Neodůvodněná víra ve státní intervencionismus

12. srpna 2009, 13:46 - Jan Skopeček
12. srpna 2009, 13:46

Moudrá vláda by namísto zasahování do ekonomiky měla formulovat dlouhodobá pravidla

Do závěru legislativního procesu dospěl takzvaný protikrizový balíček obsahující několik zákonů, jež mají za úkol bojovat proti důsledkům ekonomické recese. Mnoho zákonů již prezident republiky Václav Klaus podepsal, a mohou tedy začít platit. O zákonu obsahujícím takzvané šrotovné bude Poslanecká sněmovna jednat znovu. Prezident jej totiž jako diskriminující a nesystémovou normu sněmovně vrátil. Balíček vznikl jako kompromis na půdorysu dohody dvou nejsilnějších stran. Můžeme v něm nalézt návrhy nejen více i méně racionální, negativní, ale i jednoznačně hloupé, jako je zmíněné šrotovné.

Zásadní otázka

Diskuse ve veřejném prostoru je většinou vedena právě nad prospěšností či neprospěšností jednotlivých opatření. Je dozajista nezbytná, uniká nám však při ní zásadní otázka: Z jaké víry čerpají tvůrci hospodářské politiky přesvědčení, že tato jejich snaha, aktivita a vymýšlení podobných balíčků mohou být pro ekonomiku prospěšné či alespoň neškodící?
Otazníků, rizik a omezení spojených s touto aktivitou vlády se totiž nabízí celá řada. Známe je nejen z ekonomické literatury, ale i z běžné ekonomické reality. Například takzvaná časová zpoždění – od zjištění ekonomických potíží do zafungování opatření, která je mají léčit, uplyne „moře času“. Potíže musí nejprve někdo zaznamenat – například Český statistický úřad (ČSÚ). Poté se začne diskutovat o jejich příčinách a následuje dlouhý legislativní proces schvalování jednotlivých zákonných norem – sepsání návrhu, jeho připomínkování dotčenými institucemi, tři čtení v Poslanecké sněmovně, projednání v Senátu a posouzení prezidentem. Než začne být přijaté opatření účinné, ekonomická realita se po takovém zdlouhavém procesu nachází v úplně jiné situaci než v době, kdy zjistil ČSÚ nějaký problém. Výsledná opatření vzešlá z politického procesu pak mohou v nové situaci spíše škodit než pomáhat. A je zcela lhostejné, zda je média pojmenují záchrannými, ozdravnými či jakkoli vznešeněji znějícími adjektivy.

Role politiků

Víra v neomylnost vládních úředníků a politiků je rovněž neodůvodněná. Nemají o nic více informací a znalostí než ostatní ekonomické subjekty, neumějí o nic lépe předvídat budoucnost. Byrokracie, jež připravuje návrhy a podklady rozhodujícím politikům, má často i odlišné zájmy než samotní politici. Připočteme-li zájem lobbistických skupin na konečné formě legislativy a jejich vliv na ní, efektivitu byrokracie při nakládání s prostředky daňových poplatníků, měl by být každý plátce daní ve střehu. Zatímco soukromé subjekty v dobách ekonomických potíží váží každou korunu dvakrát, politici se předhánějí, kdo předloží finančně náročnější řešení. Počítají s tím, že pokud bude jeho výsledná částka ohromující, voliči získají pocit, že pro ně takto „štědrý“ politik pracuje.
Možná se v tuto chvíli nabízí otázka, na co jiného bychom měli stát a politiky mít, když ne na řešení podobných obtíží. Jiní si položí otázku: Proč to při všech nastíněných rizicích politici dělají? Copak to nevědí?
Politici se především snaží maximalizovat počet odevzdaných hlasů ve volbách. Musejí tedy ve voličích vzbudit pocit, že něco dělají, tvoří a že proti krizi bojují do roztrhání těla. Vyvolat strach a obavy a poté nabízet zaručené recepty na překonání potíží – neexistuje lepší stroj na voličské hlasy. Proto takový velký počet mezinárodních summitů pořádaných natolik často, že pro jejich organizátory bývá složité vymyslet „mediálně chytlavé“ téma.

Odsunutí problému

Protikrizová opatření bychom měli vážit nejen z hlediska popsaných takzvaných vládních selhání, ale i proto, že současnou krizi nezpůsobilo příliš volného trhu, ale naopak jeho nedostatek. Dělo se snad u nás a ve většině vyspělých zemí v uplynulých deseti letech něco jiného než růst vlivu státu? Nerostly v tomto období ve většině zemí vládní výdaje? Nezhoršily se schodky veřejných financí a nepřijímaly se stále další regulace podnikání?
Stát dnes zasahuje do ekonomiky mnohem více než před světovou krizí ve třicátých letech – například podíl veřejných výdajů na HDP činí v ČR více než 40 procent. Jak vidno, k zabránění ekonomickým potížím to nepřispělo. Ekonomické recese totiž čas od času vzniknout musejí. Vedle řady negativních doprovodných efektů v sobě totiž nesou i mechanismus očistný.
Neefektivní a v budoucnosti nekonkurenceschopní výrobci skončí, uvolní pracovní sílu a umožní tím novým podnikatelům rozvinout podnikatelského ducha. Někteří z nich budou úspěšní, jiní nikoli, ale ekonomický i technologický rozvoj bude pokračovat. Například snaha o záchranu automobilek jednotlivými vládami po celém světě neznamená nic jiného než přesouvání problémů do budoucna. Na trhu není dostatek prostoru pro tolik nových aut, neexistuje dostatečná poptávka spotřebitelů. Šrotovné, vládní garance a subvence do těchto krachujících automobilových společností jen problém odsunou o několik let dopředu.

Další riziko

To není volání po zrušení státu, abych odpověděl i na otázku, proč si platit a udržovat stát s jeho politiky a byrokracií. Moudrá vláda by se však namísto zbrklého zasahování do ekonomiky měla zabývat spíše formulací dlouhodobých pravidel, která podpoří v naší ekonomice flexibilitu, motivaci a aktivitu jednotlivých ekonomických subjektů. Stát, jímž v různé formě „proteče“ více než 40 procent produktu vytvořeného na jeho území, nemůže na pružnost a přizpůsobivost své ekonomiky pomýšlet. V současné chvíli hrozí pod tíhou ekonomické krize riziko ještě většího státního intervencionismu. Nedopusťme to! Příští krize by totiž mohla být mnohem vážnější a bolestivější.

Situace

Politici se především snaží maximalizovat počet odevzdaných hlasů ve volbách.
Musejí ve voličích vzbudit pocit, že něco dělají, tvoří a že proti krizi bojují do roztrhání těla.
Vyvolat strach a obavy a poté nabízet zaručené recepty na překonání potíží.
Neexistuje lepší stroj na voličské hlasy.

Otázky

Dělo se snad u nás a ve většině vyspělých zemí v uplynulých deseti letech něco jiného než růst vlivu státu?
Nerostly v tomto období ve většině zemí vládní výdaje?
Nezhoršily se schodky veřejných financí a nepřijímaly se stále další regulace podnikání?

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče