Nekonečný konflikt dvou etnik

22. února 2008, 14:42 - Pavel Pokorný
22. února 2008, 14:42

Srbové i Albánci považují Kosovo za své, což předem vylučuje kompromisní řešení

Již dlouhá staletí je Kosovo místem krvavých konfliktů často způsobených zdejším problematickým národnostním složením. Skladba obyvatelstva Kosova se totiž měnila v průběhu dějin jako na jakési etnické houpačce. Jedni z prvních osídlenců zde byli starověcí Ilyrové, za jejichž potomky se současná albánská většina považuje. A Albánci si tudíž území nárokují pro sebe. Pak tady zase dlouho pobývali Slované, převážně Srbové, kteří vidí historickou veličinu v bitvě na Kosově poli a samo Kosovo si spojují s národní identitou a „kolébkou srbství“. Pod tureckou nadvládou pak Srbové odcházeli a Turci věděli, kým obsadit téměř vylidněný kus země: Spřízněnými Albánci, kteří se většinou hlásili k islámu. V minulém století se místní etnika ještě několikrát promísila, ale většinou měli navrch Albánci. I v novém tisíciletí převažují kosovští Albánci: Nyní jich tady připadá přibližně devět na jednoho Srba. Takový etnický nepoměr v přibližně dvoumilionové srbské provincii prakticky znemožňoval rozumnou dohodu mezi znepřátelenými stranami. Situace před pár dny vyústila až ve vyhlášení nezávislosti Kosova na Bělehradu.

Od prvopočátků k Turkům.

Území dnešního Kosova bylo ve starověku součástí ilyrské Dardanie a později Římské říše. Okolo 6. století do Kosova přišli Srbové. V 8. až 12. století patřilo ke knížectví Raška a od konce 12. století Srbsku, přičemž kosovské město Peja (Peć) bylo sídlem pravoslavného patriarchy (od 1346). Významný podíl nezávislosti a též část svých elit ztratilo Srbsko po památné bitvě na Kosově poli (1389), v níž utrpěl srbský kníže Lazar porážku od Turků. V 15. století již bylo Kosovo součástí Osmanské říše a opakovaně jím pak v 16. až 18. století zmítala protiturecká povstání. Srbové hromadně emigrovali před poislámštěnými albánskými kolonisty zejména po neúspěšných revoltách v letech 1689-1690 a 1737-1738 a časem se ocitli v menšině. Pořád to však bylo „jejich“ Kosovo. Turecká politika rozeštvávání obyvatel proti sobě zde ovšem zafungovala velmi dobře a její důsledky vlastně přetrvávají dodnes.

I Turci se nakonec poroučeli.

Turecké řádění na Balkáně mělo závažné hospodářské a demografické následky a některá zpustošená území se během panování Turků zcela vylidnila. Počet srbského obyvatelstva v oblasti znovu oslabil v roce 1766, kdy turecká vláda zrušila srbský pravoslavný patriarchát v Peči, pod jehož správu patřilo i Kosovo. V letech 1815-1817 získali Srbové zpět určitou formu autonomie a v roce 1878 Srbské knížectví dokonce úplnou nezávislost, což u zdejších Albánců vyvolalo pocit ohrožení. Snahy jejich Albánské (Prizrenské) ligy na spojení čtyř provincií, v nichž tehdy žila velká část albánského obyvatelstva, Turci rázně utnuli (1881). I konec jejich nadvlády na Balkáně se však blížil. Poté, co Turecko v roce 1913 prohrálo první balkánskou válku, si území Kosova na základě londýnského míru z 30. května 1913 rozdělily Srbsko a Černá Hora.

Další migrační vlny.

Po vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v roce 1918 se v Kosovu pro změnu usazovali Srbové a Černohorci, aby změnili etnickou skladbu v neprospěch Albánců. Podle některých údajů kolem roku 1929 skutečně v Kosovu sídlilo až 61 procent Srbů a Černohorců. Po bleskové porážce Jugoslávie v dubnu 1941 se vše zase otočilo: Itálie připojením Kosova k Albánii vytvořila takzvanou Velkou Albánii, jejíž obnova z aktuálního pohledu začíná znovu nabírat zřetelné kontury. A opět začala důsledná albanizace Kosova. Vyhnáno bylo na 200 tisíc Srbů a do Kosova z původní Albánie přesídlilo přes 300 tisíc tamních muslimů.

Poválečná doba.

Po obnovení Jugoslávie dostala provincie 3. září 1945 status autonomní oblasti s názvem Kosovo-Metohija (1970-1990 pouze Kosovo). Trend poalbánšťování pokračoval. Aby si získala důvěru Albánců, zakázala dokonce jugoslávská vláda jednu dobu návrat Srbů do oblasti. Albánští extremisté pak různými násilnými akcemi zastrašovali srbské usedlíky do té míry, že se část z nich vystěhovala. V roce 1961 v Kosovu převažovali s 67 procenty Albánci.
Po bouřích v roce 1968 za republikový status Kosova byla v roce 1974 autonomie zakotvena v nové ústavě. Oblast se stala prakticky státem ve státě (v Srbské socialistické republice). Měla svou vlastní ústavu, zákonodárný orgán a vládu a dokonce právo uzavírat mezinárodní smlouvy. Vedlo to k rozvoji široké kooperace oblasti s komunistickou Albánií Envera Hodži. Kosovo však nemělo právo na sebeurčení, to ústava zajišťovala jen státotvorným národům jugoslávské federace a jejich republikám.
Obraz jihosrbské provincie se v průběhu poválečných desetiletí podstatně změnil. Díky mimořádně velkým investicím federace i Srbské republiky se původně nejzaostalejší část Srbska stala slušně prosperující oblastí s rozvinutým těžebním a zpracovatelským průmyslem.

Zrození vůdce.

Ani velká míra autonomie, kterou provincii poskytl prezident Tito, radikální části kosovských Albánců nestačila. Na jaře 1981 začaly nepokoje mezi studenty na univerzitě v Prištině, které přerostly v demonstrace a krvavé srážky za přeměnu Kosova ve svazovou republiku. Celá osmdesátá léta poznamenaly různé teroristické akce Albánců na jedné straně a tvrdé zákroky Bělehradu proti separatistům na straně druhé. Za politické trestné činy bylo odsouzeno na půldruhého tisíce osob. Vlna nacionalistického násilí vynesla do popředí i původně nenápadného politika, který stál za válkami na Balkáně v dalším desetiletí. „Nikdo nemá právo bít tento (srbský) národ,“ prohlásil Slobodan Milošević v dubnu 1987 v Kosovu uprostřed rozlíceného davu místních Srbů a Černohorců. Tak se rodí vůdce.

Méně pravomocí.

Před vyhlášením nové srbské ústavy v březnu 1989 dostaly demonstrace ráz ozbrojeného povstání, při němž zemřelo na 30 osob. Nový základní zákon ponechával Kosovu jen územní a kulturní autonomii, což vyvolalo novou vlnu nepokojů začátkem roku 1990. Srbský parlament reagoval 26. června 1990 zrušením autonomního statusu oblasti a události nabraly obrátky: 2. července 1990 poslanci albánské národnosti kosovského parlamentu vyhlásili nezávislost na Srbsku v rámci jugoslávské federace. Bělehrad následně rozpustil kosovský zákonodárný sbor i výkonnou radu (vládu) a zavedl takzvanou nucenou správu. V září téhož roku pak Albánci vyhlásili jednostranně samostatnou ústavu, podle níž se oblast stala Kosovskou republikou v rámci Jugoslávie. Tajné referendum v září 1991, jehož se údajně zúčastnilo 98 procent oprávněných voličů, vytvoření republiky schválilo. Bělehrad ani žádný jiný stát s výjimkou Albánie však tento útvar neuznal.

Válka na spadnutí.

V květnu 1992 se konaly ilegální volby prezidenta a kosovského parlamentu, v nichž zvítězil Demokratický svaz Kosova (DSK) a jeho předseda Ibrahim Rugova byl prohlášen prezidentem. Bělehrad reagoval brutálním tlakem na posrbštění oblasti a na emigraci Albánců. Oblast se znovu začala vylidňovat. Do začátku roku 1998 ji opustilo z ekonomických i politických důvodů na 400 tisíc lidí (zamířili zejména do západní Evropy). Další statisíce osob odešly během prvního čtvrtletí 1998 po zahájení srážek mezi srbskými silami a povstaleckou Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK). Kritická situace si žádala zásah zvenčí.

Krvavý zásah.

Eskalace násilí v Kosovu na konci devadesátých let konečně neunikla ani pozornosti mezinárodního společenství, které zvolilo ozbrojené řešení. Letecké útoky NATO na jugoslávské cíle od března do června 1999 ukončily boje v oblasti a vyžádaly si tisíce lidských životů. Proud běženců navíc značně zesílil v důsledku etnických čistek, jež následovaly po zahájení náletů aliance. Národnostní „škatulata hejbejte se“ před a během války z Kosova vyhnala na 800 tisíc Albánců. Po uzavření příměří území naopak dobrovolně či nedobrovolně z obavy před albánskou odvetou opustilo přibližně 180 až 250 tisíc příslušníků nealbánských etnik.

Hledá se status.

Kosovo zůstalo autonomní oblastí Srbska a rezolucí Rady bezpečnosti OSN číslo 1244 z 10. června roku 1999 bylo podřízeno správě OSN. Násilné střety mezi znesvářenými etniky však nepřestaly a ekonomické důsledky války byly a stále jsou pro Kosovo tristní. Nezdarem končila i snaha o jakoukoli dohodu Srbů s kosovskými Albánci pod gescí OSN. Například stanovisko srbské vlády ke Kosovu z 23. července 2003 se neliší od toho dnešního: „Pokud jakákoli část mezinárodního společenství rozhodne uznat Kosovo jako nezávislý stát… bude to nebezpečný a destabilizující precedens.“ Mnohaleté snažení mezinárodních zprostředkovatelů ani přímá jednání mezi zástupci Srbů a kosovských Albánců kompromisní status provincie nenašla. Nová kapitola dramatu jménem Kosovo započala vyhlášením nezávislosti 17. února 2008.

BOX:
Údaje o Kosovu:

Rozloha: 10 908 kilometrů čtverečních (srovnatelná s rozlohou Středočeského kraje) Délka hranice: 700,7 kilometrů (z toho nejvíce se Srbskem - 351,6 kilometrů) Počet obyvatel: 1,9 milionu Hustota osídlení: 174 obyvatel na kilometr čtvereční Etnické složení a náboženské vyznání obyvatel: Albánci (90 procent, převážně muslimové), Srbové (šest procent, převážně pravoslavní), ostatní (čtyři procenta) - Muslimové, Romové, Turci, Černohorci, Chorvaté Věkové rozvrstvení obyvatel: do čtrnácti let - 33 procent, patnáct až 64 let - 61 procent, 65 a více let - šest procent Správní středisko: Priština, 564 800 obyvatel (odhad 2000) Prezident: Fatmir Sejdiu, Demokratický svaz Kosova (LDK) Předseda vlády: Hashim Thaçi, Demokratická strana Kosova (PDK) Zákonodárný sbor: Jednokomorový parlament, volený na tři roky, má 120 poslanců Měna: euro (od 1. ledna 2002) HDP (v milionech eur): 2273 (2006), 2378 (odhad, 2007) Inflace (v procentech): 1,5 (2006), 2 (odhad, 2007) Nezaměstnanost (v procentech): 39-42 (2006)

Pramen: ČTK

TABULKA:
Skladba obyvatelstva Kosova (v procentech)
Albánci Srbové
1871 32 64 1899 48 44
1921 66 26 (plus Chorvati)
1940 65 34
1948 68 24
1953 65 23,5
1961 67 23,5
1971 74 18
1974 77 13
1995 90 6,3
2002 88 6 2007 92 5,3
Pramen: web

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče