Nepoučitelný zvědavec

15. prosince 2011, 16:49 - Jakub Křešnička
15. prosince 2011, 16:49

Spolu s informačními technologiemi rychle stárne i jedinečnost geniálních hackerů

Když si vezmete do rukou knihu, v jejímž názvu stojí „Moje dobrodružství jako nejhledanějšího hackera světa“, listujete jejími stránkami s určitou představou. Napětím nadopované černozelené prostředí virtuálního Matrixu ani akcí přetékající honbu vyšetřovatelů za prchajícím Nepřítelem státu v ní ale nenajdete, ač prvních pár stránek opravdu připomíná scénu ze série Mission: Imposible. V případě knihy Ghost in the Wires dostává čtenář do rukou autobiografii, a zná-li jméno Kevina Mitnicka, ví nejlépe, do čeho jde. Jde sice o životní příběh jednoho z hackerů, který toto označení proslavil, ale zároveň jde také o člověka, jehož „podvratnou činnost“ se vyšetřovatelům podařilo zarazit ještě před tím, než se do počítačů dostal operační systém Windows 95. Místo moderního příběhu ilegálního internetového labyrintu se tak čtenář vydává na výlet do IT historie, která ve srovnání s dneškem připomíná středověk.

Výživné téma

Pokud by nešlo o autobiografii, ale o fikci, byl by „duch v drátech“ úplně jiným čtením. Příkladem může být už jen Mitnickův start u líčení vlastního dětství. Téma na první pohled obyčejného, vrstevníky nepochopeného chlapce obdařeného neuvěřitelným, takřka magickým talentem, který navíc příliš nezapadá do „normální“ společnosti, bývá pro literaturu velmi výživné. Všichni víme, že z takového základu může vzniknout třeba sedmidílný román doprovázený osmi filmy. Pro takovou jízdu by se ovšem musela kniha psát jiným perem.
Ve skutečnosti čtenář nahlíží na autorův popis vlastních životních kroků, které média i americké úřady v devadesátých letech využily jako odstrašujícího příkladu pro všechny budoucí hackery. Z jeho dětství se tak nestává prostředek pro rozlet fabulování zápletek, ale vyznívá jako čítankový příklad pro výchovu avantgardního umělce nebo zločince. Jako zločinec se přitom Mitnick rozhodně nevidí, svou schopnost manipulovat s lidmi, aby jich mohl využít pro své hackerské kousky, vnímá spíše jako umění kouzelníka. Konečně kolik znáte dětí, kterým se podaří obelstít systém MHD tak, že si mohou jezdit prakticky kamkoli beze strachu z revizorů? Pozorovat, jak se Mitnick prostřednictvím svého „sociálního inženýrství“ dostává s postupujícím věkem a zkušenostmi ke stále „nedobytnějším“ datům, je zajímavé, téměř neuvěřitelné a zábavné. Jen po pár desítkách stránek začíná trochu nudit, když se stejný postup v několika obměnách pořád opakuje, navíc spojený s technickými postupy a pojmy, které „běžnému uživateli“ už nic neříkají. Čtenář tak může být až frustrován Mitnickovým držením se rozjetých kol osudu.

Já nic, já hacker

Když autor líčí vlastní vnímání celého svého případu, čtenář se nemůže zbavit dojmu, že je sám na sebe pořád hrdý, i když ho jeho posedlost nabouráváním se do nedostupných dat postupně připravuje o institucionální vzdělání, přátele, různá zaměstnání, manželku a konečně i o svobodu. Jako by se zbavoval zodpovědnosti, když neustále zdůrazňuje, že svých kousků (včetně získání dat dvaceti tisíc aktivních kreditních karet) nikdy nevyužil ke svému obohacení. Vymlouvání se na neukojitelný „hlad po informacích“ ale po čase působí stejně úsměvně jako výrok soudce, kvůli němuž Mitnick strávil osm měsíců na samotce: „Stačí mu zapískat do telefonu, aby odpálil jadernou střelu.“ Nedochází mu, kolik lidí ohrozil svým jednáním, včetně krádeží identit při unikání FBI. I kdyby jeho jednostranný pohled byl do posledního písmenka pravdivý, v tehdejší paranoidní době, kdy hackeři začali svých schopností využívat i jinak než k pouhé „radosti ze získávání tajných informací“, se nedůvěře úřadů k jeho slovům nelze divit. Mitnick je v současnosti úspěšným byznysmenem. Živí se tím, co ho dostalo za mříže. Své posedlosti se nezbavil, jen ji využívá se souhlasem firem, když se snaží nabourat jejich bezpečnostní opatření, aby jim pomohl lépe se bránit útokům novodobých hackerů. Komu jméno Kevin Mitnick něco říká bez toho, aby si paměť osvěžil „googlováním“, nejspíše si jeho autobiografii přečte jedním dechem. Kdo však zná období, kdy se ze skříňových počítačů staly „desktopy“ a začaly se probojovávat na stoly domácností, jen z vyprávění, toho začnou výčty Mitnickových kdysi zázračných kousků v průběhu čtení unavovat. Kniha se naštěstí dá dočíst i s přeskakováním odstavců, které už trochu nudí, a to i v případě, když ji někdo čte na tabletu, o němž se Mitnickovi během jeho dobrodružství ani nesnilo. Zajímavé by bylo zjistit, jak se úspěšný hacker, byznysmen a autor knih dívá na piráty, kteří si jeho díla stahují ilegálně. Byl by k takové zvídavosti stejně shovívavý jako ke své vlastní?

Ghost in the Wires. My Adventures as the World’s Most Wanted Hacker
(Duch v drátech. Moje dobrodružství jako nejhledanějšího hackera světa)
Autoři Kevin Mitnick, William L. Simon
Vydal Little, Brown and Company, 2011
Rozsah 413 stran

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče