Nezapomeňme na konkurenceschopnost

05. října 2010, 14:52 - Vladimír Dlouhý
05. října 2010, 14:52

Hospodářství

Podtitul: Země eurozóny přijímají drastické kroky ke snížení vládních výdajů a deficitů

Země Evropské měnové unie (EMU) procházejí nejhlubší krizí od zavedení společné měny. V reakci na řecké potíže se pozornost ekonomů, ale i širší veřejnosti soustředila na rozpočtové deficity a zadluženost. To je však jen část problému a navíc ta, o které duchovní autoři europrojektu věděli a varovali před potenciálními důsledky: inflace a vysoké úrokové míry, financování „černých pasažerů“ uvnitř EMU ze strany disciplinovaných zemí a konečně i tlak na Evropskou centrální banku (ECB), aby případný dluh monetizovala – s následným dalším zvýšením inflace.

Tvrdý dopad Zavedení společné měny však mělo další negativní důsledky, které tvůrci EMU nepředvídali a proti nimž nevytvořili obranné mechanismy. Po roce 2002 prudce klesly reálné úrokové míry v okrajových zemích eurozóny (od Řecka až po Irsko). Peněžní politika byla centralizována a trhy až do roku 2007 přiřazovaly těmto zemím stejné (nízké) riziko jako hlavním státům EMU. ECB, původně ještě v reakci na německé sjednocení a pomalý růst v letech 2001–2002, prováděla velmi akomodativní politiku, která později dobře zapadala do převládající logiky nízkých základních sazeb všude po světě. Úroková rozpětí vládních obligací okrajových zemí spadla na minimální úroveň. Nízké úroky znamenaly mnohem nižší náklady na dluhovou službu a v okrajových zemích vedly k nárůstu veřejných výdajů. U zemí jako Řecko či Portugalsko se to projevilo rychlým prohloubením rozpočtových deficitů, ale v zemích, kde uměle nafouklé ceny nemovitostí podpořily pokračování krátkodobého růstu (Španělsko, Irsko), byl tento nárůst veřejných výdajů více než vyrovnán vysokými příjmy; tím tvrdší byl dopad, když bubliny praskly.

Neúčinná pojistka Ještě horší důsledky měl pokles úrokových sazeb na konkurenceschopnost okrajových zemí. Mzdy ve veřejném sektoru strmě rostly, což se zákonitě přelilo i do soukromé sféry. Mzdový boom znamenal otevření nůžek mezi růstem jednotkových pracovních nákladů mezi těmito zeměmi a zbytkem EMU (viz graf). Současně, v důsledku růstu veřejných výdajů, stouply ceny neobchodovatelného zboží a služeb relativně k cenám zboží obchodovatelného. U zemí s pružným kurzem se změna relativních cen alespoň částečně přelije do nominálního kurzu, při fixním kurzu byla důsledkem apreciace reálných efektivních směnných kurzů. Jinými slovy, expanze veřejného sektoru (výdajů i mezd) v okrajových zemích vedla k prudké ztrátě konkurenceschopnosti, a tedy i podílu na exportních trzích. Všechny tyto země tak v letech 2009–2010 skončily s dvojím deficitem: kromě rozpočtového i běžného účtu platební bilance. Vysoká inflace (zatím) nehrozí, další obavy se však naplnily: ECB monetizuje alespoň část dluhu okrajových zemí, které – jako černí pasažéři – jsou finančně dotovány disciplinovanými státy. Pakt stability a růstu, který se měl stát pojistkou proto těmto hrozbám, selhal. Nominální kritéria pro posouzení rizika ekonomického vývoje se ukázala jako nedostatečná, stejně jako koordinační a penalizační mechanismy, jimiž měl pakt přinutit problémové země k rychlé nápravě. Na některé problémy pak vůbec tato pojistka nereagovala.

Buďme připraveni! Pod všeobecným tlakem přijímají okrajové země místy až drastické kroky ke snížení vládních výdajů a snížení deficitů. Roste tlak na vyšší transparentnost a problémové státy se budou potýkat s jistě rigoróznějšími postihy. Problémem však nejsou jen deficity a dluh. EMU tuto krizi přežije, ale pro její dlouhodobý hospodářský růst je dnešní důraz na úspory a snížení dluhu podmínkou pouze nutnou, nikoliv však postačující. Dlouhodobě rozhodující budou zásadní strukturální reformy, které musejí přijmout všechny členské země a jež povedou jak k větší pružnosti trhů a k obnovení konkurenceschopnnosti, ale i ke změně obecného myšlení obyvatelstva v mnoha zemích. Zda je něco takového v Evropě vůbec možné, je zásadní otázka nejen pro další osud eura, ale celé evropské integrace vůbec. V každém případě leží řešení hlavně na národních úrovních, ne v Bruselu. Poučení pro nás? Stejná lekce. Fiskální disciplína, škrty a úspory, rozumný mzdový vývoj, to vše je dnes nutné. Díky minulému vývoji to máme mnohem snazší než Řecko či Španělsko, ale třeba i než Maďarsko. Z hlediska dlouhodobého však vždy půjde o konkurenceschopnost a o připravenost dalších generací čelit soupeření z jiných částí světa. Pokud dnešní střídmost během několika let nepodpoří reformy, pak si dnes utahujeme opasky pro nic za nic.

Graf: Rozevřené nůžky Růst jednotkových pracovních nákladů v zemích eurozóny

Pramen: ECB, Eurostat, MMF

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče