Neuvěřitelná oddanost chiméře

11. března 2011, 16:45 - Miroslav Zámečník
11. března 2011, 16:45

Euro nepoloží přiznání barvy, že za hříchy minulosti je třeba zaplatit

Zpravodajství z eurozóny vyvolává v poslední době ve slabších povahách třes v rukou kvůli pozoruhodné míře diletantismu a šířícího se amatérismu. Evropská centrální banka prostřednictvím svého v říjnu končícího šéfa Jeana-Clauda Tricheta tlačí na vlády v eurozóně, aby souhlasily s převedením obligací vydaných členskými státy, jež ECB jako mimořádné opatření nakoupila, do loni zřízeného fondu pro finanční stabilizaci (EFSF). Poslanecké kluby německé vládní koalice vehementně protestují proti tomu, aby EFSF mohla nakupovat vládní bondy krizových zemí, zatímco kancléřka Angela Merkelová sice tohle také nechce, ale souhlasila by s tím, kdyby si ohrožené členské země z EFSF mohly půjčit peníze na zpětný odkup vládních obligaci na trhu s diskontem. To už vůbec ne, zní nepochopitelná německá politická odpověď, když třeba pro Řecko je rozhodně lepším řešením půjčit mu na odkup vlastních dluhopisů s diskontem, než mu dál půjčovat a věřit, že splatí vše i s úroky.
Není divu, že Trichetův předem pomazaný německý nástupce Axel Weber křeslo šéfa ECB odmítl. Jenže další kandidát, šéf italské centrální banky Mario Draghi, sice splňuje všechny požadavky, jenže je to Ital, což vadí Němcům, zatímco francouzský prezident Sarkozy mu dal černý puntík za to, že má v životopise zaměstnání v Goldman Sachs. Co na tom, že trhy ho respektují. Fin Erkki Liikanen, který přicházel v úvahu jako vhodná „severská“, fiskálně a monetárně odpovědná alternativa, odřekl.
Nové stress testy evropských bank sice budou podle dostupných zpráv údajně simulovat situaci, kdy by některá země eurozóny vyhlásila default, a banky, které drží v rozvahách její obligace, by musely vytvořit pořádné oprávky, ale je otázkou, na jaký „haircut“ (odpis hodnoty dluhu) budou stress testy nastaveny. Budou-li měkké, nebude jim trh věřit. Budou-li tvrdé, budou muset ještě před ohlášením výsledků stress testů vlády ohlásit ochotu je rekapitalizovat. Španělský nemovitostní boom porodil hodně kyselé ovoce – tamní spořitelny mají v nemovitostech rozpůjčováno 217 miliard eur, z toho 100 miliard je „toxických“. Levné to nebude. Některým vládám nebude trh věřit, že na to mají. V EFSF není zas tak moc peněz, aby se dostalo na všechny potenciální kandidáty po stress testech, zvětšit ho bude problém.
Pakt konkurenceschopnosti, upečený mezi Sarkozym a Merkelovou jako mezikrok k „evropské ekonomické vládě“, byl samotnou komisí rovněž změkčen a naráží na výhrady ze všech stran. „Táta“ všech ministrů financí eurozóny Jean-Claude Juncker uprostřed toho všeho tvrdošíjně obhajuje svoji myšlenku eurobondů. Vysoký úředník komise (generální ředitel pro ekonomické a finanční otázky), Ital Marco Buti, by rád omezil nikoli země, které mají vysoký deficit obchodní bilance, ale naopak ty, jež mají vysoký přebytek. Ale všichni tvrdí, že krize eura neexistuje.
K čemu je tohle předstírání, že se nic neděje? Euro nepoloží přiznání barvy, že za hříchy minulosti je třeba zaplatit. Co ho položí, je tahle plejáda nápadů, které se vzájemně vylučují, které voliče v členských státech neuvěřitelně iritují, politiku radikalizují, staví členské země a jejich politické reprezentace proti sobě, a hlavně absolutně nic neřeší. Vyhlásit, že v Evropě se bude odcházet do důchodu v 67 letech, protože tak si to někde uzákonili, když správné řešení je požadovat po členských zemích dlouhodobě stabilizovaný penzijní systém, jenž odpovídá jejich demografii a domácímu konsensu o tom, jaké je přijatelné zabezpečení ve stáří, nad tím zůstává rozum stát. Požadovat, aby Irové nebo Slováci měli stejnou sazbu daně z příjmů právnických osob jako Francouzi, zatímco by měli mít v rámci ekonomického cyklu vyrovnané veřejné finance (Keynes, vzpomínáte?), to je nepochopitelné. Chtít, aby někdo snížil přebytek své obchodní bilance, protože je „nadměrně konkurenceschopný“, když nemá jak v eurozóně manipulovat s kurzem eura, to je jedna z úžasných „inovací“ evropského myšlení. Představa, že tříáčková země si vydá společný bond se zemí, která má spekulativní rating, to vyžaduje vskutku urputnou oddanost chiméře. Trpělivě opakovat, kudy cesta nevede, a co je naopak trnitá a drahá, ale přece jen stezka k budoucnosti, je dnes znakem nejvyššího evropanství.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče