Nenávist vzniká ze lži a neznalosti

24. září 2008, 13:04 - Jefim Fištejn
24. září 2008, 13:04

Pro židovství byl antisemitismus vždy vteřinovým lepidlem, ...

Celý podtitul:
Pro židovství byl antisemitismus vždy vteřinovým lepidlem, které spolehlivě drželo národ pohromadě, říká vrchní rabín Izraele

(text)
Aškenázský vrchní rabín Izraele Jonah Metzger byl 18. září hlavním hostem slavnostního otevření Maharalova institutu na Starém Městě, který byl založen pražským rabínem Manisem Barashem z chasidského hnutí Chabad. Při této příležitosti rabín Metzger poskytl týdeníku EURO rozhovor.

EURO: Jak tradiční judaismus vnímá postavu Velkého Maharala – Jehudy Liva ben Bezalela – zvaného Rabi Löw: jako bohoslovce, jako vynikajícího znalce kabaly anebo jako učitele a tvůrce jedinečného vzdělávacího systému? METZGER: Všechno z uvedeného platí stejnou měrou: byl to velký rabín a velký učitel, který vychoval spoustu slavných žáků. Byl to zároveň významný kabalista a skvělý filozof uznávaný i v nežidovském světě. Jen málokterá osobnost se těší i po 400 letech takovému zájmu a úctě: všichni vědí, kdo byl – což se nedá říct o mnoha dalších jeho současnících. A jeho věhlas překračuje hranice židovského světa. Procházel jsem se dneska uličkami Starého Města a pozoroval zástupy lidí, kteří jimi proudili a nechali na sebe působit atmosféru tohoto místa. Byli to lidé z nejrůznějších končin světa – z Francie, Japonska, USA – a všichni věděli, kdo je Rabi Löw. Mimochodem, právě se vracím ze synagogy, kde se konala vzpomínková bohoslužba na jeho počest. Bylo to pro mne vzrušující, protože si nyní připomínáme 400 let od jeho úmrtí a pro Židy je to velmi významný den.

EURO: Mnoho lidí ho ovšem vnímá hlavně jako tvůrce Golema. Je to velmi zajímavý úkaz. Žil totiž ve stejné době jako Jan Ámos Komenský a oba patří k velkým osobnostem v oblasti vzdělávání. Oba vytvořili velmi obdobný edukativní systém, i když každý šel vlastní cestou. Komenský je uctíván jako „učitel národů“, zatímco Velký Maharal je vnímán hlavně jako tvůrce Golema. Myslíte, že je to oprávněné? METZGER: Bohužel, moc toho o Komenském nevím. Ano, je pravda, že mnoho lidí si spojuje jméno Maharala právě s Golemem, ale určitě to nebylo nejdůležitější, co vytvořil. Napsal obrovské množství knih, poskytl tolik výkladů, nejen talmudu, ale také jiných posvátných textů. Tak třeba zvláštní traktát věnoval jednotlivým židovským svátkům. Dodnes se řídíme jeho pojetím etiky judaismu. Dokázal vyjádřit osobitý názor na každou náboženskou otázku. Z jeho učení dodnes čerpají inspiraci lidé na celém světě. A v tom vidím jeho hlavní zásluhu. Kdybych měl možnost se ho zeptat, co je podle něho jeho hlavním přínosem, určitě by na prvním místě nezmínil Golema. Spíše by svou sílu viděl v tom, co je obsahem jeho knih.

EURO: Vytvoření Golema nebo „golemů“ je jev dobře známý v židovské kabalistické literatuře. Kniha Zohar skýtá návod na výrobu „golemů“dávno předtím, než byl spojován s postavou Rabiho Löwa. Někteří tvrdí, že Golem coby první uměle vytvořená bytost byl vlastně prvním kybernetickým strojem, prvním robotem. Šém není nic jiného než textový program, který byl do Golema vkládán tak, jako je dnes software instalován do hardwaru. Byl Golem skutečně prvním robotem? METZGER: Nemyslím si, že bychom ho měli srovnávat s robotem. Robot je něco, na čem nespočívá pečeť posvátnosti, zatímco Golem byl vytvořen jménem Hospodina. Podle pověsti mu Rabi Löw vložil pod jazyk (podle jiných verzí do čela) určitý úryvek z tóry, který měl magickou sílu právě proto, že byl složen z posvátných slov. Žádný počítačový odborník nepohlíží na program jako na svátost. A teprve díky tomuto posvěcení se tělo Golema dalo do pohybu – právě proto, že do neživé hmoty byl vdechnut život. V tom je rozdíl mezi robotem a lidskou bytostí. Robota se přece nemůžete na nic ptát, a i kdyby, tak se nedočkáte odpovědi. Je to jen dobře seřízený stroj. Rád bych v této souvislosti zmínil jeden příběh. Krátce před začátkem druhé světové války byl šámesem (synagogálním sluhou) Staronové synagogy jistý velmi zbožný muž jménem Chaim. Dvakrát ročně, před svátky Pesach a Roš Hašana (Novým rokem), chodil na půdu synagogy, kde je podle pověsti uložen Golem, aby tam podle zvyku z dob Velkého Maharala uskladňoval různé opotřebované bohoslužebné předměty. A vždycky se podivoval nad tím, že za těch 400 let se jich tam moc nenahromadilo. Za války byl deportován do Osvětimi, ale přežil to. A když se vrátil, vyhledal člověka, který se po celou tu dobu o synagogu staral. Nebyl to Žid. Šámes byl v té době již starý člověk poznamenaný útrapami války a dojalo ho, když viděl, že se Staronová synagoga dochovala v pořádku. Nežidovský správce mu vyprávěl, jak jednou do synagogy přišli dva nacističtí generálové v doprovodu vojáků a žádali ho, aby jim ukázal zbytky Golema. Řekl jim, že to nejde, protože podle tradice se na půdu nesmí, ale oni ho přinutili, aby tam spolu s nimi vylezl. A když už byli na půdě, ptali se pořád po Golemově hrobě. Tak jim řekl, že Golemův hrob je ona hromada harampádí, kterou před sebou vidí, ale oni jen nevěřícně kroutili hlavou. Rozkázali mu, aby to odklidil, ale on to odmítl a varoval i je, aby to nedělali, že je to velmi nebezpečné a že rouhače stihne neodvratný trest. Generálové se zasmáli a přikázali jednomu z vojáků, aby půdu uklidil. Ten vytáhl dlouhou dýku a ponořil ji do hromádky starých talesů (rituální přehoz – pozn. red.). A co se nestalo? Nůž mu vyklouzl z ruky a zůstal zabořen do talesů. Voják padl mrtev a ostatní v šoku utíkali pryč. Správce šámesovi ukázal onen tales, ve kterém nůž zůstal zabořen několik let. Chaim se potom vystěhoval do Ameriky a tato historka se tam dodnes vypráví.

EURO: Vy jste vrchní rabín aškenázských Židů v Izraeli, vedle toho existuje také funkce vrchního rabína sefardských Židů v Izraeli. Tím je rabín Šlomo Amar. Mohl byste ten rozdíl přiblížit českým čtenářům? Je to něco jako rozdíl mezi katolíky a protestanty? A vůbec, existuje nad vámi nějaká nejvyšší církevní autorita? Jak je možné, že v jednom státě jsou dva vrchní rabíni? METZGER: Než to vysvětlím, musím napřed připomenout, že my Židé jsme žili dva tisíce let v diaspoře. Vy žijete v Evropě, i já pocházím z Evropy. Máme nejspíš na hodně věcí podobné názory. Ale mnoho našich židovských bratří žilo mezi Araby, muslimy. Židům patřícím do evropské diaspory se říká Aškenáziové. Těm z orientálních diaspor se říká Sefardové, i když to dělení je velmi hrubé, orientační. Sefardové také byli svým okolím velmi ovlivněni – to se třeba týká melodie modliteb (v judaismu se modlitby neodříkávají, ale zpívají), vyslovování hebrejských slov, některých obměn textů. Ve výsledku se sefardská bohoslužba nepatrně liší od tradičních aškenázských modliteb. Aškenáziové svému „chazanovi“ (synagogálnímu pěvci) říkají kantor a jeho zpěv je značně ovlivněn evropskou operní tradicí. Oproti tomu melodika sefardských modliteb vychází z tradic orientální hudby. Hudebnost je velice důležitým prvkem židovských modliteb, čím více vás melodie oslovuje, tím více se ztotožňujete s textem modlitby. Vedle hudby jsou i jiné důležité prvky tradice. Oni toho mnoho nevědí o aškenázské tradici, my zase o sefardské. Stát Izrael učinil velmi dobré rozhodnutí, když rozdělil naše pravomoci. Nemáme stejné povinnosti, každý máme zodpovědnost za jiné aspekty náboženského života. Tak třeba dohled nad tím, zda potraviny, jak dovážené, tak vyvážené, odpovídají předpisům „kašrutu“ (rituální čistota přijímaných pokrmů – pozn. red.), spadá pod mojí pravomoc. Stejně tak uzavírání sňatků nebo určování, kdo je a kdo není židem podle našeho práva. Rabíni musejí skládat úřední zkoušky schválené státem – i to je moje pravomoc. Ale třeba všechny konverze (přestup na židovskou víru – pozn. red.), rozvody, náboženské soudy na celém území Izraele, jejichž rozsudky však mají platnost i za hranicemi země, to vše je pravomoc mého sefardského partnera. Je to práce na plný úvazek. Pode mnou pracuje 14 rabínů a můj partner je prezidentem Nejvyššího rabínského soudu, jehož členem jsem i já. Takže naše pozice jsou teď rovnoprávné a pravomoci vcelku vyrovnané. Naše vzájemné vztahy jsou velmi přátelské a pro naše komunity v Izraeli i ve světě je to dobré znamení, když vidí, že oba vrchní rabíni si rozumějí jako bratři. Judaismus stejně jako řada dalších náboženství nezná instituci jedné jediné osoby, která by zastupovala Nejvyššího na zemi. Náboženská autorita je rozptýlena mezi rabíny, kteří si ji vydobyli přirozenou cestou – svou bohosloveckou tvorbou a příkladným životem. Autorita Vrchního rabinátu je nicméně velmi silná, rozhodujeme o předpisech, které věřící židé na celém světě pak dodržují.

EURO: Je o vás známo, že jste ve válce Jom Kipur bojoval jako tankista. Opustil jste armádu v hodnosti kapitána. Mohl byste přiblížit přístup obyvatel Izraele k vojenské službě? Obzvláště by mě zajímal vztah mezi náboženstvím a právem na sebeobranu. Může se církevní hodnostář aktivně účastnit vojenských akcí? Víme, že v Izraeli je určitá skupina lidí, která vojenskou službu zásadně odmítá a své poslání vidí ve studiu judaismu. Jaký je váš názor? METZGER: Je třeba si uvědomit, že věřící a nevěřící občané Izraele žijí značně odlišným způsobem života. Pokud jste člověk náboženství praktikující, máte vazbu na synagogu, svého rabína, vztah k pravidelnému modlení – to určuje váš způsob života. Slavíte šábes, všechny svátky. V Izraeli můžete žít buďto jako bezvěrec, nebo jako člověk víry. Jediné místo, kde musíte žít pohromadě, kde se střetávají všechny stránky izraelského života, je armáda. Tam společně žijete, podrobujete se společnému výcviku, připravujete se k boji, jste si vzájemnou oporou, tudíž poznáváte i myšlení těch druhých a učíte se jim porozumět. A po vojenské službě se z vás stane dobrý občan, vážíte si mnohem víc jiných lidí, i těch, kteří třeba mají jiný názor, než je ten váš. Každý je synem nebo dcerou někoho a vy si jich vážíte. Prošel jsem výcvikovým táborem číslo jedna. To je místo, kde jsou připravováni velitelé naší armády, na jejichž ramenou leží v případě války veškerá odpovědnost. Asi 48 procent velitelů jsou lidé věřící, je jich stále více, protože tóra nás učí, že svou zemi musíme bránit. A když v boji nebo ve výcviku cítíme loket druhého, na něhož jsme odkázáni tak, jako on je odkázán na nás, pak vzniká zcela nový typ pospolitosti, tolerantní k názorům svých jednotlivých členů.

EURO: A jak někteří vysvětlují svou neochotu účastnit se vojenské služby? Stává se, že děti studujících náboženských škol jdou sloužit do armády? METZGER: Naprostá většina věřících v Izraeli plní svou brannou povinnost. V židovské tradici však vždy existovala skupina lidí, kteří se celoživotně plně věnují studiu tóry, a my je nazýváme božími vojáky. O ně a o jejich modlitby se zase mohou opřít ti, kteří slouží v armádě se zbraní v ruce. Židovská mentalita je opřena o historickou zkušenost, která je taková, že bez pevné víry a stálého spojení s Hospodinem by náš národ nikdy nemohl přežít tisíciletí útrap a rozptýlení. Proto potřebujeme určitý počet svatých mužů, kteří zajišťují ostatním požehnání shůry. Je jasné, že kdyby podíl těch, kteří se věnují jen studiu tóry, byl příliš velký, nezbylo by mnoho těch, kteří by bránili zemi. Proto není vzácností, když jejich synové nebo dcery jdou sloužit do armády. Existují dokonce speciální jednotky složené právě z těchto lidí.

EURO: Izraelská politika prochází nyní obdobím neklidu. Ne nadarmo se vtipkuje: kde jsou dva Židé, určitě vzniknou tři politické strany. Jak byste příčiny současné krize vysvětlil? METZGER: Systém je špatný. Vláda se nestačí rozkoukat, a než začne řešit problémy, už je vystřídána jinou. Na vině není národ. Vezměme si Francii: když se politik dopustí nějakého prohřešku v době před svým zvolením a věc se odhalí, tak mu je umožněno svůj mandát dokončit. Před soud bude postaven až poté. Proč má trpět celý národ? Podle mého názoru by bylo lepší, kdyby čelní představitelé státu měli možnost bez obav o své postavení dokončit rozdělanou práci, získat tak zkušenosti a pak je uplatnit ve prospěch státu.

EURO: Pamatujeme si doby, kdy se zejména izraelští intelektuálové vyznačovali pohrdlivým postojem vůči Židům žijícím v diaspoře. Co si myslíte vy o vztahu mezi Izraelem a diasporou? Po celé dějiny, kdykoli existoval židovský stát, paralelně přece existovala také diaspora. Jak vnímáte současný poměr mezi počty nově příchozích do Izraele a odcházejících ze země? METZGER: Alija (přistěhovalectví) je pro Izrael životně důležitá. Naopak Jerida (vystěhovalectví) je pro náš stát smrtelně nebezpečná. Sounáležitost mezi Izraelem a Židy žijícími v různých koutech světa je pro obě strany velmi životodárná a inspirativní. Jsou to spojené nádoby, jež jsou na sebe odkázány a navzájem se obohacují. Stát Izrael je pravou duší židovské tradice, nikde jinde na světě nepocítíte dějinnou souvislost tak intenzivně jako zde. Tady tluče srdce celého židovského národa. Proto naše vzájemné vztahy musejí být i nadále velmi těsné, hluboké a založené na společné víře a sdíleném osudu.
A v této souvislosti bych se rád zmínil o rozdílu mezi muslimy a židy. Víme dobře, že obě dvě náboženství si činí nárok na Chrámovou horu jako na své posvátné místo. Je to místo, kde ve starověku byl zbudován náš jediný Chrám, k němuž se upíná veškerá židovská tradice. Ať jsme u Zdi nářků nebo kdekoli na světě, k modlitbě se stavíme vždy čelem k Jeruzalému. Tak to dělají všichni Židé všude na světě. Žádné jiné svaté místo pro nás neexistuje. Ale muslimové, i když mají na této hoře svou mešitu, modlí se obráceni čelem k Mekce a otočeni zády k Jeruzalému. Jaké by to bylo, kdyby nám vzali ten jediný a nejdůležitější základní kámen naší víry, který jim nestojí za uctívání? Představte si, že by někdo muslimům navrhl: vezmeme vám jenom Černý kámen s nejbližším okolím, zbytek si můžete klidně nechat. Sotva by takovou nabídku přijali. Pro nás je takovým místem Jeruzalém. Mnozí muslimové, se kterými jsem hovořil, dobře chápou, že pro nás je to místo mnohem posvátnější než pro ně, ale jsou to politické důvody, které v tomto problému hrají roli, ne náboženství. Židé z celého světa, ať už do Izraele přijíždějí jako turisté, nebo podporují stát Izrael finančními prostředky, dávají zemi hodně, ale Izrael dává hodně i jim, a to tím, že je to místo, kde se udržuje víra, zvyklosti, tradice sionismu – to je velmi důležité, protože i Židé v diaspoře zůstávají takto s pravlastí spojeni.

EURO: Vraťme se ještě na chvíli k České republice. Podle všech průzkumů je to jedna z mála zemí, kde antisemitismus je poměrně okrajovým jevem. Bude to asi důsledkem historického vývoje, demokratické národní tradice. Má antisemitismus podle vašeho názoru ve světě stoupající nebo klesající tendenci? METZGER: To je od země k zemi různé. Jsem nesmírně rád, že se v České republice antisemitské projevy nevyskytují tak často. Ale na světě jsou místa, kde tomu tak není, například Anglie, Francie, Ukrajina, Rusko, kde si stále hodně lidí o nás myslí, že jsme špinaví, špatní vyvrhelové. Mám zážitek ze setkání se starostou Moskvy, panem Lužkovem. Hovořili jsme o antisemitismu a on tak mimochodem prohodil, že hodně lidí v jeho zemi stále věří, že Židé, když pečou macesy, přidávají do těsta krev nebohých křesťanských neviňátek. Je to lež o to nehoráznější, že podle židovské tradice je krev naprosto nepoživatelná. Nejpřísnější zákaz „kašrutu“ platí právě pro požívání krve. Kupříkladu nesmíme jíst vejce, pokud po rozbití zjistíme, že tam jsou stopy krve. Když se řízneme do prstu, nesmíme si ani olíznout ranku, aby se krev nedostala do úst. Maso zvířete se stává „košer“, pouze pokud je řádně odkrveno – na to máme speciálně vyučené řezníky. Všechna ta nenávist vzniká ze lži a z neznalosti. Doporučil jsem mu, aby v Moskvě vybudovali muzeum židovské kultury a skutečně – se stavbou se již začalo. A doufám, že v příštím roce bude slavnostně zahájen jeho provoz upevněním „mezuzy“ (malá schránka obsahující pergamen se dvěma pasážemi z tóry, označující židovský příbytek – pozn. red.) na zárubeň vstupních dveří.

EURO: Na jedné straně se sice v Rusku buduje muzeum, ale na straně druhé jsou plné noviny těchto nesmyslných lží. METZGER: Nebude to jen muzeum, kde budou vystaveny náboženské předměty. Takových je na světě hodně. Celá expozice by měla být tematicky uspořádána, návštěvníci by měli projít židovským rokem, všemi svátky, zvyklostmi. Viděli by, jak slavíme svátek světel Chanuku, co je Pesach, že pečeme macesy pouze z mouky a vody, že se umíme radovat. A naše naděje je, že mladí návštěvníci muzea si snad něco z této návštěvy odnesou.

EURO: Vy jste znám jako velký zastánce dialogu mezi národy. Zvláštní úsilí jste věnoval porozumění mezi Arménci a Židy, zejména jste orodoval za uznání protiarménské genocidy Turky v roce 1915. Velmi intenzivně se věnujete stykům s náboženskými činiteli, jak křesťanskými, tak i muslimskými. Setkal jste se také s dalajlámou. Co si od takového mezináboženského dialogu slibujete? Jde vám o teologické sblížení, nebo to děláte pouze ve jménu míru? METZGER: Příčiny válečných konfliktů mezi státy se v průběhu doby změnily. V Evropě skončila před 63 lety druhá světová válka. Německo chtělo hrát v Evropě vůdčí roli a chtělo si zbytek světa podmanit. Dnes zde máme Evropskou unii. Státy nyní spojuje měna, hranice padly, můžete si sednout do auta a jet, kam se vám zlíbí, ani k tomu nepotřebujete pas. Dnes je Evropa prakticky jedna země. Podstata konfliktů se dnes změnila. Ve světě existují vůdcové, kteří používají náboženství jako nástroj k podmanění jiných. Mají za to, že ve jménu a pod praporem své víry mohou beztrestně zabíjet jiné, kteří jejich víru nesdílejí. Já jsem přesvědčen o tom, že dříve, než se toho chopí diplomaté, my jako duchovní musíme vyjednat mír mezi náboženstvími. Jen takový mír může mít dlouhé trvání. Měli bychom se navzájem poznávat, měli bychom respektovat víru těch druhých. Našim třem náboženstvím – židovskému, křesťanskému a muslimskému – se říká abrahamická náboženství. To znamená, že všichni jsme bratři, všichni pocházíme z rodu Abrahámova. Při setkání s jedním z vlivných muslimských náboženských vůdců jsem se ho zeptal, zda podporuje terorismus, a on mi odpověděl, že ano. Ptal jsem se ho dále, zda navádí mladé věřící, aby obětovali svůj život jen proto, aby zabíjeli jiné – i na to odpověděl, že ano. Pak jsem se ho zeptal, jestli si o sobě myslí, že je Abrahámovým synem? Odpověděl, že samozřejmě. A na mou otázku, zda i mne pokládá za syna Abrahámova, mi dal kladnou odpověď. „Vidíš, já jsem žid a ty jsi muslim. Myslíš, že náš otec tam nahoře, když vidí to násilí, je šťastný? Myslíš, že se mu líbí, že jeden jeho syn zabíjí druhého jen proto, že dodržuje jiné tradice?“ Zarazil se a nedokázal mi na to odpovědět. Naše generace má před sebou hlavní úkol – dosáhnout míru mezi náboženstvími. Jestliže toho dosáhneme, diplomaté to budou mít s vyjednáváním míru snazší. Nesnažím se nahradit diplomaty, jen jim chci pomoci a práci jim usnadnit. Mimochodem, když mě dalajláma navštívil, dospěli jsme k přesvědčení, že pro urovnání dnešních světových konfliktů by měla paralelně k OSN vzniknout – třeba zrovna v Jeruzalémě – zvláštní instituce pro řešení mezináboženských sporů. A že všechny země světa by měly vyslat své náboženské vyslance do této instituce a že třeba země, které mezi sebou nemají diplomatické styky, by se zde mohly stýkat a slyšet jiné názory. Ukážu vám to na příkladu. Hodně lidí na světě si myslí, že my jsme strůjci všeho zla. Byl jsem na návštěvě v Singapuru a tam jsem se v novinách dočetl, že za útokem na USA z 11. září 2001 stojí Izrael. Když jsem se lidí ptal, proč by to měli Izraelci dělat, když Američané jsou jejich nejlepšími a největšími spojenci, odpovědi jsem se nedočkal.

EURO: Je pravda, že se dalajláma při setkání s vámi zajímal o to, díky čemu Židé přežili všechna ta léta ve vyhnanství? Prý potřeboval vaši radu, aby mohl židovskou zkušenost použít pro svůj tibetský národ tak, aby při pobytu mimo vlast nezmizel a nerozpustil se mezi jinými národy? METZGER: Ano, je to pravda. Nejenom dalajláma – na totéž se mě ptali nejvyšší autority hinduismu během mého pobytu v Indii. Počet hinduistických věřících trvale žijících mimo vlast totiž jde do milionů. Proto byli zvědaví, jak se Židům podařilo po tisíciletí zachovat v netknutosti své tradice, zvyklosti, základy víry. Odpovědí na tuto otázku jsem strávil tři dny, proto ani teď ji nemohu vtěsnat do jedné věty. Část odpovědi tkví v tom, že židovské náboženství se neomezuje na bohoslužebný rituál a vyžaduje si celého člověka. Pravověrný žid koná službu od okamžiku, kdy otevře oči, do okamžiku, kdy je naposledy zavře. Taková víra, která je zároveň způsobem života, spolehlivě chránila národ před svody okolního světa. Proto se říká, že talmud je nedobytná pevnost. Člověk buďto zůstal židem, nebo odpadl, stal se někým jiným a už nebyl do židovstva započítán. Každé malé dítě v našem národě cítí, že hodnota židovské identity je tak nezměřitelně velká, že když ji vymění i za ten nejskvělejší cizí osud, ztráta bude vždy větší než zisk. Ty nejlepší mozky národa po staletí pracovaly na zdokonalení náboženského učení a žádná činnost nebyla váženější než bádání v židovských spisech. I ty nejbohatší rodiny si pokládaly za čest, když mohly provdat dceru za chudého, ale váženého učence. A druhá okolnost, která hrála roli v udržení židovské pospolitosti, byl nezničitelný antisemitismus. Nepřeji nevraživost sousedů ani Indům ani Tibeťanům, ale pro židovství byl antisemitismus vždy vteřinovým lepidlem, které spolehlivě drželo národ pohromadě.

BOX (CV)
Jonah Metzger (55) Rodák z Haify sloužil jako polní rabín v izraelské armádě a účastnil se několika válečných konfliktů. Svá rabínská studia ukončil na ješivě Kerem Be-Yavne a dále působil jako učitel v různých izraelských ješivách a školách. Byl rabínem v synagoze Tiferet Zvi a později se stal vrchním rabínem severního Tel Avivu. Je autorem několika knih, z nichž dvě získaly ocenění izraelského prezidenta. V roce 2003 byl uveden do funkce aškenázského vrchního rabína.

Popisek: Společně v uniformě. Jediné místo, kde se střetávají všechny stránky izraelského života, je armáda, říká rabín Matzger, který sloužil v několika válečných konfliktech.

Popisek2: Chrámová hora. Je to místo, kde ve starověku byl zbudován náš jediný Chrám, k němuž se upíná veškerá židovská tradice, vysvětluje rabín.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče