Nenucená noblesa aristokrata

12. května 2008, 00:00 - Milan Balík
12. května 2008, 00:00

Podruhé se vydáváme na cestu, kterou nastavil průvodce po plzeňských pivnicích Kam na pivo. Výsledky ankety rozbouřily klidnou hladinu konzumentské obce, vlastně i samotných aktérů, hospodských a výčepních. Proto se malá skupinka pivovarských odborníků, pracovníků marketingu a přizvaných novinářů vydala do těch podniků, které vyvolaly nejvíce otazníků. Tím dnešním je olomoucká restaurace Drápal.

Restaurace Drápal Navzdory občasným mediálním masážím o pivní kultuře coby kategorii druholigové, zůstáváme světovými šampiony právě v konzumaci chmeloviny. Ovšem pravdou je, že s novými časy se mění i úroveň této konzumace i podniky, v nichž probíhá. Mladá generace netouží po pěstování si pivních mozolů v kouřem vyuzených „putnách“, žádá kvalitu a důstojné prostředí. U vědomí toho učinila společnost Pilsner Urquell v nedávné době hned dva významné kroky tímto směrem. A sice nastartovala projekt moderních restaurací v historizujícím hávu – na mysli mám podniky PUOR – Pilsner Urquell Original Restaurant. V oblasti piva samotného potom zavedla tankovny. Jejich hlavním fíglem je odpadnutí nutnosti ležák před expedicí pasterovat. To mu dává zcela jiný náboj, zvyšuje jeho říz a v očích pijáků jej činí neodolatelným. Pokud ovšem je správně ošetřen a čepován. Stále totiž platí – a možná více než dříve – že výrobci pivo vaří, ale výčepní je „dělá“. Logicky jsme proto zamířili do štamgasty nejvýše otaxovaného podniku z řady PUOR, pivnice Drápal, která stojí na nároží nedaleko olomouckého Dolního náměstí.  Spěch přísně zakázán! Zatímco za rozměrnými výlohami kypí v ulicích živý ruch města jedenadvacátého století, zde jakoby čas usnul. Ne že bychom se ocitli v zámku Šípkové Růženky, to opravdu ne. I zde, zejména v době obědů, panuje čilý provoz, hosté přicházejí i odcházejí. Bohatě či skromně poobědvají, jedni se spokojí s půllitrem či dvěma napohled báječného ležáku – samozřejmě plzeňského – jiným postačí šálek kávy. Všichni však, jakoby omámeni zvláštním kouzlem restaurace, se maně podřizují jejímu vlivu. A sice velepřívětivé náladě podniku meziválečného ražení, kde je zakázáno spěchat. Neviditelné kabáty, ušité ze stresu a pracovního shonu všedního dne, jakoby zůstaly kdesi před vchodem. Ve třináctileté historii existence PUOR je Drápal zatím posledním, šestnáctým „bratříčkem“ rodiny s datem zrodu v říjnu 2007. Tím více diskuzí vyvolalo jeho celkově páté místo v žebříčku TOP 100 Kam na pivo. Navíc z prestižních podniků, jimiž ty označené onou prazvláštní zkratkou jsou nebo by být měly, dopadl vůbec nejlépe.  Hned za vstupními dveřmi vás restaurant atakuje dvojím vlivem. Jednak mimoděk podlehnete uklidňující, běh dne zpomalující náladě, jež zde panuje, a poté se jistě necháte oslovit podmaňujícím interiérem. Hlavním motivem vstupní části je zde – jako ve všech PUORech – výčep. Kruhový, s břichem vytrčeným hluboko do místnosti je „zadeklován“ replikou víka varné kádě, osazen kouzelnými pípami Nostalgie, replikami to prvorepublikových kohoutů, navíc ukotven do dlouhého tělesa baru z ušlechtilého dřeva. Už napohled vzbuzuje důvěru ve služby zde nabízené. I další prostory bohatě členěného, přes roh budovy zlomeného interiéru, působí přívětivým, hřejivým dojmem. Místečko dle libosti Výhodou restaurace je „rozparcelování“ do jednotlivých sekcí, a to jak horizontálně, tak vertikálně. Dva balkony a řada malých šámbrů umožňují získat potřebné soukromí i v lokále pro bezmála dvě stovky hostů. Když usednete k jen lehce založeným stolům, pohodlně se opřete v thonetce a jmete se pročítat velkoformátovým novinám podobný jídelní lístek – dostatečně obsáhlý na to, aby si každý našel svého favorita – potom vás nad prvním půllitříkem nemůže nepřepadnout lehká nostalgie nad časy dávno uběhnuvšími. Pokud se pivnice dá nazvat až aristokraticky noblesní, pak to o Drápalovi platí měrou vrchovatou. Nenápadná elegance třicátých let zde prýští z každého kouta, ze všech těch miloučkých dobových ozdob a kouzelných detailů. Však zde také – s výjimkou baru a stolů u výčepu – nezní divý řinkot sklenic, konzumace se zde odehrává spíše v krajkových rukavičkách. Tedy alespoň v pozdním odpoledni.   Dosti už ale obhlížení a obdivování se noblesnímu výzoru, dejme se do jídla a pití. Nahlédněme, kterak si svůj pivní chrám ocenili sami zdejší hosté – restauraci pro žebříček Kam na pivo hodnotilo 569 respondentů. Jaký byl jejich verdikt a jaký je náš komentář? Kvalita piva – známka 4,4. S touto známkou se restaurace nedostala do první desítky v hodnocení podle kvality piva. Bohužel, právem. Výčep trpí jednak širokým sortimentem, kdy ta či ona značka není tolik frekventovaná a stáním v trubkách ztrácí. Pak také čepování nadvakrát, s čepicí, není pravověrnému milci dobrého plzeňského asi příliš po chuti. Nicméně hosté si je zde žádají, tedy je mají. Je to škoda, na mé přání mi slečna nebo paní výčepní vystřihla hladinku, za niž by se nemusela stydět většina kovaných „hladinkářských“ výčepáků. Mám také za to, že hostům by jistě chutnala. Počáteční údiv nad tím, jak si štamgasti svou hospodu trochu potopili, nyní u mne střídá obdiv k jejich objektivitě. Služby – známka 4,36. Poslední příčka v hodnocení TOP 10 dle této kategorie. Zde, domnívám se, hosté „drápalovské“ obsluze ukřivdili. Pravda, není to servis, kdy číšníci létají prostorem s tucty půllitrů v náruči, má však svou noblesu a poměrně vysokou kulturu. Takovou, jako celá tahle pivnice. Ku škodě personálu budiž řečeno, že s hostem pracuje trochu váhavě, jako by se ho bál. Což není vůbec třeba, všichni pracují s přehledem a profesionalitou možná vyšší, než podnik potřebuje. Takže zde bych tři desetinky přidal, zdejší tým na place si to zaslouží. Prostředí – známka 4,1. Tuhle známku mohu pochopit pouze v návaznosti na to, co čekáme od „echt“ pivnice. Má-li to být hlučný, rykem kypící prostor s milým, ač poněkud rurálním pivním humorem, pak je na místě. Viděno však optikou snah pivovaru i provozovatele, tedy povýšením pivní kultury, potom není mnoho tak espritních podniků, jakým je Drápal. Prostředí je – dle mého – hodnotiteli hrubě nedoceněno. Známka by měla atakovat hodnoty blížící se pětce. Kuchyně – známka 4,3. Nevím, proč zde také není známka vyšší. Široký sortiment, kde si každý vybere, elegantní lístek, zapadající do atmosféry, hlavně však solidně odvedená chuťová kompozice většiny pokrmů. Pokud příchozí netouží po jídle, dobrá. Když si ale vybere, a věřím, že ano, a krmi následně ohodnotí jako podpůměrnou – v kategorii kuchyně byl Drápal devátý – proč zde jí?! I kuchyni by, jak já to vidím, slušelo pár příček navíc. Vyžití** – známka 3,7. O tomhle segmentu hodnocení jsem se zmiňoval už v minulém dílu, a nevím ani, co říci zde. Co jiného je vyžití, ne-li příjemné jídlo, dobré pití a uvolněná atmosféra v působivém prostředí. To vše tu jistě panuje. A 3,7??? Prosil bych někoho o vysvětlení, sám tápu.

Restauraci Drápal vidím jako podnik, nenásilně skloubivší starosvětskou nostalgii se současnými trendy v podávání piva. O to je smutnější, že právě pivo je v mých očích nejslabším článkem řetízku, jímž pivnice imaginárně přivazuje hosty k barovým židlím u výčepu. Přitom, jak už řečeno, zde jedním tahem vykouzlí lahůdku, při které „zastříháte ušima“.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče