Nemocnice opět odmítají pacienty, podle ministerstva se nic neděje

 Boříková 09. srpna 2015, 06:50  -  Hana Boříková
09. srpna 2015, 06:50

Jestli se mi něco stane, ať mě proboha odveze záchranka rovnou do Motola, napadne člověka, který navštíví emergency největší tuzemské nemocnice. Centrální příjem otevřený letos v dubnu vypadá v kontrastu se zprávami o pacientech polehávajících na lehátkách po otřískaných chodbách jiných nemocnic jako z amerického filmu. Motol je výhrou i pro záchranáře. Nemusejí s pacientem čekat před specializovaným oddělením a doufat, že ho správně diagnostikovali.

Na jednom místě je v Motole k dispozici kmenový urgentista, kardiolog, chirurg a neurochirurg. Jen za červen tu ošetřili dva tisíce pacientů. „To metro nám byl čert dlužen. Po jeho otevření přibylo osm stovek pacientů za měsíc,“ posteskne si vrchní sestra Renata Všetečková s tím, že pacienti často jezdí na motolský urgentní příjem, místo aby šli k obvodnímu doktorovi nebo na pohotovost.

Umýt, odvšivit, ošetřit

Hned za dveřmi urgentního příjmu je něco jako myčka pro bezdomovce. V boxu je sprcha, skafandry, holínky i dýchací přístroje s odsavači organických pachů. Když středočeská záchranka – mimochodem do motolského centra už vozí téměř polovinu pacientů – dopraví smradlavého občana, jeden pochopí, že jsou opravdu potřeba. „Bezdomovci, opilci a narkomani tvoří až třicet procent naší klientely. Některé už známe jménem,“ podotýká Všetečková.

V emergency je celkem 17 lůžek vybavených transportní technikou. V provozu jich je ale jen 12, protože chybí kvalifikovaný personál. Čtyři boxy pro ty nekritičtější pacienty jsou jednolůžkové. Podobné traumacentrum mají v Praze už jen Vinohrady. Nechybí ani infekční box pro pacienta třeba s podezřením na meningitidu, často tam ale skončí opilec, který čeká na převoz na záchytku.

Obrovskou chybou bylo, že se zrušila rajonizace

Je tu sál s digitálním rentgenem, kde lékař přišije uříznuté prsty nebo provede endoskopii. Čas šetří laboratoř, která umí během deseti minut udělat testy krevních plynů, CRP, glykemie nebo troponinu, ze kterého se zjistí, jestli nemá pacient infarkt.

Budování vysokoprahových centrálních příjmů je jedním z mála konkrétních řešení, jak zlepšit systém dostupnosti akutní péče, který v Praze selhává. Celé motolské emergency stálo 25 milionů i s vybavením a nemocnice do něj investovala vlastní peníze. Ze svého přispívá i na jeho provoz – úhrady od pojišťoven nestačí.

„Já myslím, že se to trochu přehání. Obrovskou chybou ale bylo, že se zrušila rajonizace. Nemocnice se za komunistů musely o pacienta postarat a basta,“ odpovídá Všetečková na dotaz, zda je opravdu v metropoli tak velký problém s odmítáním pacientů, na který loni upozornila pražská záchranka. Zoufalý nedostatek je podle ní takzvaných iktových a metabolických jednotek.

Sakra dlouhé minuty

Po 165 problémech s předáním pacientů došla loni v dubnu řediteli pražské záchranky Zdeňku Schwarzovi trpělivost a zveřejnil dva případy, které postupně odmítlo pět nemocnic. V sanitce strávily dlouhé desítky minut, než se je podařilo udat. Schwarz vyvolal slušný mediální skandál. Od ředitelů nemocnic se dozvěděl, že si dělá kampaň před volbami do Senátu a ministr zdravotnictví příběh uzavřel tím, že nemocnice ve zveřejněných případech nepochybily.

„Nemusíte se bát, že se o vás nemocnice nepostarají,“ uklidňoval Pražany Svatopluk Němeček. Zároveň slíbil, že ustanoví pracovní komisi, která se bude problémem zabývat. Přes mediální přestřelky tak nějak všichni zúčastnění vědí, že se nemocnice a záchranka skutečně potýkají už roky s tím, že nedokážou lidi z nosítek efektivně a rychle umístit na lůžka. Jen se o tom prostě na stránkách novin nemá psát, jak je ostatně mezi bílými plášti zvykem. Jak jsme na tom tedy po roce a půl?

Padlý Schwarz

Schwarz byl na nátlak odborářů odvolán v květnu radou města z postu ředitele záchranky. Ještě předtím, než definitivně opustil kancelář v Korunní a začal pracovat jako řadový lékař, poslal pražské primátorce a všem zastupitelům v červnu dopis. Napsal jim, že se komplikace s přijímáním pacientů zase vracejí do stavu před medializací a že je opravdu záhodno s tím něco začít dělat, jelikož problém nezmizí s jeho odchodem.

K dopisu připojil statistiky odmítnutí pacientů, které nejsou právě veselé čtení. Dozvíte se z nich, že sanitky zase krouží s lidmi s centrální mozkovou příhodou nebo s intoxikací po celé Praze, než je předají na příjmy nemocnic. Tam pak visí trochu posměšně na stěnách plakáty s upozorněním, že u mrtvice rozhoduje každá minuta.

Pražská záchranka má už deset let software, který sleduje obsazenost akutních lůžek. Je jí ale k ničemu. Ve většině dnů vykazuje Praha dvě až čtyři volná lůžka, jenomže denně dojde jen v metropoli k pěti až osmi mrtvicím, stejnému počtu srdečních selhání, dvěma až čtyřem resuscitacím a k desítce intoxikací. Tento nepoměr a příval pacientů od středočeské záchranky vede logicky k tomu, že operátorky musejí přemlouvat nemocnice, aby k nim směly žluté sanitky vyjet.

Okružní jízda po Praze

„Nejde o banální případy. Odmítáni jsou pacienti v závažném stavu po selhání oběhu, srdečních příhodách, resuscitacích, s akutní mozkovou příhodou, s intoxikací, dokonce i polytraumata. Zákon přitom říká, že nemocnice nemůže odmítnout takového pacienta z kapacitních důvodů,“ vysvětluje Schwarz. Nemocnice tak vlastně dlouhodobě porušují zákon a nic se neděje. Tak například loni na začátku prosince nabrala záchranka na tramvajové zastávce u Vinohradských hřbitovů padesátiletou ženu v bezvědomí s poraněnou hlavou.

Operátorky se ji marně pokoušely umístit ve dva kilometry vzdálené Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, nepodařilo se ani v Ústřední vojenské nemocnici, kde měli rovněž vytížené operační týmy. Přijal ji až po 19 minutách telefonování Motol na opačném konci Prahy. Sanitka tak byla vytížena hodinu. Podobná situace se opakovala po 14 dnech s paní s mrtvicí.

Odmítáni jsou pacienti v závažném stavu po selhání oběhu, srdečních příhodách, resuscitacích…

V letošním roce mají už opět statistiky odmítnutých pacientů několik stran. Tak třeba žena s podezřením na akutní infarkt myokardu byla odmítnuta ve dvou nemocnicích, než ji přijal IKEM. Zdržení 35 minut. Když si jeden čte smutný report, přemítá, jestli by si neměl raději zavolat taxíka a frčet na centrální emergency do Motola nebo Střešovic, které ho jako jediné z pražských nemocnic mají. Záchranka má sice rekordní průměrný dojezd osm minut, další cenné minuty ale ztrácí dohadováním se s nemocnicemi. „To bych neradil.

Taxikář se o vás na rozdíl od záchranky, která má potřebné vybavení, nepostará,“ říká Schwarz. Obecně si ale myslí, se nic nezmění do doby, než pacienty napadne podávat žaloby a soudit se. „Pak už nebudou moci odpovědní říkat, že je to jen schwarzovina,“ přemítá dnes už bývalý šéf záchranky.

Další virtuální realita?

Nemocnice stejně jako loni tvrdí, že se problém zveličuje a pacienty odmítají z kapacitních důvodů jen výjimečně. Že ale nejde o virtuální realitu, potvrdil nový šéf záchranky Petr Kolouch, bývalý náměstek v Motole, který vybudoval onen špičkový centrální urgentní příjem. Doktor, který zná praxi z druhé strany – z nemocnice, po uvedení do funkce řekl, že je pro něj prioritou vyřešit právě předávání pacientů do nemocnic. Ministerstvo odpovídá v kostce, že statistiky záchranky nezná, a nebude se k nim tedy vyjadřovat. A počet lůžek je podle resortu dostatečný.

Tečka. Výstup z jednání pracovní skupiny ustanovené ministrem není žádný. Sešla se jen jednou loni v srpnu. Primátorka Adriana Krnáčová se prý zasadí o to, aby se pracovní skupina složená z ředitelů nemocnic, zástupců ministerstva, zdravotních pojišťoven a magistrátu začala opět scházet.

Kde to vlastně skřípe?

Pokud se tak přece jen stane, budou muset dát zúčastnění nejprve na stůl data a zjistit, kde to vlastně skřípe – zda je nedostatek lůžek, nebo spíše selhává lidský faktor, tedy řízení a koordinace. Týdeník Euro se pokusil na tuto otázku nalézt odpověď, sám ale musel konstatovat, že se ztratil v bílém matrixu. Bez toho, aby ministerstvo disponovalo jasnými statistikami, v minulosti lůžka bezkoncepčně rušilo.

Zrušila se také například celá vysočanská nemocnice a traumacentrum a iktové centrum na Bulovce, přičemž privátní kardiocentrum tam funguje jen omezeně, takže pro Bohnice, Ďáblice, Prosek a Kobylisy je útočištěm vzdálený Motol. Navíc ruku v ruce s tím, jak nefunguje terén (obvodní lékaři) a jsou rušeny pohotovosti, přibývá pacientů, kteří v rámci optimalizace sítě jaksi nepochopili, že nemají stonat. Počty lůžek se totiž od redukce nenavyšují.

Ředitelé nemocnic tvrdí, že zvyšování počtu akutních lůžek by museli nasmlouvat se zdravotními pojišťovnami. VZP se ovšem domnívá, že akutní péče o pacienty je příkladná, a z názoru pojišťoven vychází i ministerstvo.

Snad jediné, na čem se všichni shodnou, je, že celému systému akutní péče by výrazně odlehčily právě centrální příjmy, kde si převezmou od záchranky pacienta a rychle jej na jednom místě „odbaví“. Vlastně je s podivem, že ve světě naprosto běžná věc v metropoli chybí. Přitom špičkové emergency v Motole vyšlo nikoli na stovky, ale desítky milionů korun. A i kdyby jinde stály centrální příjmy stovky milionů, je zvláštní, že se v černé díře zdravotnictví, ve kterém se ročně protočí kolem 300 miliard, nenajdou. Jejich přínos na rozdíl od drahých přístrojů nejde ani při nejlepší vůli zpochybnit.Bohužel přibývá pacientů, kteří v rámci optimalizace sítě jaksi nepochopili, že nemají stonat.

Plánované centrální příjmy (v roce 2016)
Na co peníze jsou

• heliport ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady - 45 milionů korun

• vybudování urgentního příjmu v Nemocnici Na Bulovce - 24,2 milionů korun
Na co zatím nezbývá

• urgentní příjem ve Všeobecné fakultní nemocnici - 265 milionů korun

• urgentní příjem v Psychiatrické nemocnici Bohnice - 148 milionů korun

• urgentní příjem v Thomayerově nemocnici - 675 milionů korun

• urgentní příjem chirurgických oborů ve FN Královské Vinohrady - 28 milionů korun

Zdroj: ministerstvo zdravotnictví


Čtěte také:

Zdeněk Schwarz: Záchranka je jako manželka

Odvolaný šéf pražské záchranky Schwarz se hlásí do konkurzu

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče