Neuropsychiat Jan Šimsa založil penzion pro bohaté pány

19. června 2010, 14:03 - Robert Šimek
19. června 2010, 14:03

Jan Šimsa patřil na přelomu 19. a 20. století k předním pražským neuropsychiatrům. Zpočátku vedl ústav pro duševně choré, roku 1909 si ale v Praze-Krči otevřel luxusní sanatorium, kde léčil dietou a abstinencí.

Léčebna v roce 1911.

Autor: Kniha o Praze

Obec Krč (lat. Carrium) se v písemných pramenech poprvé objevuje roku 1222 jako majetek Vyšehradské kapituly. V dalších záznamech se pak již uvádějí Krče dvě – Horní a Dolní, jejichž osudy se střídavě scházely a rozcházely.

Koncem 19. století získal Dolní Krč velkostatkář Tomáš Welz, který se projevil jako schopný podnikatel i citlivý muž. V obci založil pivovar a cihelnu, místo dalších průmyslových staveb ale zvolil raději vilovou zástavbu, doplněnou v letech 1896 až 1897 o menší lázně.

Lokalita se stala klidovou zónou, počátkem 20. století proto zaujala i pražského psychiatra Jana Šimsu. Ten zde roku 1909 otevřel proslulé nervové sanatorium, určené především pro bohaté klienty.

Změna směru

Jan Šimsa se narodil roku 1865. Vystudoval medicínu a během praxe získal pověst vynikajícího odborníka na nervové a psychické choroby. Počátkem 20. století se rozhodl osamostatnit a hledal vhodné místo pro vlastní podnikání. Nakonec si vybral Dolní Krč, která ho upoutala klidným prostředím i výhodnou polohou. Roku 1901 od Tomáše Welze koupil část pozemků včetně několika vil a na vyvýšeném prostranství při dnešní Sulické ulici začal budovat léčebný areál.

Zpočátku se jednalo o ústav pro psychicky nemocné ženy. Po osmi letech se ale Šimsa přeorientoval na movitější klientelu a podnik změnil na „Sanatorium pro léčbu chorob vnitřních, zejména nervových“. Úpravy budov se ujal architekt Bohumil Černý, který navrhl i nové tělocvičny, bazény, hřiště, altánky a skleníky. Kolem léčebny pak vznikl krajinářský park.

Nový život v luxusu |JAN ŠIMSA (1865-1945)|
| Narodil se roku 1865. Vystudoval medicínu a stal se neuropsychiatrem. Roku 1901 zakoupil pozemky v Dolní Krči a vybudoval na nich léčebný areál. Zpočátku byl určen psychicky nemocným ženám, roku 1909 se ale stal nervovým sanatoriem pro bohatou klientelu. Pacienti v něm měli nadstandardní péči, museli však dodržovat přísnou dietu a vyvarovat se alkoholu. Šimsa vedl ústav až do roku 1916, kdy jej pro nedostatek zájemců zavřel. Obnovit jej už nedokázal a roku 1922 podnikání zanechal. Zemřel roku 1945.| Dominantou areálu se stala hlavní budova s názvem Vita Nova (Nový život), dokončená roku 1910. Osově souměrný dvoupodlažní objekt s mansardovou střechou, postavený na půdorysu písmene U, měl střední část navýšenou na čtyři podlaží ukončenou věžičkou. Nároží byla zdůrazněna kulatými arkýři a předsazená pavlač vytvářela nad přízemím loubí. Mimořádnou architektonickou a umělecko-řemeslnou úroveň pak dokládala i fasáda s výrazným secesním dekorem. Z dochovaných fotografií a dobového článku v časopise Zlatá Praha je zřejmé, že sanatorium bylo nadstandardně zařízené. Vily se zahradami umožňovaly oddělení pacientů podle pohlaví, nemocí a společenské úrovně. Všude byla teplá i studená voda, ústřední topení, elektrické osvětlení a k pohodlí hostů přispívaly také čítárna, herna, hudební salon, kulečník, kuželník, tělocvična či plovárna. Stop alkoholu

Nadstandardní byl i způsob léčby. Pacienti mohli vyzkoušet solné, kyslíkové, elektrické, světelné a horkovzdušné terapie pod dohledem odborných lékařů. Základem byla ale přísná dieta, pohyb a především naprostá abstinence, kterou Šimsa horlivě propagoval i v osobním životě. K pití se podávaly jen minerální vody, sodovka, limonády, ovocné šťávy, kyselé mléko a voda. Z jídla převládala vegetariánská strava, jako polenta, kukuřičné škubánky a knedlíky, syrovátka, rýže a banány. Hitem pak byla Kroftova rostlinná pečeně „vepřovou předstihující“.

Režim vypadal velmi přísně a Šimsovi občas přinášel i nechtěnou publicitu. Josef Váchal z něj například v Krvavém románu udělal obávaného doktora Řimsu a jeho sanatorium překřtil na Mors vetera (Starou smrt). Klienti ale nijak netrpěli a v ústavu se mohli i společensky vyžít. Pořádaly se tu různé večírky, koncerty a někdy dokonce divadelní představení.

Útulek pro děti

Chod podniku ochromila až první světová válka, za níž výrazně ubylo hostů a odešla i část personálu. Situace se neustále zhoršovala, roku 1916 musel proto Šimsa sanatorium zavřít. Obnovu plánoval po ukončení bojů, v nově vzniklém Československu ale už na předchozí období navázat nedokázal. Ústav proto roku 1922 prodal a stáhl se do ústraní.

Areál získal za státní podpory Spolek československé ochrany matek a dětí a v následujících letech jej přeměnil na nemocnici a útulek pro matky s dětmi. Během nacistické okupace sice objekty na čas připadly Němcům, ještě koncem druhé světové války ale byly navráceny a původní funkce pokračovala.

Změna přišla až v 50. letech, kdy byl v Praze už dostatek nemocnic a bývalému Šimsovu sanatoriu zůstala jen náplň útulku. Pod názvem Kojenecký ústav při Fakultní Thomayerově nemocnici slouží dodnes.

Prameny: Kniha o Praze 4, Slavné stavby Prahy 4, Pražská informační služba

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče