Nevítaná pomoc

07. dubna 2011, 17:07 - Tomáš Pergler
07. dubna 2011, 17:07

Politická krize dotlačila Lisabon k souhlasu se zahraniční půjčkou, eurozóně se uleví

Amanhã je slovo, které charakterizuje jeden z typických rysů portugalského naturelu. Stejně jako španělský výraz „mañana“ znamená „zítra“, v přeneseném smyslu „žádný spěch“ a vyjadřuje poměrně uvolněný přístup jižních národů k toku času. Portugalským fenoménem přitom není ani tak notorické zpoždění, jako spíš tendence k vyčkávání neboli silná zdrženlivost něco důležitého rozhodnout, udělat či zařídit. Možná je to právě tato národní vlastnost, která se silně podepsala na současných vážných problémech země.

Marný boj

Portugalsko bylo už dávno pasováno za třetí stát eurozóny, který bude muset požádat o zahraniční pomoc. Země na západě Iberského poloostrova přitom nezabředla do dluhové pasti tak beznadějně jako Řecko, ani se neotrávila realitní bublinou jako Irsko. Doplatila spíše na celkovou finanční slabost, dlouhodobě nízký hospodářský růst a v posledních týdnech i na politickou krizi. Až do minulého týdne Lisabon vehementně odmítal pomocnou ruku zvenčí, státní kasu ale mezitím drtily stále horší podmínky pro ufinancování dluhu. O tom, že země svoje problémy neustojí sama a bude muset otevřít dlaně směrem k Bruselu, se rozhodlo po březnové demisi socialistického premiéra Josého Sócratese. Jeho menšinový kabinet předtím neuspěl v parlamentu s návrhem úsporných opatření, která měla navrátit důvěru investorů. Proti vládnímu balíčku se postavila většina poslanců včetně zástupců nejsilnější opoziční strany, středopravicové sociální demokracie (PDS). To je mimochodem portugalská rarita;levici zde totiž reprezentují Sócratesovi socialisté. Předák PSD Pedro Passos Coelho se přitom narozdíl od Sócratese záchrannému kolu od EU či MMF nebránil, zřejmě mu ale šlo v první řadě o politické body. Celkem mu vyhovuje, že lavírování nad dluhovou propastí zůstalo na socialistickém kabinetu, byť v demisi. Zřejmě spoléhá na stejný efekt, jaký se dostavil nedávno v Irsku. Tamní vládní strana, která vyjednala záchranný balíček, se musela po volbách odporoučet. Na začátku června, kdy proběhnou předčasné volby v Portugalsku, se uvidí, jestli Coelho kalkuloval správně.

Neúprosné trhy

Poté, co Sócrates rezignoval na další pokusy s úsporným balíčkem, bylo jasné, že je zle. Finanční trhy podle očekávání zafungovaly jako nemilosrdné zrcadlo a vyhnaly úroky státních cenných papírů do rekordních výšin. A to v době, kdy země musí do června na splátkách a úrocích uhradit kolem dvanácti miliard eur. Na začátku roku přitom státní pokladna disponovala v hotovosti kolem pouhými dvěma miliardami eur, od té doby se však zásoby výrazně ztenčily. Minulou středu se proto napjatě čekalo, zda se vládě podaří udat pokladniční poukázky v hodnotě zhruba jedné miliardy eur. Povedlo se, cena však byla převeliká. U dvanáctiměsíčních poukázek narostl výnos na téměř šest procent v porovnání s březnovými 4,3 procenta, podobně vyskočil také úrok u šestiměsíčních poukázek. Desetileté státní dluhopisy se potom prodávaly s rekordním bonusem téměř devět procent, což znamená zhruba šestibodovou přirážku v porovnání s německými bondy. Ministerstvo financí zdrceně konstatovalo, že politická krize se podepsala na nákladech dluhu „nenapravitelnou škodou“.
Stěžejní roli v tom, že Portugalsko nakonec hodilo ručník do ringu a přistoupilo na zahraniční pomoc, sehrály tamní banky, které přitlačily silně tvrdohlavého Sócratese ke zdi. Na začátku minulého týdne totiž otevřeně pohrozily, že za současných podmínek už vládu nemohou při aukcích nadále podporovat. Když potom Sócrates vystoupil večer v televizi a dramatickým tónem oznámil, že země už nemá na vybranou, odvolal se právě na nátlak finančního sektoru. „Zkoušel jsem všechno. Pokud bychom ale nepřijali toto rozhodnutí, zemi by to způsobilo rizika, která by neměla nést,“ prohlásil premiér. Neupřesnil, o jakou částku země požádá, podle odhadů si ze záchranného fondu EU a mezinárodního měnového fondu půjčí 60 až 80 miliard eur. Portugalský finanční sektor si tak může načas vydechnout. Na druhé straně zemi slavných mořeplavců teď čekají ještě tvrdší úsporná opatření, než ta, která neúspěšně navrhoval Sócrates. Je otázkou, zda hlavní část vyjednávání o podmínkách pomoci zůstane ještě na udržovací vládě v demisi, nebo se překlopí až za červnové parlamentní volby. Komu určitě odlehlo, je zbytek eurozóny v čele s Německem. S tím, jak gradoval portugalský boj s větrnými mlýny, paralelně rostly obavy z šíření krize do dalších zemí, jež mají zaděláno na podobné problémy. První na ráně by nejspíš bylo Španělsko, které má teď více klidu na zametání na vlastním dvorku.

Šetřit a reformovat

Trable Portugalska se zadlužením, respektive nedostatkem peněz na splácení, je ve skutečnosti také vyústěním dlouhodobých problémů země. Ta už řadu let před globální krizí hospodářsky spíše stagnovala. Mezi lety 2001 a 2010 její ekonomika rostla v průměru méně než o jeden procentní bod ročně. Už v roce 2001 Portugalsko překročilo předepsaný limit veřejného deficitu ve výši tří procent HDP, následně se schodek ještě zvětšoval, a s krizí vygradoval v roce 2009 až na 9,3 procenta HDP. Návrat k nižším číslům se bohužel koná pomaleji, než bylo slibováno. Vláda nedávno připustila, že loňský deficit překročil plánovanou mez 7,3 procenta HDP. Vedle utahování opasků bude pro Portugalsko klíčové zahájení strukturálních reforem, které by ekonomiku zmodernizovaly a zvýšily jeho konkurenceschopnost. Namístě je osekání nákladů na práci a zvýšení produktivity. Mnoho Portugalců stále odchází ze školy pouze se základním vzděláním, na druhé straně jejich mzdové požadavky jdou citelně výš než u levnější pracovní síly v Asii. Hospodářství kromě toho nemůže stát na „jednoduchých“ oborech jako je výroba textilu, produkce korku či turistika. Nechtějí-li Portugalci zažít další hubená desetiletí (i když minimálně pár roků na dietě je čeká zcela určitě), musejí se svojí ekonomikou něco od základu udělat. V zemi s poměrně vysokou mírou chudoby a nezaměstnanosti to samozřejmě není jednoduchý úkol. Cesta ale vede pouze přes další odříkání. Všechny pokusy o zkratku by nakonec vedly jen k okraji propasti.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče