Nesmrtelné plamínky

03. listopadu 2009, 16:34 - Martin Rychlík
03. listopadu 2009, 16:34

Proč se moderní lidé neobejdou ani v 21. století bez „přežitků“?

V moderním věku, jímž hýbou výkyvy akcií, rychlé elektromobily, výkonné počítače nebo nařízení evropských úředníků o smrti žárovčině, člověka až překvapí přežívání něčeho tak obstarožního, jako je svíčka. Jenže je to přežívání? Dohořívají už knoty? Při pohledu do napěchovaných gigamarketů či módních butiků s cedulí Gift Shop, kde svíčky a svícny hrají mimořádnou roli, se zdá, že plamínky jen tak nezhasnou… A obchodníci i výrobci se činí, dokonce inovují.
„Ekonomická krize samozřejmě zasáhla i trh se svíčkami, tržby klesají. Naše firma je ale specifická, jsme pružnější, soustředíme se na ruční výrobu a jedinečné svíce, včetně reklamních na zakázku. Na českém trhu se však často prosazují polské nebo čínské svíčky z nekvalitního parafínu. Lidé chtějí šetřit, ale v důsledku jim svíčka nehoří tři dny, ale jenom dvanáct hodin,“ řekl týdeníku EURO jednatel kladenské firmy Fartuna Alexej Sergunov.

Dobro a zlo
Svíčky nezbytně patří k rovům, na vánoční stromeček, k svátečnímu stolování, ale i do lepších restaurací. Pánové, kteří rozmazlují své romantické protějšky, mohou jediným škrtnutím prozářit ložnice i společné zážitky. Nejen unavené právničky, lékařky či manažerky se zase těší do horkých van, jejichž kraje osvětlí mihotavé odlesky barevných, voňavých parťáků z vosku. „Spoutaný oheň byl patrně pro člověka prvním podnětem ke snění, symbolem odpočinku, pozváním k odpočinku,“ píše ve své Psychoanalýze ohně filozof Gaston Bachelard (1938, česky 1994).
Oheň člověka od nepaměti přitahuje, inspiruje. Je ultraživý. Tvoří i ničí. „Opravdu jako jediný ze všech jevů může přijímat tak zřetelně obě protichůdné valorizace – dobro a zlo. V ráji se skví. V pekle pálí. Značí blaho i trýzeň. Kuchyni i apokalypsu… Prvním fenoménem, který stál člověku za pozornost, byl pyromén,“ píše slavný psychoanalytik snění a imaginace, jenž upozorňoval na chatrnost vědeckých výkladů světa. Proto i dnešní racionální člověk hledá v blikavých záškubech svátečnost. Rituál.

Záblesky božského v prostém
Rozdělávání ohně – včetně zažehnutí svíčkového knotu – je vždy něčím magickým. Svíčka je i dnes, ve světě pomíjivosti a kvapu, onou privátní axis mundi, třepotavou osičkou světa, zajišťující nám alespoň chvilkový, přesto „věčný návrat do mýtických dob“, jak psal religionista Mircea Eliade. I proto světová náboženství ohně oslavují: bez svitu svíček se neobejdou křesťané (votivní dar, truchlení, „boží svit“, Velikonoce), hinduisté, buddhisté (znak úcty k Buddhovi), Židé (svátek Chanuka, upomínka holokaustu) i různá nová, synkretická náboženství. O satanistech nemluvě.
S tím souvisí i další fešnomén – sexualita. Erotický aspekt hořících svící – trčících falů nabitých hřejivou tvůrčí silou – je znám odedávna. „Sexualizovaný oheň je tak v pravém slova smyslu pojítkem všech symbolů. Spojuje hmotu a ducha, neřest a ctnost. Oheň je v nás i mimo nás, neviditelný i zářící, duch i dým,“ píše Bachelard. A další vzdělanec, etnolog Ernest Borneman, jehož fenomenální Encyklopedie sexuality vyšla též v ČR (1993), píše nejen o pyromanech, jejichž žhářské sklony byly přeloženy jako sklony sexuální povahy, ale také o fetišistech horka, vosku, a dokonce přímo o – dámy prominou – takzvaných svíčkových kurvách: „Jde o prostitutky, které jsou k dispozici v temných zadních pokojích za svitu svíček. Výraz byl známý po celé Evropě (cortesane da candela, putas a la candela).“

Světlo pro lidské plémě
Svíčky, jejichž latinský název pochází ze slovesa candeo (zářiti, skvíti se), podstatně zasáhly do lidského ohňomilství. Už z paleoliticky vyzdobené jeskyně v LaMouthe, ve francouzském kraji Dordogne, známe pískovcovou lampičku – druhdy zřejmě vyplněnou olejem s hořícím knotem – díky které mohly pod rukama pravěkého umělce ožít nástěnné malby bizonů. Úzké sepětí s ohněm je vlastní všem lidem. Antropolog James G. Frazer, jenž se zapsal do dějin kultury Zlatou ratolestí, olbřímí knihou shrnující obyčeje a rituály, uvedl v díle Mýty o původu ohně (1929) následující slova: „Způsob, jak rozdělat oheň, patří k nejdůležitějším a nejdalekosáhlejším vynálezům lidstva. K tomuto odhalení muselo dojít nesmírně dávno, neboť není doložen žádný domorodý divošský kmen, který by neznal užití ohně a způsob jeho rozdělávání.“ První pravé svíce pocházejí z 1. století, ale provoskované louče znali již Římané v 6. století před Kristem. Mihotavý plamen provází lidstvo dějinami. Měnil se jen způsob jeho vzniku – u nás se výrobě svíček z loje věnovali svíčkaři a mydláři.

Voňavé, hranaté a čtyřmetrové
O to, že by ohýnek svíček (se světelností třinácti lumenů), vyhasl, se nemusíme bát, přestože jde o zvyk úplně iracionální. Národní protipožární asociace v USA (NFPA) ve statistikách pro rok 2009 uvádí, že svíčky mohou za plnou desetinu poranění v domácnostech a jimi způsobené požáry zaviní až šest procent úmrtí! A dnešní škála voskových výrobků nemá dějinné srovnání. Přejete si stearinovou, parafínovou, gelovou nebo z pravého včelího vosku? Dopřejete si vůně medu, mentolu, mandarinky, zázvoru, fíků, rybízu nebo snad ostrovního deště? Nápadům se meze nekladou a výrobců jsou zástupy.
Svíčky rozšířily i svou dekorativní funkci. Jsou k mání v bezpočtu barev a tvarů. Kónické, rovné, pětiúhelníkové, válcovité, kulovité. Najdeme i limitované série a sběratelské kousky – loni vyrobil Petr Caprata z Měníku u Nového Bydžova rekordní českou svíci, jež dosáhla výšky 390 centimetrů (při váze 25 kilogramů měla hořet až 4200 hodin). Svíčky se staly dárkovými předměty par excellence. „Tak jako o každém bohatství, sníme o ohni co nejvíce soustředěném. Toužíme ho uzavřít do malého prostoru, abychom jej lépe uhlídali,“ píše Bachelard. Mít vlastní, mihotavé a živoucí bohatství – jen pro sebe a na světlamžik.

Pět procent ročně
Na stálý zájem o produkci svíček ukazují korporátní statistiky. Výzkumná agentura Mintel ve své loňské zprávě o produkci svící v USA uvádí pětiprocentní nárůst v prodejích během let 2002 až 2007. Bylo to především zásluhou žen, hlavních kupujících, a také zvýšeným počtem domácností. Mintel však poukazuje na zvyšující se oblibu luxusních, navoněných a dekorativních svíček pro domácí výzdobu. Trendem je jisté „zelenání“ – častěji se prodávají světlonošové ze sóji, včelího vosku nebo palmového oleje. Nepřítelem očišťujících vůní jsou prý ale osvěžovače vzduchu. Co bude dál? Srpnová předpověď téže firmy pro stěžejní region uvádí: „Ačkoli se ani svíčkový trh v USA nevyhnul recesi, a jisté obtíže budou pokračovat, po roce 2010 by mělo přijít oživení.“ Pozitivní předpovědi očekávají též v Indii nebo Japonsku. A zdá se, že díky nám všem, drobným Prométheům ve skrovných příbytcích, přežijí tyhle mihotavé ohníčky celé věky. Sfouknout svíčku, toho se člověk stále ještě neodvážil.

***
Popisek: Teplo, barva i hmota. V římskokatolické církvi měly svíce u hlavních oltářů obsahovat alespoň 65 procent včelího čili „panenského“ vosku. Od 11. století byly běleny, aby symbolizovaly nevinnost.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče