Není komu zavolat

01. března 2011, 14:49 - Jefim Fištejn
01. března 2011, 14:49

Komentář

Před třemi lety touto dobou vrcholila ve Spojených státech kampaň o prezidentské nominace. Těsný závod mezi demokratickými kandidáty Hillary Clintonovou a Barackem Obamou v podstatě rozhodly televizní šoty, jejichž ústřední námět se dá shrnout do otázky: „Kdo odpoví na noční telefonát?“ Na pozadí dojemného obrázku dětiček poklidně oddechujících ve svých postýlkách hlasatelský baryton vtíravě rozjímal: „Je tři hodiny ráno, vaše děti nerušeně spí… V Bílém domě zazvoní telefon… Něco se stalo někde ve světě… Váš hlas rozhodne, kdo zvedne sluchátko!“ Volební štáb Hillary Clintonové měl za to, že na noční zavolání má odpovědět zkušený a uznávaný politik, jako je ona. Kdežto marketingoví odborníci Baracka Obamy trvali na tom, že sluchátko má zvednout člověk, který od začátku věděl, že válčit bylo třeba v Afghánistánu, nikoli v Iráku.
Náhoda tomu chtěla, že dnes oba dva včerejší soupeři mohou v Bílém domě zvednout sluchátko rukou společnou a nerozdílnou. Leč, jak ukázala jejich malátná odpověď na lidové bouře v arabském světě, nejsou s to reagovat státnicky na vnější výzvy. Dnes už víme, že americká vláda měla k dispozici zprávu skupiny expertů v čele s dobrým znalcem blízkovýchodních poměrů Dennisem Rossem, v níž byly poměrně přesně označeny slabé články v řetězci strategických spojenců USA: Jordánsko, Egypt, Bahrajn a Jemen. Znalci dokonce vytipovali možné datum spuštění nepokojů v Egyptě – 25. ledna, Národní den policie – neboť měli k dispozici obsahovou analýzu egyptské odnože sociální sítě Twitter.
Předpověď se naplnila, avšak k prvnímu prohlášení, byť neslanému nemastnému, se Obama rozhoupal až za tři dny. Z každého dalšího prohlášení čouhá snaha sedět na dvou židlích. Jak se vyjádřil známý odborník na Blízký východ Robert Danin: „Již během prvního roku této vlády se zcela vyčerpala setrvačnost svého druhu ‚přísné lásky‘, která nutila spojenecké režimy k reformám pod pohrůžkou ochlazení vztahů…“ Vše, čemu se za Bushe říkalo „freedom agenda“ (doktrína prosazování svobody), je nyní rozplizle nazýváno „touhou po demokracii“.
Posun směrem ke globálnímu konformismu nezůstal v muslimském světě nepovšimnut. Dle posledního průzkumu centra Pew Research negativní názor na Spojené státy v něm opět sílí, zatímco osobní popularita Obamy klesá. Ještě loni jeho podpora v Egyptě byla vyšší než v jakékoli jiné arabské zemi – 27 procent. Letos spadla o 10 bodů na historicky nejnižší úroveň. Zajisté, myšlenka, že „budoucnost Egypta bude určovat egyptský lid“, je správná – asi tak jako tvrzení, že nebude-li pršet, nezmoknem. Jsou snad Spojené státy zemí, která si může dovolit být v osudových situacích generálem až po bitvě? Opravdu jedinou formou ovlivňování, na kterou si může troufnout vedoucí světová velmoc, je trvání na čestných volbách? Tentýž průzkum Pew Research ukázal, že 82 procent egyptského obyvatelstva pokládá za správné kamenování žen za manželskou nevěru, 77 procent jich schvaluje usekávání rukou za krádež, 84 procent podporuje trest smrti za přestup z islámu na jinou víru. Pouhých 27 procent občanů Egypta se označuje za stoupence modernizace a 59 procent za fundamentalisty. Nemusíme třikrát hádat, abychom uhodli, jak si tato většina představuje budoucnost země. Reakce na bouřlivé události na Blízkém východě je dílčím příkladem celkové paralýzy, jež postihla Washington. Je spojena s řadou zahraničněpolitických nezdarů, z nichž každý má vlastní konkrétní příčiny. Dá se říci, že posledním zdařilým mezinárodním projektem Bílého domu se stalo prohlášení nezávislosti Východního Timoru v roce 1999. Tehdy ovšem byla součástí plánu důkladná příprava světového mínění, včetně udělení Nobelovy ceny míru za rok 1996 vůdcům východotimorského odporu.
V den egyptské policie, kdy nepokoje v Orientu nabyly převratných rozměrů, předstoupil prezident před Kongres s každoročním poselstvím o stavu Unie. O bouřích v Egyptě, o možnosti rozšíření požáru na jiné země regionu nepadla ani zmínka. V odstavcích věnovaných smělým plánům do budoucna bylo nejčastějším slůvko „soutěžit“. Amerika musí udělat to a ono, musí snaživě soutěžit s jinými zeměmi, aby neprohrála. Ne vést, ale soutěžit! Jsou-li národní ambice Spojených států tak skromné, není divu, že se na roli supervelmoci necítí.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče