Nesoulad v zahraniční politice není žádné novum

05. května 2003, 00:00 - Jan Patočka, publicista
05. května 2003, 00:00

Při nedávné disharmonii tria prezident - ministr zahraničí - ministerský předseda na variace zahraniční politiky by mohl pozorovatel české politické scény snadno přijít k názoru, že podobné názorové výkyvy nemají při prezentaci naší politiky navenek obdoby.

Stačí se však podívat trochu nazpět do období první novodobé české státnosti, abychom byli vyvedeni z omylu. Korupční aféry a skandály se státními dodávkami tak podobné těm dnešním i zjevný nesoulad v linii zahraniční politiky nebyl zde až tak něčím výjimečným. Zahraniční politika československého státu byla koncipována nejbližším spolupracovníkem T. G. Masaryka, Edvardem Benešem a vycházela přitom důsledně z versaillského mírového uspořádání. Naše postavení v táboře vítězů světové války bylo utvrzeno spojeneckými smlouvami, zejména smlouvou s Francií. Také česká vojenská doktrína byla utvářena podle francouzského vzoru. V prvním desetiletí nikdo tuto koncepci nezavrhoval. Teprve v druhé polovině třicátých let, kdy začal - také kvůli laxnosti západních spojenců - tlak německé zahraniční politiky, dostávaly se u nás ke slovu hlasy zpochybňující naše vazby na Francii a Velkou Británii. Naše nejsilnější politická (pravicová) strana - agrárníci - dávala dost hlasitě najevo, že by bylo nejlépe upravit dvoustrannou dohodou naše vztahy k nacistickému sousedovi, nejlépe po vzoru polských sousedů. K tomu vycházel vstřícně k Henleinově straně, i když už každému bylo jasné, že jde o exposituru NSDAP. Když se stal ministr zahraničí prezidentem a ministerským předsedou agrárník Hodža (ministr zahraničí Krofta byl Benešův člověk), vyvstaly rozdíly v pojetí zahraniční politiky státu v nejméně vhodném čase. Těsně před Mnichovem. Že podobné rozpory přispívají jenom ke zmatku v očích diplomatického sboru nikoho nemůže překvapit. Takovýto pohled na naši situaci měl někdejší velvyslanec Velké Británie Charles Bentinick: „V Praze to doutná, národnostní situace se mi zdá beznadějně komplikovanou. Co chcete ode mne, abych dělal v zemi, kde všichni vůdcové Čechů mají německá jména a naopak vůdci Němců česká jména, kde je třeba dokonce rozlišovat mezi českou a německou větví jedné a téže šlechtické rodiny. To jdu raději do Argentiny!“ Z toho je patrné, že ze zmatků zahraniční politiky se můžeme poměrně snadno dostat tam, kam někdejší anglický vyslanec. Do argentinských poměrů.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče