Neúnavný milovník

16. října 2009, 16:24 - Miroslav Patrik
16. října 2009, 16:24

Reportér týdeníku EURO se stal laureátem Ceny Ivana Dejmala

Lidé se obvykle potěší, když zjistí, že z nenápadného „týpka od vedle“ čiší jakási neúnavnost a vytrvalost. Později si jaksi uvědomí, že dělá něco užitečného a zajímavého, aniž by to musel dávat okázale najevo. Měřítkem kvality jeho snažení se totiž stal čas. Jako v případě muže, který po desetiletí obětavě sázel stromy kdesi ve Francii, až se z téměř liduprázdného místa stala krajina kulturní s doménou lesa jako symbolu domova a stability našeho lidského hemžení.
Jsem proto rád, že takového nenápadného chlapíka znám už asi osmnáct let. A že se v sobotu 17. října stal prvním nositelem Ceny Ivana Dejmala, kterou pod záštitou Václava Havla vyhlásila Společnost pro krajinu. Bylo mu tak dáno právo v den narození loni zesnulého Ivana vysadit strom. Vybral si svou rodnou obec Velichovky, kde u jižní zdi místního hřbitova památný strom na jeho počest bude růst.
Je také až úsměvné zjistit, že v roce 1966, kdy mi byly pouhé tři roky, se z absolventa Letecké fakulty Vojenské akademie v Brně stal za dva roky programátor sálového počítače ICT 1905. Mezi programováním ovšem pravidelně dojížděl z Prahy do Brna připravovat rozhlasové hudební pořady, které se postupně staly ojedinělou doménou českého rocku – Nedělníček a Brněnské beatforum. V této souvislosti nelze nevzpomenout na jeho působení v časopise Melodie v letech 1968 až 1983, než byla redakce rozprášena. V těchto letech bylo možné jeho um rovněž zaznamenat v televizním pořadu Písničky pod rentgenem a při pořádání prestižních Cen Melodie, jímž se v tehdejší ČSSR aspoň zčásti podařilo upozorňovat na kvalitní hudební počiny.
A pak jakoby s novou mužnou mízou v roce 1983 přeskočil na životní profesi „ekologického novináře“. Tehdy se totiž uchýlil ho nejvyšších českých hor a pracoval v časopise Krkonoše. Opět zjistil, že také snahy o ochranu přírody byly podrobeny cenzuře tehdejších vládců, neboť o emisních kalamitách se nesmí moc psát. Naštěstí mu žánr „ekologie“ zůstal po dlouhých dvacet šest let, jeden měsíc a dva dny do převzetí jmenované ceny. Největším publicistickým úspěchem je prý pro něj podíl na zastavení výstavby megalomanské lanovky na Sněžku v 80. letech. Jelikož veřejně angažovaných osob bylo tehdy poskrovnu, výsledkem jeho břitkých ekoslov pak byla klasická absurdita: jako redaktor časopisu Krkonoše měl zakázáno psát o Sněžce.

I když tvrdí, že už šest let přesluhuje důchodovou čáru, schvaluji, že se nadále míní ekologické gramotnosti českého občana věnovat. Podařilo se mu například srozumitelně vysvětlit komplikovaný systém emisních povolenek, jemuž do podrobností často nerozumějí ani někteří jeho aktéři.
Vřelý vztah ke krajině, nejen k té české, se nedá naučit, ten se musí postupně příkladně vštěpovat. To ovšem neúnavný milovník krajiny jménem Čestmír Klos právě umí. Stejně jako mnoho let v hudební branži, stále totiž dokazuje, že se v ekologické publicistice správně ptá správných lidí a znepokojivě pak upozorňuje, že možná existují i jiná řešení, která nemusejí mít zbytečné zničující vlivy na krajinu a přírodu. A nepřímo i na nás na lidi, kteří v ní žijeme a nějak jsme už na ni pozapomněli.
Jeho novinářské jméno jsme mohli od roku 1990 číst v Lidových novinách a od roku 1994 v nově vzniklém časopise Týden. Od roku 2001 až doposud působí v týdeníku Euro. A to ještě v roce 1994 ve Svobodné Evropě zasel sémě a nadále rozvíjí svůj týdenní rozhlasový pořad Zeměžluč, který nyní na Českém rozhlase 6 uvádí už téměř patnáct let dvaapadesátkrát ročně. Fakt síla!
Tematický rozptyl jeho článků i rozhlasových pořadů je široký. Proto jeho znalosti od roku 1993 lehce „zneužívám“ v anketě o antiekologický čin Ropák roku, jejímž jsem za Děti Země pořadatelem. Stal se totiž jedním z prvních členů komise pro její udělení a je jím naštěstí dodnes. Doufám proto, že mu přívlastek neúnavného milovníka nadále zůstane, a to v ekologické publicistice i v osobním životě. Ani nemusí vadit jeho malý nešvar: od mého narození v roce 1963 se neholí, takže Krakonoš mu může jeho obrovský vous stále závidět. Já také.

RNDr. Miroslav Patrik
Autor je předsedou občanského sdružení Děti Země.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče