsledku výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull?

  • Ano 5,1 %
  • Ne 94,2 %
  • Nevím 0,7 %

Výbuch islandské sopky Eyjafjallajökull a následný sopečný prach v ovzduší, kvůli němuž byl uzavřen letecký prostor nad velkou částí Evropy, způsobil dle odhadu Evropská komise aerolinkám škodu až 2,5 miliardy eur (zhruba 64 miliard korun). Kvůli tomu se hovořilo o tom, že by členské státy EU mohly poskytnout svým přepravcům pomoc. S tím nesouhlasí 94,2 procenta manažerů.
Jedním z nich je i tento respondent: „Jde o riziko podnikání. Pokud by stát měl hradit leteckým společnostem a cestovním kancelářím ztráty spojené se sopečnou činností (vyšší mocí), pak i jakémukoli podnikatelskému subjektu ty, jež mu vznikly kvůli například povodni, požáru či přerušení dodávky elektrického proudu v důsledku vichřice nebo sněhové kalamity. Proti rizikům se lze pojistit nebo si vyhodnotit, že jsou natolik nízká, že pojištění by bylo neekonomické. Pokud to vztáhnu na český stát, úvahy o pomoci Českým aeroliniím (ČSA) mě nepřekvapují, protože je to státní podnik, jehož fungování bylo vždy problematické. V případě cestovních kanceláří jako komerčních subjektů mi požadavek na odškodnění připadá nemorální. V poměru k obratu totiž utrpěly ve srovnání například s důsledky povodní v roce 2002 při několikadenním přerušení letecké dopravy zcela zanedbatelné ztráty.“
Další manažer se nedokáže rozhodnout jednoznačně: „Odpověď je složitější. Ano u aerolinií, v nichž je stát akcionářem – třeba formou navýšení základního kapitálu. Ne u cestovních kanceláří, které jsou soukromé.“
Žádné dilema se neobjevuje v záporné odpovědi: „České aerolinie prodělávají na každém cestujícím zhruba tisíc korun, proto byl pro ně výbuch islandské sopky požehnáním. Pokud by přestaly létat, prodaly letadla a propustily zaměstnance, určitě by se konečně dostaly do zisku.“ Záporně odpovídá i následující respondent: „Aerolinky se s námi také nedělí o zisky. Snaha o privatizaci zisků a znárodňování ztrát je novým fenoménem bruselské politiky, jenž likviduje kapitalismus. Podnikání je nepředvídatelné pro každého a často je ovlivňují věci, které jsou mimo dosah nejen podnikatelů, ale kohokoli. Pokud v podnikání nebude možné zkrachovat, bude to znamenat konec obchodní civilizace a snahy o racionální společnost.“
Opačný názor zaujímá tento manažer: „Stát by měl v případě náhrad postupovat obezřetně. Výbuch sopky lze svým způsobem srovnat například s povodněmi v roce 2002. Tehdy stát také pomohl postiženým podnikům a institucím. Pomoc by však neměla přesáhnout součet náhrad vyplacených na právním podkladě klientům aerolinek a kanceláří a podílu zisku za dané období vypočteného například z reportovaného zisku v předchozím fiskálním roce – kdo nedosáhl zisku v minulosti, nemůže uplatňovat náhradu ušlého nyní. V každém případě existuje nebezpečí zneužití takové náhrady, a proto by měla být stanovena striktní pravidla, jež budou striktně a bez výjimek dodržena.“
Nekompromisní a negativní je následující odpověď: „Stát by neměl cokoli komukoli hradit, protože výbuch sopky není jeho záležitostí. Nezpůsobil jej ani za něj není odpovědný, a proto nemá žádný důvod něco kompenzovat. I když je to pro aerolinky a cestovní kanceláře tvrdá a v mnoha případech likvidační realita, patří to k riziku podnikání. V opačném případě by mohl kdokoli požadovat po státu náhradu za jakýkoli podnikatelský neúspěch, který by nezavinil. Na každou, i nejméně předvídatelnou událost se lze pojistit. To samozřejmě na něco přijde, ale omezuje to riziko. Jedna výjimka však existuje – ČSA. Při jejich současné ekonomické situaci bude stát nakonec platit ve všech případech.“
Záporně se vyjadřuje i další respondent: „Takový nápad mě nepřekvapuje. Vychází totiž z dnešního trendu vytáhnout z veřejných financí, co se dá – nejen v ČR. Tento jev lze pozorovat i ve ,zpohodlnělé‘ Evropě, USA a v dalších zemích. Veřejné finance se však musejí umět takovým snahám bránit. Abychom se nedostali od situace známé ze socialismu pod heslem ,Kdo neokrádá podnik, okrádá rodinu‘ k její tržní mutaci ,Kdo netahá peníze ze státu, chybí mu v podniku či v rodině‘. Vezmu-li v úvahu díry, které už stát za dvacet let firmám zalepil, a procento lidí, jež z něj tahá peníze za různé sociální dávky a příspěvky, nedivil bych se, kdyby nakonec od něj chtěli něco všichni.“

Odpovídalo 156 manažerů

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče