Než zavoní tabák z dýmky

28. dubna 2008, 00:00 - Petr Bayer
28. dubna 2008, 00:00

TRADIČNÍ VÝROBA - Vášeň pro kouření dýmky spaluje mnoho Čechů po staletí. Neubrání se jí ani podnikatelé a některým se stala oblíbenou kratochvílí. Tuzemští řezbáři zase získali celosvětovou slávu se svými fajfkami, dýmkami či lulkami i na druhé straně zeměkoule.

Po úspěšném leč namáhavém dni jste vyčerpáni a potřebujete dobít baterie. Ještě zbývá vypnout počítač a nejlépe i mobil. Potom se už jen zabořit do křesla a pohroužit do voňavých obláčků naplňujících každou molekulu vzduchu kolem vás.

Paralelní intimní vztah vystihuje pořekadlo, že žena a dýmka se nepůjčují. Co však předchází tomu, než se v dýmce poprvé rozžehne chomáček tabáku? „Občas mě napadne nový tvar nebo někdy vznikne nová dýmka i víceméně náhodně,“ líčí Pavel Háp, který se tímto řemeslem živí již 25 let.

Království za dýmku

Vyhlášenou dýmkařskou oblastí je okolí východočeské Proseče na Chrudimsku. S výrobou se místní průkopníci seznámili podle dobových listin u českých emigrantů v Kladsku, kam byli v roce 1758 přinuceni vozit píci pro koně za ustupujícím vojskem pruského krále Fridricha II. První dřevo zde však k tomuto účelu zušlechtili pravděpodobně až po napoleonských válkách.

Tehdy si řemeslníci vystačili s pilkou, nožem a rašplí. Pro materiál chodili za humna, kde kopali kořeny olše či břízy. Ty však nesnesly žár hořícího tabáku, a proto se musely dýmky vyplechovat. Své „polesí“ každý dýmkař tajil před konkurencí a zboží vozil na trakaři třeba až do Vídně. Brzy se pařezy tak vyplenily, až se musely dovážet z okruhu několika desítek kilometrů z celé Vysočiny nebo i ze Slovenska.

Po první světové válce dýmkařskému řemeslu „ruce usekla“ strojní výroba. Domácí materiál také nahradil středomořský vřesovec stromovitý, takzvaný bryer. V Proseči vyrostla jedna z největších evropských továren na dýmky Bernarda Kopperleho a v celém okolí se v tomto oboru živilo kolem 600 lidí. Ve strojové výrobě zde nyní pokračuje firma BPK, jež vyváží dýmky do více než 40 zemí.

„Převážnou část výroby tvoří klasické dýmky, rovné a ohnuté. Především pro sběratele se stále vyrábějí dýmky s keramickou hlavičkou a třídílné dýmky,“ uvádějí majitelé. V roce 1995 se zde vyrobilo přes 400 tisíc kusů dýmek více a než tisícovka modelů. Největšími odběrateli jsou Velká Británie, Dánsko a další skandinávské země, ale též Japonsko a většina států Jižní Ameriky.

Jedna a dost

Kromě velkovýrobců však po roce 1989 ožili i tradiční dýmkaři, kteří se s jedním kouskem ušlechtilého dřeva mazlí celý den. „Mám v nabídce třeba dýmku se schody,“ vypichuje ze široké škály Háp. Na kus dřeva se nejprve namaluje přibližný tvar dýmky. Poté se budoucí lulka nahrubo ořeže a vyvrtají otvory na tabák a pro troubel. Následují dobroušení, nasazení náustku, jemné vyhlazení a zabalení do dárkového pytlíku a krabičky. „V tuzemsku zůstává 70 procent, zbytek jde za hranice na Slovensko, do Maďarska a na Tchaj-wan,“ vyjmenovává Háp.

České dýmky si podmanily i další exotická teritoria. „Naše dýmky se prodávají v prestižních tabáčnictvích v republice i v daleké cizině, od Španělska po Nový Zéland,“ přidává se Karel Krška z Drnovic u Blanska. Ten za celou svoji éru vytvořil tisíce dýmek, jednu z nich si koupil i americký herec David Hasselhof, hlavní hrdina seriálu Pobřežní hlídka.

Jelikož dýmkaři postrádají veletrhy, jezdí po kuřáckých soutěžích nejen v Česku, ale i v cizině. Barcelona, Berlín, Kodaň, Poznaň, Vídeň – o českých dýmkách tam všude mohou dlouho vyprávět. „Za úspěch mohu označit i prodej mých dýmek ve Zlaté uličce na Pražském hradě,“ chlubí se Háp.

Tajemství jeho úspěchu zní prostě jako přísloví o trpělivosti a růžích. „Nesnažím se vůbec podléhat módním trendům. Na rozdíl od mnoha jiných výrobců zpravidla nepoužívám carnaubský vosk a samozřejmě ani lak – ten jako takový je známkou nižší kvality dýmky – ale šelakovou polituru a svoji vlastní speciální lešticí pastu,“ prozrazuje klíč ke kuřáckým srdcím.

Každý výrobce rovněž zanechává na dýmce svoji „pečeť“, takzvaný rustik. Jde o speciální úpravu napodobující přírodní povrch a fantazii se zde meze opravdu nekladou. „Jeden z mých rustiků jsem nikde jinde neviděl, pracovně mu říkám pavučina,“ popisuje. Nyní hodlá obohatit nabídku dusátek. Výčet potřebného „nářadí“ dýmajících kuřáků je však mnohem obsáhlejší – od stojánků a popelníků na dýmky, přes misky pro přípravu tabáku a speciální zapalovače až po nezbytná čistítka.

Dřevo vydrží až 700 stupňů Celsia

DÝMKU KOUŘÍ KAŽDÝ STÝ KUŘÁK

V České republice je přibližně 50 dýmkařských klubů. Počet kuřáků dýmky se podle prodeje tabáku odhaduje na 12 tisíc. I když kouř nevdechují, riskují nádorové onemocnění dutiny ústní, plic a jiných orgánů.

Sebelepší dýmkař nevykouzlí nic hodnotného, pokud se mu nedostane do rukou prvotřídní materiál. Jako z klobouku musí vytáhnout dřevo velmi tvrdé, s krásnou a hustou kresbou a samozřejmě s vysokou odolností proti žáru. „Při kouření má být v dýmce údajně až 500 či dokonce 700 stupňů Celsia,“ říká Háp. Tyto vlastnosti splňuje prakticky pouze italský bryer, jehož jedinou nevýhodou jsou zarostlá kůra a prasklinky. Tato tmavá místa musí zmizet jejich vyhlazením nebo rustikem. Takto upravená dýmka potom může být dokonce dražší než z úplně čistého dřeva bez chybiček, kterého je minimum. Cena dýmky se přitom vyšplhá notně vysoko, například známá dunhillka přijde i na 20 tisíc korun.

Opravdový fajnšmekr si také může svou „milou“ vyrobit sám pod dohledem zkušeného mistra. „Během jednoho až dvou dnů si odvezete svoji vlastní dýmku a myslím, že k ní budete mít větší citový vztah než k té nejlepší dunhillce,“ ujišťuje. Jedním dechem ale dodává, že se bude svým hostům i „dívat pod ruce“, protože nikde není psáno, že žák nemůže předčít učitele. Vlastní dýmka vás i s ubytováním vyjde na dva tisíce korun.

Poslední vyhrává

Kuřáci dýmek jsou vůbec zvláštní lidé a vymýšlejí ještě prapodivnější hry. V každé „normální“ disciplíně je vítězem ten nejrychlejší, nejsilnější nebo nejchytřejší. Nikoli však v této svébytné komunitě, jež navzdory všem zvyklostem oslavuje nejpomalejšího. Řeč je samozřejmě o takzvaném pomalém kouření, kde je největším uměním bafat s určeným množstvím tabáku co nejdéle. Ti nejšikovnější tak vydrží celé hodiny.

„Délku kouření může ovlivnit použitý materiál na dýmku, to jest, pokud je dýmka vyrobena z nekvalitního bryeru. Ten může být i prolezlý červotočem, špatně vysušený či dokonce nahnilý. Jinak je to veskrze v kompetenci kuřáka,“ tvrdí Háp. Na mezinárodních soutěžích pak často čekají na „pomalé“ přeborníky trofeje v podobě české dýmky, jako například nedávno v anglickém Norfolku.

Nekončí v kanále

Dýmka je pro mnohé jakýmsi pojítkem mezi skutečností a snem. Její ladné křivky vybízejí k dotyku jako nahé ženské tělo, a to je možná důvodem, proč jsou jejími ctiteli výhradně muži. Výrazné osobnosti tak odpouštějí přetlak ze svých hlav jako páru nad hrncem v podobě voňavých obláčků dýmu. A na nich lze roztančit nejbujnější tužby a fikce, či si „pouze“ srovnat myšlenky.

Stačí vzpomenout Sherlocka Holmese, který bez své dýmky nerozpletl jediný zamotaný zločin. A jaký je typický kuřák dýmky podle výrobců? „Podle mne člověk, který má vztah k umění, protože dýmka může být malým uměleckým dílem. A určitě člověk, který se umí zastavit, protože dýmku nemůžete ve spěchu vykouřit a hodit jako cigaretu do kanálu,“ míní Pavel Háp. Takže jejím ctitelům nezbývá než popřát chladný kouř!

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče