Nepohodlný pro Kreml, ale živý

03. srpna 2007, 22:28 - Petra Procházková
03. srpna 2007, 22:28

Advokát, který se s oblibou střetával s ruským státem, musel emigrovat

Krédo jednoho z nejslavnějších ruských advokátů Borise Abramoviče Kuzněcova, který se vyznačoval tím, že bral i na první pohled předem ztracené případy, znělo: „Jestliže důkazy o nevinně člověka leží v hromadě sraček a já mám svázané ruce, vytáhnu je klidně zuby.“ To však nebyl jeho nejdůležitější rys. Naprosto výjimečný byl tím, že se pouštěl do šarvátek s ruským státem - jeho tajnými službami, úřady, oligarchy i se samotným Kremlem. Hájil ty, proti nimž se spikla celá státní ruská mašinerie. Choval se jako sebevrah. A dlouho mu to vycházelo.
Minulý čas však je dnes namístě. Kuzněcov je sice na rozdíl od mnohých jiných odpůrců Kremlu naživu, ale měl namále. Emigroval ve chvíli, kdy nad ním viselo obvinění z prozrazení státního tajemství. A jak to bývá v současném Rusku zvykem, brzy by se přidala i vlastizrada a nakonec by ho soudili za špionáž pro nějaký západní stát. Boris Abramovič Kuzněcov by se ocitl v roli těch, které poslední léta tak urputně hájil.

Spravedlnost nade vše.

Moskevská firma Boris Kuzněcov a partneři vyrostla de facto na absurditě. V důsledku totalitních praktik v soudnictví za vlády prezidenta Vladimira Putina se takříkajíc „našla“ a specializovala na boj s tím největším protivníkem - Kremlem, respektive tajnými službami, jež řídí. Někteří kolegové Borise Kuzněcova ho však varovali, že si hraje s ohněm, přeceňuje své síly, chce být příliš populární, zpychl a myslí si, že je mu vše dovoleno. Je to opravdu tak? Že by třiašedesátiletý, výjimečně bystrý a inteligentní muž nevěděl, s kým má tu čest? Zdá se, že i přes závistivé řeči některých kolegů šlo Borisi Abramovičovi vždy především o jednu věc - o spravedlnost.

Úspěšný kriminalista.

Léta služby u kriminální police umožnila Kuzněcovovi slušný start v advokacii. Málokdo si dnes vzpomene, že Boris Abramovič byl slavný v letech 1962 až 1982, kdy působil jako kriminalista. Jeho zásluhou byli dopadeni pachatelé velkolepé krádeže z Puškinova muzea, odkud zmizely i pistole z posledního duelu Alexandra Sergejeviče Puškina. Následovalo úspěšné vyšetřování krádeží z Ermitáže a Ruského muzea. A když se na Čukotce začalo ve velkém ztrácet průmyslově vyrobené zlato, poslali tam pátrat zase Kuzněcova.

Přestup.

Pak přišel rok 1982. Není známo, co vedlo úspěšného kriminalistu k tomu, aby se dal na advokacii. Možná vidina větších příjmů, snad touha se proslavit, ale třeba i jakýsi zvýšený cit pro spravedlnost a snaha pomáhat těm, kdo se ocitli v beznadějné situaci. Především však Boris Abramovič miluje výzvy a pouští se rád do bitev, jež mnozí jiní považují za předem prohrané. Dva roky před rozpadem Sovětského svazu, kdy už se události valily nezadržitelným tempem a komunistický kolos se hroutil, se Kuzněcov stal poradcem skupiny lidových poslanců SSSR - členů Meziregionální poslanecké skupiny. Byla to tehdy nejprogresivnější část sovětského parlamentu, jakýsi zárodek toho, co vybublalo na povrch v revolučním roce 1991, kdy zaniklo sovětské impérium. Kuzněcov ovšem už rok před krachem komunismu založil svou dnes proslulou advokátní kancelář Boris Kuzněcov a partneři.

Na špici advokátů.

Případy, kterými se Kuzněcov zabýval, nezůstávaly bez povšimnutí veřejnosti a novinářů. Jeho služby vyhledávali nejen lidé známí, bohatí a slavní, ale i zoufalí, bezmocní a nemajetní. Boris Abramovič se stává jedním z nejpopulárnějších advokátů v Rusku. Pracuje jako expert výboru pro mezinárodní otázky Státní dumy, je členem noblesního moskevského Anglického klubu. Medailí a vyznamenání, jež za svou práci získal, je bezpočet. Některá z nich mu udělil dokonce stát - což je do jisté míry absurdní. V řadě Kuzněcovových případů je totiž stát v soudní při jeho úhlavním nepřítelem. Medaili 300 let ruské flotily dostal za obranu práv ruských námořníků v ukrajinském Sevastopolu. Bojoval tehdy také proti státu, nikoli však tomu ruskému, ale ukrajinskému. Zdá se, že mu to je vlastně jedno. Důležité pro něj je zřejmě to, že nejprestižnější ruské časopisy Versija, Lica a Děngi ho řadí mezi pět nejlepších ruských advokátů.

Rodina.

On sám tvrdí, že jsou pro něho na zemi ale ještě důležitější věci - například milovaná manželka Naděžda, po které pojmenoval svůj dům a s níž má tři děti. Je na ně prý stejně hrdý jako na své tři vnuky a vlastní úspěchy. „Jsem skromný, ale velmi talentovaný člověk,“ říká o sobě s notnou dávkou sebeironie. Rád také vypráví údajně pravdivou historku o jisté stařence, která vydělala jmění díky tomu, že někde získala číslo domácího telefonu Kuzněcova. Vydávala se pak do nekonečných front u kanceláří na generální prokuratuře a Nejvyšším soudu a vybraným jedincům číslo slavného obhájce prodávala za nemalý obnos. Zřejmě si k tomu přidala i báchorku o tom, jak se ona, údajná vzdálená příbuzná, přimluví. Někteří zoufalci se nechali nachytat, protože stařenka prý během krátké doby zbohatla.

Klientela z tvůrčí inteligence.

Velkou skupinu klientů Kuzněcova tvoří ruská tvůrčí inteligence. Obracejí se na něho herci, zpěváci, spisovatelé i malíři. V letech 1994 a 1995 obhajoval ve slavném procesu i režiséra Jurije Karu. Odvážil se postavit se společnosti TAMP, která mu de facto odcizila autorskou kopii filmu Mistr a Markétka. Hájil a obhájil autorská práva dalších slavných umělců, Garika Sukačova, spisovatele Michaila Ljubimova, herce Valentina Gafta. Ten o něm složil dokonce báseň:
„Zahryzával se do případů jako do udidla, ržál jako kůň ze všech sil. Umě dokázal skrývat svá čidla, přišel, uviděl a vítězil. A pak jednou o srdce přišel, když ho dal své Nadě, již našel.“

Na vrcholu slávy.

Kuzněcov skutečně v devadesátých letech vítězil u soudů jako nikdo jiný. Šestnáct let služby v ruské milici prý bylo skvělou školou a sám Kuzněcov si svou průpravu nemůže vynachválit. Byla to jeho doba - doba chaosu a zmatků, ale také začínající víry ve spravedlnost a sílu zákona. Ani Kuzněcov však neodhadl, že na přelomu tisíciletí tohle všechno skončí. Že sebevýmluvnější advokát před silou státu neobstojí. Zákon a ruská advokacie prohrály boj s mocí. Nic nepomohlo slavnému advokátovi, že jeho vystoupení před soudem srovnávali znalci s hereckým výkonem opravdových mistrů. Kuzněcov je vynikající psycholog a jeho klienti z řad umělecké inteligence tvrdí, že má mnoho talentů. To mu prý umožňuje hrát před soudem různé role.

Dar od Boha.

Stále sice zůstává advokátem, ale to, co předvádí soudcům, je pokaždé jiné a vždy překvapí. Říká se, že jeho vystoupení jsou jako detektivka. Jak skončí, ale ví jen on sám. Do dějin advokacie se zapsala například jeho obhajoba herce Georgije Jumatova, který byl obviněn z úkladné vraždy. Nikdo nevěřil, že Jumatov je nevinný. Po vystoupení Kuzněcova se naopak v soudní síni nenašel nikdo, kdo by pochyboval o jeho nevině. „Advokát - to není jen jeho profese. To má od Boha, je to jeho poslání, podstata, celý jeho život,“ prohlásil o něm po vyhraném procesu jeho další klient Valentin Gaft. A Kuzněcov si své schopností dobře uvědomuje: „Nepatřím ke skromným lidem, a když mi říkají, že jsem populární, neklopím stydlivě oči.“

Politické kauzy.

Nejslavnější jsou však Kuzněcovovy politické kauzy. A ty se mu nakonec staly osudnými. Není to však tak, že by Kuzněcov byl advokátem opozice, že by vždy stál na straně slabších a utlačovaných. Jako profesionál prostě bral kauzy, které ho zajímaly. Prý by hájil i ďábla, kdyby byl případ z hlediska advokátské vědy zajímavý. A tak obhajoval i generála KGB Olega Kalugina v jeho při s exprezidentem SSSR Michailem Gorbačovem a v roce 1991 staré komunistické bosy Rykova a Krjučkova. Ve stejném roce hájil i údajného „švédského špiona“ kapitána Vladimíra Verbického. Byl to jeho první velký „špionský“ případ. A nálepka obránce vlastizrádců mu zůstala už napořád. Nestydí se za ni. Někdy se zdá, že naopak. Aby však nedošlo k omylu. Boris Kuzněcov není lidumil, který brání slabé a bezmocné před zlými mocipány. Je to tvrdý profesionál s chladnou hlavou.

Neporazitelní soupeři.

V poslední době se stále častěji ujímal případů, které hýbaly veřejným míněním. Stále častěji však procesy prohrával. Například od roku 2001 hájil rodiče námořníků, kteří zahynuli při havárii atomové ponorky Kursk, ale ani po pěti letech nedosáhl obnovení vyšetřování celé tragédie. Údajně si za tuto práci nevzal žádný honorář.
Boris Kuzněcov obhajoval i řadu vědců, kteří byli v Rusku obviněni ze špionáže či vlastizrady. Ne vždy je však z kauzy „vytáhl“. V jednom z nejslavnějších procesů například nedokázal pomoci jednačtyřicetiletému Igoru Suťjaginovi, vědeckému pracovníkovi Institutu USA a Kanady, který čerpal informace z veřejných zdrojů a konzultoval je s americkými kolegy. Dostal za to v ostudném procesu patnáct let v trestanecké kolonii se zpřísněným režimem. Proti takovým rozhodnutím soudců, kteří se neřídí svým svědomím a profesionální hrdostí, nýbrž Kremlem a tajnými službami, je i nejlepší advokát bezmocný. Kuzněcov pochopil, že jsou soupeři, na něž prostě nemá.

Osudný případ.

Boris Kuzněcov nedlouho předtím, než si musel zachránit kůži tajným odjezdem z Ruska, které opustil spolu s 30 gigabajty důležitých informací kompromitujících Federální bezpečnostní službu (FSB), na otázku, co říká ruské advokacii, odpověděl: „Bývávalo to snad i horší.“ Pak zmizel, neboť tím, že hájil bývalého člena horní sněmovny ruského parlamentu Levona Čachmachčjana kvůli nezákonnému odposlechu, prý spáchal trestný čin. Záznamy soudem nepovolených odposlechů telefonu totiž předal společně se žalobou na FSB Nejvyššímu soud. Dle tajných služeb tím měl prozradit státní tajemství. Místo, aby soud zkoumal, zda se něčeho náhodou nedopustili agenti tajných služeb, chtěl za mříže poslat Kuzněcova, který však umí předvídat, a proto se včas vzdálil. Naštěstí v Rusku platí moratorium na trest smrti, takže ani za vlastizradu nejvyšší trest nikomu nehrozí. Z tohoto hlediska má slavný advokát pravdu. Bývaly i o něco horší časy.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče