Nenápadní tygři

12. března 2007, 00:00 - PETR BÝM <br />
12. března 2007, 00:00

NÁBYTKÁŘSKÝ PRŮMYSL Českého nábytku se loni na zahraničních trzích prodalo za miliardu eur. Konkurenční schopnost tuzemského nábytkářského průmyslu je evidentně vysoká. I přes každoroční zvyšování tržeb ovšem obor trpí mnoha neduhy.

NÁBYTKÁŘSKÝ PRŮMYSL Českého nábytku se loni na zahraničních trzích prodalo za miliardu eur. Konkurenční schopnost tuzemského nábytkářského průmyslu je evidentně vysoká. I přes každoroční zvyšování tržeb ovšem obor trpí mnoha neduhy. Technologická zaostalost, nedokonalý marketing a personální problémy - to jsou hlavní handicapy, které ohrožují budoucnost celého odvětví.

Dubajský hotel, sofijská nemocnice, maďarská atomová elektrárna, londýnské muzeum voskových figur či sídlo České národní banky. A k tomu desítky tisíc bytů a rodinných domů po celém světě. Tam všude lze narazit na český nábytek. Loni se ho v tuzemsku podle odhadů Asociace českých nábytkářů (AČN) vyrobilo za 53 miliard korun. Více než polovina (27 miliard korun) se ho vyvezla - hlavně na unijní trhy, ale i do zámoří, především do USA a Kanady.

V porovnání třeba s automobilovým průmyslem, jehož export dosahuje objemu kolem pěti set miliard, jsou sice nábytkáři trpaslíkem, zato ale zdatným. Produkce každým rokem roste a totéž platí pro vývoz. Navíc je toto odvětví významným zaměstnavatelem. „Typickým rysem nábytkářské výroby je slabá koncentrace, v oboru převládají malé a střední firmy,“ vysvětluje Tomáš Lukeš z AČN.

V České republice do střední velikosti mnoho firem nedorostlo -k největším výrobcům patří Jitona a TON v oblasti bytového nábytku, kuchyním zase vládne Koryna a Sykora. V produkci kancelářského nábytku pak dominuje pražské Techo. „Podle statistik se u nás výrobou nábytku zabývá 2500 subjektů, ale myslím, že ve skutečnosti je to podstatně méně - tak 1500 podniků. A sotva pět set firem bude mít více než dvě desítky zaměstnanců,“ líčí stav nábytkářského průmyslu Lukeš.

KROMĚ DŘEVA I KŮŽE A MRAMOR V současné době se výrobou nábytku přímo živí zhruba 42 tisíc lidí. Ovšem desítky tisíc zaměstnanců pracují v přidružených oborech. Výroba nábytku totiž není jen práce se dřevem: zapotřebí je i kování, sklo, kůže, plasty, nátěrové hmoty, lepidla, mramor, kámen nebo guma. Dřevo v různé podobě je nicméně pro odvětví hlavní surovinou. Právě nedávno se objevily zprávy o nedostatku některých druhů dřeva, vyvolaném následky orkánu Kyrill. Týkalo se to i buku, který je nyní v módě. Podle odborníků nejsou takové situace nijak vzácné. „Na trhu jsou patrné občasné výkyvy v dodávkách,“ říká Tomáš Lukeš. Právě pro pozitivní vliv na zaměstnanost se nábytkáři všude v Evropě těší podpoře ze strany státu - v Česku ji realizuje hlavně ministerstvo průmyslu a obchodu a CzechTrade. Díky jejich přičinění také loni vznikl nábytkářský klastr. „Celkem má 35 členů, k prvním akcím patří společná prezentace na zahraničních veletrzích, například v Torontu,“ říká Lukeš. „Klastr pro nás není, nicméně věřím, že má smysl pro malé firmy. Spolupracujeme ale s CzechTrade, zejména ve sféře marketingových analýz,“ říká Radek Matouš, marketingový ředitel Jitony, české nábytkářské jedničky. TRANSFORMACE NA VLASTNÍ PĚST

Adaptace oboru na tržní podmínky proběhla vcelku klidně. Většina velkých podniků rok 1989 přežila, k tomu vznikly stovky dalších, obvykle malých firem. Úspěšná transformace oboru přitom proběhla víceméně bez účasti zahraničního kapitálu. „Na českém trhu jsme v poslední době nezaznamenali žádnou podstatnější zahraniční investici, týkající se našeho oboru,“ potvrzuje Matouš. Řadu firem dnes sice vlastní zahraniční společnosti, ale tyto akvizice jsou záležitostí až posledních let. Nábytkáři tedy bezesporu prokázali svou životaschopnost. To ovšem neznamená, že nemají problémy.

Ledacos napoví třeba atmosféra montážní haly třebíčského závodu Jitony. Prostor nese nezaměnitelné znaky socialistické industriální architektury - bílé stěny, na nich černá elektroinstalace, lampy v drátěných koších. V rozlehlém prostoru se pohybuje pár desítek lidí, tu a tam stojí nějaký dřevoobráběcí stroj, lis či lakovací linka. „Tady rychlé pohyby nemají co dělat. Každý neopatrný krok může znamenat šrám na dřevěných součástech a tedy i ztrátu pro podnik,“ vysvětluje ředitel Josef Fríd volnější pracovní tempo. V pozadí však stojí ještě něco: Dražší nábytek se dnes v Jitoně ale i jinde vyrábí výhradně na zakázku, doslova každý kus je jiný. Tempo výroby se proto nedá srovnávat s masovou sériovou produkcí.

BEZ ŠIKOVNÝCH LIDÍ TO NEJDE

Výroba nábytku má dodnes spíše manufakturní ráz, byť Jitona i ostatní čeští nábytkáři samozřejmě používají i moderní stroje. Ruční, řemeslná práce se pořád koneckonců cení, ale v českém nábytkářství je jí možná o trochu více, než je třeba. „Modernizace výrobních kapacit je jedním z hlavních úkolů odvětví,“ říká Tomáš Lukeš z AČN.

„Samozřejmě by tu mohly místo lidí být leckde stroje. Ne vždy ale stroj dokáže nahradit lidskou práci a ve hře jsou i finanční hlediska,“ vysvětluje ředitel Fríd. Podobně vidí investice do moderních technologií Jiří Kejval, ředitel společnosti Techo: „Nákup každého stroje velmi pečlivě zvažujeme, ne vždy musí přinést vyšší efektivitu.“

Pracovní síla je totiž v Česku relativně levná. Mzdy v nábytkářském průmyslu jsou v Česku čtyřikrát nižší než v Unii, u dělnických profesí je tento rozdíl takřka desetinásobný. Importované stroje a zařízení jsou naopak drahé. Sázet na mzdovou láci ale nábytkáři nemohou donekonečna.

„V Praze nejsou dělníci, kdyby nebylo Ukrajinců a Slováků, nemohli bychom vůbec vyrábět,“ tvrdí Jiří Kejval z firmy Techo, kde se mzdy ve výrobě pohybují kolem 20 tisíc korun. V třebíčské Jitoně jsou mzdy nižší. „Kvalifikovaný dělník si u nás vydělá zhruba 80 korun za hodinu, specialisté i více,“ vysvětluje Fríd. Na otázku po nabídce pracovních sil krčí rameny: „Mohlo by to být lepší.“ A proč to lepší není a nejspíš nebude? „Odešel jsem z Jitony hned počátkem devadesátých let. U nás v rodině se řemeslo dědí, tak tu byly i nějaké stroje. Myslím, že vydělám více, než bych měl v Jitoně a jsem vlastním pánem,“ říká Petr Klouček (jméno je změněno), majitel jednoho z malých truhlářství, kterých jsou na jižní Moravě stovky. Na nedostatek poptávky si nemůže stěžovat. „Lidé pořád potřebují něco atypického, co v obchodě nedostanou. Samozřejmě, neustále porovnávají ceny, takže nějaký zlatý důl to tedy není,“ říká. Takové živnosti nejsou jediným konkurentem velkých firem - v regionu také začínají působit silné nadnárodní korporace, které ve snaze získat dobré dělníky nasazují vyšší mzdovou laťku.

TĚSNÁ ČESKÁ KAZAJKA

Velké rezervy má řada nábytkářských firem v oblasti marketingu. „Neumíme příliš obchodovat, což platí hlavně pro menší firmy. Svědčí o tom i zájem o marketingová školení, která pořádáme,“ říká tajemník nábytkářské asociace Lukeš. „Kvalifikovaný personál chybí. Absolvent vysoké školy se zaměřením na design, výrobu či vývoj nábytku se zaučuje nejméně rok, dostatek lidí není ani na manažerských pozicích,“ doplňuje Miroslav Pszczólka ze společnosti My Dva. A jaké je jazykové vybavení pracovníků nábytkářského průmyslu? „Není to valné,“ konstatuje lakonicky Jiří Kejval a dodává: „U těch mladších je to trochu lepší, hlavně u děvčat, která pracovala v cizině jako au-pair.“ Je jasné, že v tomto směru nábytkářům konkurují atraktivnější obory. Ale stejně tak je zřejmé, že bez zdatných manažerů a hlavně schopných a dobře jazykově vybavených obchodníků se obor neobejde. Export je totiž pro něj existenční nutností.

Jitona nedávno dokončila fúzi s dalším velkým výrobcem bytového nábytku, firmou Tusculum. V nové podobě podnik dosahuje ročního obratu 2,1 miliardy korun a má 1400 zaměstnanců, jejichž produkce se z 96 procent exportuje. Podobné je to i jinde, nutnost prodeje na zahraničních trzích stoupá přímo úměrně rozsahu výroby.

Celý obor exportuje 51 procent produkce, Jitona takřka celou, firma Techo přes 70 procent, stejný podíl má vývoz na odbytu firmy TON, kde se vyrábí nábytek z ohýbaného dřeva. „Český trh je prostě malý. Taková zakázka, jako je radlická centrála ČSOB, se u nás objeví sotva jedna za rok. V Británii je jich přinejmenším deset,“ ilustruje domácí odbytové možnosti Jiří Kejval.

Obchodu se v oboru obecně věnuje málo lidí. „Ve vyspělých zemích je poměr zaměstnanců výroby k obchodu možná i čtyři ku šesti, u nás je to obráceně. Chceme-li přežít, musíme výrazněji posílit prodej a zejména marketing,“ konstatuje Radek Matouš. Pro Jitonu to platí tím spíše, že o nábytek, který má dobrý odbyt na západě, v Česku velký zájem není. „Je to vedle kvality a designu i otázka ceny. Náš nábytek z masivu je o třetinu až polovinu dražší než sériové výrobky. Ve hře je totiž vkus zákazníků, který je v každé zemi jiný,“ říká Jiří Grznár z marketingu Jitony. Výrobci kancelářského a speciálního nábytku to i tady mají zase snazší. Požadavky komerční sféry, ale třeba i státních institucí celkem nejsou tolik závislé na teritoriu, mají do značné míry univerzální ráz.

ATRAKTIVNÍ ŠKVÍRY Každá nábytkářská firma má v zásadě dvě možnosti: vstoupit na velmi konkurenční trh se standardním nábytkem (ložnice, skříně, kuchyňské linky či kancelářské stoly) nebo hledat nějaké méně „obsazenou“ speciální sféru. Na takovou tržní „škvíru“ vsadila společnost s nezvyklým pojmenováním My Dva, kterou v roce 1995 založili bratři Pszczólkové. „Začalo to rekonstrukcí školních šaten, v podstatě šlo o výměnu starých šatních klecí za modernější kovové boxy. Tento systém u nás byl v devadesátých letech znám jen z cizích televizních seriálů,“ říká ředitel firmy Miroslav Pszczólka. Ta se chopila příležitosti a potřebný produkt obohatila o dobrý marketing. „Svou roli sehrálo masivní oslovení potenciálních zákazníků, tedy škol všech typů, i nabídka komplexních služeb. Od návrhu nové podoby šaten, přes demontáž starého zařízení, rekonstrukci stěn i podlah až po instalaci nového nábytku včetně pojištění,“ vysvětluje. Školy ale nemají jenom šatny - jsou tu také učebny, jídelny, sborovny, laboratoře a dílny, přičemž všechny vyžadují speciální nábytek. Firma využila prvního úspěchu a specializovala se na tento typ nábytku. Dokonce právě pro něj založila novou společnost Školičky. „Náš loňský obrat činil 230 milionů korun, dvojnásobek roku 2005. Školičky se na tom podílely 65 miliony,“ říká Pszczólka. Podle něj sice školská zařízení neoplývají přebytkem peněz, ale na druhou stranu jsou korektním a spolehlivým partnerem. I pro My Dva ovšem Česko už začíná být malé - první exportní zakázku za pět milionů korun firma získala na Slovensku. Takových příležitostí je poměrně mnoho. Zvláštní požadavky na nábytek má kdekdo: kina, divadla, sportovní haly, politické instituce a třeba i církevní stavby. Velmi lukrativní možnosti nabízejí rovněž zdravotnické a pečovatelské služby. Tady působí například známá firma Linet, která na trhu zabodovala především svými nemocničními lůžky. Firma začala v roce 1990 doslova na zelené louce, z jejího současného obratu 1,2 miliardy korun se 83 procent vyváží, k jejím zákazníkům patří země Středního východu i Čína. Produkce Linetu ovšem patří už spíše do oblasti zdravotnické techniky. Standardní zařízení ordinací apod. u nás vyrábějí také jiné firmy, například Koryna, jejímž hlavním sortimentem jsou kuchyňské linky. NÁBYTEK PRO 21. STOLETÍ Český nábytkářský průmysl se v posledních letech sice nerozvíjí nijak oslnivým, ale zato stabilním tempem. Není důvod, aby současný tří až pětiprocentní růst produkce i exportu nezůstal zachován ani v nejbližší budoucnosti. Tím spíše, že domácí stavební boom odbyt nábytku bytového i kancelářského posiluje. Martin Čudka, prezident AČN, vidí budoucnost oboru v poměrně jasných barvách. V globálním boji o zákazníka spatřuje hlavní přednost českého nábytku v jeho kvalitě: „Pro mnoho našich výrobců je nábytkařina citovou záležitostí, tedy nejen byznys. A na jejich produkci to je vidět. Neslevíme-li z této kvality a vrátíme-li se k vlastnímu vývoji a konstrukci, pak je dán základ k optimismu.“ Radek Matouš z Jitony vidí budoucnost oboru střízlivě: „Světový trh nábytku je velmi turbulentní, nicméně trvale roste. Jsme pod velmi silným cenovým tlakem ze strany velkých distribučních řetězců, ale i konkurence z Polska, Ukrajiny, Rumunska a Asie, zejména čínských výrobců. Čelit se tomu dá jedině posunem do vyšších cenových segmentů.“ Podle jeho slov to předpokládá stále vylepšovat také logistiku. V praxi to znamená zkrátit na minimum cestu od výroby k zákazníkovi (dnes jsou standardem čtyři týdny). Záviset to také stále více bude na servisních a poradenských službách. Velmi nezvyklou prognózu pro výrobu kancelářského nábytku má Jiří Kejval. „Kancelář v té podobě, jak ji známe dnes, postupně zanikne. Prostředí, kde se skutečně uvolní kreativita každého zaměstnance, musí a také bude odlišné. Budoucí kancelář si představuji jako příjemnou kavárnu bez pevného zasedacího pořádku, jejíhož zařízení budou pracovníci využívat různým způsobem, podle aktuálních potřeb,“ říká. Nad možností zániku vlastního oboru se ovšem Kejval usmívá: „Samozřejmě to nebude zítra.“ Nejspíš to nebude ani napřesrok -právě v tomto roce hodlá Techo otevřít další tři zahraniční pobočky. Dominantní výrobce bytového nábytku má v budoucnost rovněž důvěru. Jitona letos jenom do svého třebíčského závodu hodlá investovat 120 milionů korun. * Pramen: MPO, AČN ČESKÁ NÁBYTKOVÁ KVALITA Program Česká kvalita pamatuje i na nábytek. Správcem značky Česká kvalita - Nábytek je Asociace českých nábytkářů. Poplatek za její udělení se pohybuje v řádech desítek tisíc korun. Asociace zatím udělila čtyři tyto známky. Jednu z nich získala společnost Wiesner-Hager, specializovaná na luxusní kancelářský nábytek, pro židli Paro, tři zbývající byly uděleny matracím firmy Jelínek. KROK ZA KROKEM K UNII Celková produkce a export nábytku sice nevykazují žádné rekordní přírůstky, ale za posledních sedm let vzrostly celkem o 28, respektive 26 procent. V Česku se dnes vyrábí více nábytku než třeba v sousedním Rakousku nebo skandinávském Finsku. Bilance zahraničního obchodu s nábytkem je aktivní, jinak řečeno se více vyváží, než dováží (loni to bylo 27 proti 17 miliardám korun), na domácím prodeji s obratem 43 miliard korun se tak tuzemští výrobci podílejí dvěma třetinami. Podstatně hůř ovšem vypadá porovnání českého nábytkářského průmyslu s Evropskou unií v takových parametrech, jako je produktivita práce. Na jednoho pracovníka podle Eurostatu připadá přidaná hodnota 29 500 eur, v Dánsku či Německu dokonce 46 a 39 tisíc eur. V Česku je to pouze 7500 eur. PRODUKCE ČESKÉHO NÁBYTKU (v mld. Kč) 41,5 2000 46,6 2001 50,1 2002 48,9 2003 49,1 2004 52,4 2005 53 (*) 2006 Pramen: MPO, AČN * odhad AČN EXPORT NÁBYTKÁŘSKÝCH FIREM (v mld. Kč)**

21,5 2000

24,4 2001

24,7 2002

25 2003

25,2 2004

26,1 2005

27 (*) 2006

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče