Nevěřte úředníkům, nejsou všemohoucí

19. března 2010, 13:05 - Ing. Roman Landgráf, daňový poradce
19. března 2010, 13:05

Je březen – měsíc přiznání k dani z příjmů. Intenzita komunikace podnikatelů s finančními úřady vzrůstá. Proto je dobré připomenout si několik zdánlivě samozřejmých zásad týkajících se vztahu podnikatele a úřadu.

Autor: Artklee

Jedině ten, kdo zná svá práva a nebojí se vyžadovat jejich respektování, se totiž může účinně hájit.

Podnikatelé jsou mnohdy natolik málo znalí svých práv a v jednání se správcem daně tak málo sebevědomí, že se stávají loutkou v rukách státních úředníků. Pokud věříme, že je Česko právním státem, pak je také potřeba si uvědomit a přiznat, že jen dobrá znalost zákonů může podnikateli pomoci uhájit jeho práva před správcem daně. Leckterý podnikatel sice namítne, že znalosti daňového práva nepotřebuje, neboť si přeci najme daňového poradce nebo advokáta. Přesto je potřeba mít na zřeteli, že jsou mnohé situace, kdy nemá možnost se předem poradit se svým daňovým poradcem. Pokud podnikatel v daňovém právu úplně tápe, pak nemá bohužel ani moc velkou naději včas a správně rozeznat okamžik, kdy (a jakou formou) se na daňového poradce obrátit s žádostí o pomoc.

Pozor na nepodané odvolání

Na úvod si uveďme případ z praxe. Je pravděpodobné, že vám přijde povědomý. V různých obměnách se s ním totiž setkáváme až příliš často. Finanční úřad doměřil podnikateli (říkejme mu třeba pan Novák) daň. Pan Novák si nebyl vědom důvodu tohoto doměrku, a tak zašel za svým správcem daně. „Hodná paní z úřadu“ souhlasila, že doměření je skutečně nesprávné. Dohodla se s ním, že věc napraví. Rovněž mu řekla, že pro rychlou nápravu bude výhodné, když pan Novák nepodá žádné odvolání, protože to by věc jenom formálně zdržovalo.

Pak se však nějakou dobu nic nedělo. Pan Novák tedy zašel znovu na finanční úřad a „hodné paní z úřadu“ se dotázal, v čem je problém. Ona mu odpověděla, že sice měla vše připraveno v souladu s jejich dohodou, ale že její vedoucí ten záměr neschválila a ona s tím bohužel nic nezmůže. Pana Nováka takové jednání samozřejmě rozzlobilo. Rozhodl se tedy použít prostředky právní obrany. Zašel za daňovým poradcem, který mu ovšem k jeho úžasu řekl, že se s celou věcí prakticky nedá nic dělat, protože již uplynula odvolací lhůta. Prostředky právní obrany jsou tak již prakticky nulové. Takový případ je názornou ukázkou toho, k čemu může vést z lidského hlediska dobře míněná snaha správci daně věc nekomplikovat – ke ztrátě možnosti podnikatele hájit svá práva.

Jak by tedy měli podnikatelé postupovat, aby zabránili vzniku podobných situací? Je potřeba si vštípit, že z pohledu podnikatele při jeho kontaktu se správcem daně jde o právní jednání se všemi z toho plynoucími důsledky. A přitom nejde o nic menšího než o peníze, a to nikoli zanedbatelné. Vždyť podle údajů Liberální institutu celých 163 dní (tedy až do 13. června) jsme v roce 2009 vydělávali pro stát. To znamená, že jsme v průměru celých 44,6 procenta všech vydělaných příjmů odevzdali státu.

Vydělávat versus vybírat

Mezi bytostnými zájmy podnikatele a správce daně je naprosto zásadní rozpor. Již v úvodním ustanovení zákona o správě daní a poplatků (č. 337/1992 Sb.), který upravuje správní řízení v oblasti daní, se výslovně říká, že cílem daňového řízení je stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Správci daně tedy mají při své práci klást důraz zejména na nezkracování příjmů státní pokladny – jinými slovy na maximalizaci příjmů státního rozpočtu.

Pro každého podnikatele je naproti tomu naprosto samozřejmé, že podnikání je činnost prováděná za účelem dosažení zisku. To si ostatně můžeme přečíst i v úvodním ustanovení obchodního zákoníku. Jestliže k tomu dodáme, že pod pojmem zisk se rozumí rozdíl mezi příjmy a výdaji, pak vidíme, že oprávněné úsilí podnikatele samozřejmě vede nejen ke snaze zvyšovat příjmy, ale také snižovat výdaje.

Z uvedeného je zřejmé, že podnikatelovo úsilí směřující ke snižování výdajů na placení daní je zákonem přímo předvídanou a chráněnou činností.

Zatímco na jedné straně se podnikatelé snaží snižovat své výdaje na placení daní, na druhé straně se správce daně snaží výběr daní maximalizovat. Zájmy obou jsou tedy protichůdné. Jakákoliv dohoda mezi podnikatelem a správcem daně je tedy jakýmsi kompromisem mezi protikladnými zájmy obou stran. Nutno si přitom uvědomit, že míra ústupku vedoucího ke kompromisu je u každé ze stran úměrná tomu, jak silný a právně relevantní odpor klade protistrana. Úspěšnost podnikatele při jednání se správcem daně je tedy tím vyšší, čím silnější a kvalifikovanější odpor klade.

Finanční úřad je jen orgán státní moci

Kdykoli nám správce daně telefonuje, kdykoli vstupujeme do budovy finančního úřadu a kdykoli nás správce daně navštíví, měli bychom si vždy velmi dobře uvědomit, že se jedná jen o orgán státní moci – nikoli o svobodného občana. To znamená, že může konat pouze to, co mu zákon výslovně stanoví, a nikoli vše, co mu zákon nezakazuje. Je vhodné si dostatečně uvědomit, jak odlišné je postavení nás jako občana (či právnické osoby soukromého práva) od postavení pracovníka finančního úřadu. Stručně lze říci, že zatímco občan může obecně konat cokoli – pouze s výjimkou toho, co mu zákon výslovně zakazuje, pracov
ník finančního úřadu může naopak konat právě a jen to, co mu zákon výslovně stanoví.

Přímo z Listiny základních práv a svobod vyplývá, že státní moc lze vykonávat pouze v případech, v mezích a způsobem stanoveným zákonem. Takové omezení platí samozřejmě i pro finanční úřad. Tento poznatek je pro podnikatele velmi významný. Kdykoli správce daně cokoli činí, vždy máme právo se ptát, kterým zákonným ustanovením je při svém konání veden. Pokud z odpovědi správce daně nebude zřejmé, že určitá jeho konkrétní činnost je výslovně upravena zákonem, máme právo tvrdit, že správce daně postupuje nezákonně. Zde tedy evidentně vzniká významný prostor pro obranu proti postupu správce daně.

Listina dále uvádí, že každý soukromoprávní subjekt může činit vše, co není zákonem zakázáno, a nesmí být nucen dělat to, co zákon neukládá. Uvědomění si tohoto ústavního práva by mělo přispět k sebevědomí podnikatelů v daňovém řízení. Znamená totiž, že pokud budou činit cokoli, a správce daně se je pokusí upozornit, že to dělat nemají, vždy mají právo se zeptat, podle jakého konkrétního zákonného ustanovení je jim činnost zakazována. Nelze vyloučit, že v konkrétním případě takové ustanovení neexistuje, a podnikatel tedy může ve svém jednání svobodně pokračovat.

Stará římskoprávní zásada říká „vigilantibus iura“ – tedy právo patří bdělým. Tato zásada v podstatě znamená, že zákony jsou psány pro ty, kdo dovedou svá práva uplatnit. Kdo se o své právo nestará, často je pozbývá. Pro praxi podnikatele to tedy znamená, že již v průběhu jakéhokoli daňového řízení by měl aktivně využívat všechny právní prostředky ochrany. Ve vhodných situacích například podávat námitky či stížnosti, reagovat na výzvy či předkládat další důkazní návrhy. Dobré je si přitom uvědomit a správci daně výslovně sdělit, že tak nečiní z nějaké své libovůle, ale že naplňuje jednu ze základních právních zásad.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče