Německo, investice a česká volba

25. září 2014, 13:19 - Miroslav Zámečník
25. září 2014, 13:19

Občas se najde článek, který stojí za to šířit, jak se dá. A zrovna materiál z německého týdeníku Der Spiegel opravdu stojí za přečtení, neboť pojednává o problému, který v ještě vypuklejší podobě trápí Česko.

Je o nedostatečných investicích do údržby a výstavby infrastruktury, potažmo o investiční aktivitě obecně.

Když se podíváte do mezinárodních statistik, zjistíte, že Der Spiegel si nevymýšlí. Po investiční vlně vyvolané sjednocením Německa, kdy bylo potřeba zgruntu předělat a dodělat zanedbanou infrastrukturu v nových spolkových zemích klesla investiční aktivita veřejného sektoru hluboko pod průměr členských zemí eurozóny a od roku 2002 nikdy nebyla vyšší než 1,8 % německého HDP (loni pouhých 1,6 % oproti 2,1 % v eurozóně).

Jistě, Německo má obrovskou kapitálovou zásobu a navíc vysoké HDP na obyvatele. Ale to má třeba Švédsko také, a veřejné investice loni představovaly 3,3 %, ve Francii 3,2 % HDP. Více najdete zde.

Podle respektovaného německého ekonomického think-tanku DIW, z nějž čerpá Der Spiegel údaje, německá veřejná infrastruktura prostě chátrá, neboť nedostatečné jsou nejen samotné rozvojové investice, ale i výdaje na opravy a údržbu, a to každoročně v řádu miliard eur. Jen na udržení toho, co již existuje, chybí 3,8 miliardy eur a další 2,65 miliardy by bylo zapotřebí investovat do rekonstrukcí.

Co si budeme povídat: česká infrastruktura je na tom ještě o dost hůř; s tím rozdílem, že její klíčové součásti ani nejsou dobudované. Je mimo jakoukoli debatu, že pokles veřejných investic z předkrizového standardu přes 4 % HDP na loňských 2,8 % se musí někde negativně projevit. A také se projevil.

Zároveň je jasné, že absolutně není šance udržet historickou, ale zchátralou kapitálovou zásobu v podobě mimořádně husté železniční sítě, která zároveň není využívána. Na tisíc kilometrů čtverečních máme skoro dvojnásobnou hustotu tratí než Německo při podstatně nižší hustotě zalidnění. A jestliže Německo vykazuje vysoký rozsah zanedbání regionálních tratí…

Zároveň máme sotva třetinovou hustotu dálniční sítě na tisíc kilometrů čtverečních než Německo, při vysoké zátěži hlavních tahů. Naše intenzivně využívaná silniční síť je v nekonečně horším stavu než kdekoli v Německu. Viz. zde . Pokud jde o české „okresky“, řekl bych, že jsou v o dost horším stavu, než co si pamatuji třeba z Thajska.

Hrubá neefektivnost

Takže Česko nevyhnutelně bude muset přikročit ke strategickému rozhodnutí, které nespočívá jenom ve zvýšení veřejných investic o nějakých 40-50 miliard ročně (na které si ale musí vytvořit fiskální prostor). Ale také v přiznání, že i tenhle podstatně větší investiční rozpočet bude muset být nasazen vysoce selektivně. Česko bude muset řešit dopravní obslužnost levněji, protože to dneska dělá strašně, ale opravdu strašně neefektivně. A nepotřebuje řešit jenom dopravní infrastrukturu…

Češi jsou velcí konzervativci a tradicionalisté, což se projevuje nejen na lpění na tom, že zrušení lokální železniční trati je považováno za zradu, stejně jako „reprofilace“ nemocnic či sítě škol. Ale i v těžké nostalgii starších generací po době, kdy Česko dovedlo vyrobit vše od špendlíku po elektrárnu, a „vyváželo do celého světa“.

Zkuste jim vysvětlit, že ten „celý svět“ se tehdy skládal v podstatě jen ze zemí, které neměly konvertibilní měnu, takže ten obchod byl vlastně barter v rámci clearingu, kde si případný přebytek nemohl obchodní partner vybrat ve volné měně, za kterou by nakoupil, co potřebuje.

Zavedení konvertibility pro transakce na běžném účtu platební bilance, což se s výjimkou recidivistů typu Venezuely a beznadějných zpozdilců typu Severní Koreje a Kuby stalo v podstatě celosvětově někdy v 90. Letech minulého století (Indie 1994, Čína 1996), učinilo tento model obchodu beznadějně demodé.

Když si můžete vybrat, jakéhokoli dodavatele chcete, a on vám ještě nabídne zvýhodněný odběratelský úvěr, svět se pronikavě změní, což se stalo, a vy se musíte obhájit za takto změněných podmínek.

Česko šanci na široké portfolio nemělo

Česko nemělo ani kapitálovou sílu, ani technologickou kompetenci, aby udrželo svoji na někdejší (poměry vynucenou) výrobní šíři a hloubku: ani náhodou, ani v nejvroucnějších dopisech Ježíškovi. Nestalo by se to, ani kdyby se tady neukradl ani desetník.

Nedokázala to žádná ze srovnatelně velkých zemí. Komu patří Volvo a kde skončil Saab? Vyjmenujte mi samostatné koncerny kdysi průmyslově mnohem vyspělejší Belgie. Ostatně, když půjdeme o řád výš, co zůstalo z fenomenálního britského strojírenství, když pominu, že Rolls-Royce tryskové motory pořád skvěle umí?

Jasně, Německo má pořád průmyslovou šířku a hloubku na světové úrovni. Ale jmenujte mi jedinou východoněmeckou firmu, která po sjednocení nejen přežila, ale i rozkvetla?

Česko mělo (i díky hluboké počáteční devalvaci měny) dostatečnou schopnost, aby se dostalo do světového produkčního a obchodního řetězce. Je velkou dnešní i zítřejší výzvou naše postavení z hlediska podílu na celkové přidané hodnotě v tomhle řetězci zvýšit.

Jenže k tomu nám bude nostalgie a konzervatismus tím nejhorším vodítkem, protože bude beznadějným mrháním zdrojů. Zoufale je potřebujeme někde jinde – stejně jako lídry, kteří nám řeknou, jaká je ta volba: že je těžká a plná budoucích konfliktů.

Údržba prošustruje budoucnost

Že si národ po recesi a politickém chaosu potřebuje trochu „odfrknout“, tomu každý rozumí. Ale v čem téhle zemi pomůže vláda, která chce být hezká všude a v zásadě každému přidá trochu, jak to brilantně předvedla v tomhle týdnu svým rozpočtem?

Když ministr financí i jeho náměstkyně pro daně konstatují, že v zásadě vědí, že sazba DPH by měla být jedna, a že i ty dvě by se měly sbližovat, ale že budeme mít od ledna tři – kde to proboha jsme? Parlament všechny populistické ekonomické blbiny uplynulého týdne zdatně odhlasoval. Tam jsme.

Je to už dávno, kdy vznikly důvody k tomu, abychom se z „českého vládnutí“ cítili nevolně, v podstatě se i stydět. Ostatně historie nás jednou neušetří velmi trapných detailů, budou si ten náš „bizam“ jednou historici užívat, jakkoli bychom si je přáli z paměti snad i vytěsnit.

Pokud máte představu o Justiniánovi, Theodoře, Belisariovi a Antonině, víte, jak to bude jednou vypadat – uzpůsobeno Česku zkraje 21. století…

Ale rezignace na „leadership“ dokonce i v myšlenkové rovině? Kdo chtěl být slušným údržbářem, našel si podivuhodně špatný čas. I kdybychom prožili velmi klidná léta bez poklesků a bez skandálů, je to naprosto garantovaný způsob, jak prošustrovat budoucnost.


Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:

Pálit, nebo prodat?

Rusko-čínské přátelství bez hranic

Konference na Hradčanech aneb Co by tomu řekl Plinius


Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče