Někdo šel pod vodu

23. srpna 2004, 00:00 - admin
23. srpna 2004, 00:00

Malé a střední firmy se vyrovnávají s následky předloňských povodní dodnes. Některé skončily, jiné díky dotacím a pojistkám horko těžko přežily a pár jich ztráty majetku paradoxně nakoply do vyšších pater podnikání.

„Povodně nás nakoply, abychom nakoupili nové technologie,“ - říká majitel grafického studia Panartex v Praze Vladimír Kasík.

foto: Profit - Martin Siebert

PANARTEX PRAHA: POVODNĚ NÁS NAKOPLY

Pražskou firmu Panartex zastihla povodeň zrovna ve chvíli, kdy měla plný stůl objednávek. Její provozovna v Modřanech byla bez šance. Stála sto metrů od Vltavy. Stroje se zničily úplně a budovu nebo spíše montovaný barák, který stál na obecním pozemku, srovnalo město se zemí okamžitě poté, co opadla voda. „Ten pocit, kdy vidíte, že jste najednou přišli o všechno, co jste osm let budovali, bych nikomu nepřál,“ vzpomíná spolumajitel firmy Vladimír Kasík. S odstupem času přesto hodnotí tehdejší pohromu i trochu jinak. Povodně firmě v podstatě pomohly. Donutily ji k definitivnímu rozhodnutí o změně technologie, kterou používala na potisk triček a dresů. Ze sítotisku přešla na digitální přenos barevných obrázků. O tomto kroku majitelé firmy uvažovali už dlouho předtím, investice ve výši čtyř až pěti milionů se jim však zdála příliš vysoká. „Klasický sítotisk neumožňuje moderní práci s barvami a při vícebarevném motivu je zdlouhavý a drahý,“ vysvětluje Vladimír Kasík. Povodně mu přinesly ještě jednu zkušenost. Panartex se snažil vyřídit všechny zakázky a využil nabídku jiných firem. „V elmi brzy jsme zjistili, že takto nedokážeme ohlídat kvalitu a že nám nezbývá nic jiného, než abychom sami co nejrychleji obnovili výrobu. A na pomoc a soudržnost, se kterou jsme se při její obnově setkali, se nezapomíná.“ Firma díky ní vyřídila leasing i úvěry v rekordně krátkém čase. Během několika dní sehnala bezplatný roční pronájem do nových prostor i francouzský stroj, který má běžně dodací lhůtu tři až čtyři měsíce. Získala ho přes brněnského dodavatele, firmu Elektron, která zprostředkovala dodávku exponátu z výstavy. Vladimír Kasík věří, že do roka splatí nové úvěry. O zákazníky nepřišel, dál obléká například dva největší motokrosové kluby, Automotoklub Jiřetín nebo KBS Unhošť. Tržby se sice nijak výrazně nezvýšily, ale s výkonnější technologií stačí nyní firmě šest místo dřívějších čtrnácti zaměstnanců.

BETON TĚŠOVICE: VELKÁ VODA NÁS NEPOTOPILA

Společnost Beton Těšovice je silnou zavedenou firmou v oboru stavebních prvků. Možná i proto se jí z povodňových škod podařilo dostat poměrně rychle: po týdnu obnovila čtyři pětiny produkce, po dvou už vyráběla na sto procent. Nedaleký potok se rozvodnil a jedno jeho rameno protékalo přímo provozovnou. Zaměstnanci firmy dělali jediné, co mohli. Pomocí pytlů a hadrů se snažili zmírnit přítok vody a zároveň zbrzdit odplavování stavebního materiálu. Na něm byly naštěstí škody minimální a to ostatní, kromě ušlého zisku, uhradila pojišťovna. Pavel Čech z oddělení odbytu firmy říká, že si, na rozdíl od jiných firem, nemohou stěžovat: „Byli jsme pojištění základním typem pro podnikatele a nikdo nám naše nároky nerozporoval. Dostávali jsme zálohy, vše sice bylo vyřešeno zhruba až po roce, ale vyčíslené škody nám uhradili v plné výši.“ Největší starosti způsobil firmě zřícený most, který odřízl telefonní vedení vodovod. Právě kvůli nedostatku vody se výroba zastavila na delší dobu, než by jinak bylo nutné. O cisterny s vodou sice žádali, ale neuspěli, protože jinde byli mnohem potřebnější.

CHRYSANTA MĚLNÍK: ŽIVOT JE O NĚČEM JINÉM

Jaroslava Hobíka zná v Mělníku a okolí skoro každý. Na výpadovce směrem na Prahu má malé květinářství a za krámkem zahrádku plnou bonsají. Povodně ho téměř srazily na kolena. Zahradnické zázemí má v Chramostku, malé obci, která leží na Vltavě těsně pod Zálezlicemi. Na pozemku, kde měl kromě bonsají, sazenic jehličnanů a skalniček uskladněny také cibuloviny a sadbu na příští období, vystoupala voda do třímetrové výšky. Stála tam celých šest dní. Když opadla, bylo jasné, že zničila téměř všechno. „Byl to hrozný pocit“, vzpomíná zahradník a bonsajista. Jeho firma před povodněmi splatila poslední dluhy. Při katastrofě přišla o zboží za 1,3 miliony korun. Zahradnictví nebylo pojištěné a není ani dnes. Jaroslav Hobík říká, že jako malá ryze rodinná firma nemá takové výnosy, aby utáhl požadovanou pojistku. První finanční pomoc přišla okamžitě od známých z Prahy. Pomohli ikamarádi z hnutí Brontosaurus, kteří přijeli z Krkonoš, aby pomohli s úklidem domu a zahrady. Na obnovu zásob si ale museli Hobíkovi vzít úvěr a téměř půlmilionový dluh mají dodnes. Sedmačtyřicetiletý majitel firmy říká, že ho povodně hodně změnily. Přinesly psychické trauma, se kterým se on sám vyrovnával nejmíň rok. Na druhé straně stmelily rodinu a změnily její životní filosofii i žebříček hodnot. „Měli jsme firmu, která šla nahoru, ale bylo to hlavně za cenu neustálé dřiny. S povodněmi jsme pochopili, že život je o něčem jiném. Že peníze nemají smysl, když neumí přinášet radost,“ vysvětluje Hobík. Letos poprvé zavřel na dva týdny prodejnu a s rodinou si dopřál čtrnáctidenní dovolenou. Na zahradě v Chramostku už nepěstuje sadbu, ale věnuje se tomu, co ho baví. Vedle domu, v němž po záplavách vyhradil prostory prvního patra pro stálou výstavu bonsají, buduje lužní zahradu s jezírky a upravenými plochami v přírodním čínském stylu. Sám se věnuje taoizmu. „Bude to něco jako pěkné zákoutí Kokořínska,“ přibližuje svůj záměr. Firma však žije hlavně z prodeje řezaných květin, které dodává na svatby a pohřby. „Bonsaje jsou radost, ale firmu by neuživily,“ tvrdí Jaroslav Hobík. Radost udělaly majiteli i při povodních. Ačkoliv shodily listy, nakonec se jakoby probudily po tuhé zimě a jako jediné přežily.

VODNÍ ELEKTRÁRNA ZÁBRDÍ: PŘIŠEL JSEM O VŠECHNO

Z romantických představ o rodinném mlýně v Zábrdí na Prachaticku nezbylo po povodni nic. Majitel Pavel Dubovský v něm chtěl mít muzeum a vyrábět elektrickou energii pomocí stoleté turbíny. Povodeň ale zničila zrenovovaný mlýn, za své vzala nejenom turbína a rozvody energie, ale i 642 metrů dlouhý náhon a v něm vzácné škeble perlorodky říční. Vniveč přišel i jez a přilehlé zemědělské pozemky. Odhad škody Pavla Dubovského se vyšplhal na osm milionů korun. Vzhledem k tomu, že před povodněmi nenašel pojišťovnu, která by jez a náhon pojistila, musel vzít za vděk minimální částkou z pojistky mlýna a několika tisícikorunami od místní hospodářské komory. Mnohem podstatnější než pár tisícikorun byla ovšem pomoc komory se zápisem do povodňového Krajského registru, díky kterému může žádat o státní dotace. Právě dostavěl úplně nový náhon, dvacet procent nákladů zaplatil sám a zbytek uhradil stát. Tak velkou dotaci získal díky vzácným perlorodkám a dopisu, který napsal ministrovi životního prostředí Liboru Ambrozkovi. Jenže Pavel Dubovský nemůže dostat do náhonu vodu z řeky. To bude možné až po obnovení jezu. O něj teď svádí největší boj. Vzhledem k tomu, že jez patřil soukromníkovi, nechce správa povodí Blanice, na níž mlýn stojí, do jeho výstavby nic investovat. A protože byl zároveň tento soukromý majetek na státní půdě, nemá šanci na získání dotace. „Pokud se obnova jezu nepodaří do roka, veškeré investice, které jsme tady udělali, přijdou vniveč,“ tvrdí majitel, který nyní shání téměř čtyři miliony korun. Podnikatel ovšem neřeší jen financování jezu a náhonu, ale také mnohé další problémy. Chce obnovit provoz turbíny, potřebuje aby se koryto řeky vrátilo do původního stavu a bojuje s vodou, která mu občas teče přes louku přímo do mlýna. Na nic z toho ovšem nemá dost peněz.

VYKOV ČESKÉ BUDĚJOVICE: NEPOLOŽILO NÁS TO

„Státní půjčky byly tak nevýhodné, že neměly vůbec smysl. Vlastně byly skoro horší než bankovní kontokorent. Člověk by to skoro nazval lichvou!“ ještě dnes se rozhořčuje majitel českobudějovické pobočky strojírenské firmy Vykov Zdeněk Vymětal. Stejně macešsky se podle něj po povodních zachoval i magistrát města, který mohl podnikatelům poskytnout různé úlevy. „Město nám třeba mohlo odpustit daň z nemovitosti. Jednalo by se asi o třicet tisíc, což v rámci utrpěných škod není mnoho, ale pomohly by.“ Bezprostředně potom, co jeho firmu zaplavila voda, si s úlevou oddechl, že má pojištění proti živelným pohromám. Krátce na to se ale dozvěděl, že pojišťovna povodeň jako živelnou událost nehodnotí. Nezbylo mu nic jiného, než se vzchopit sám. Firma z dvanácti zaměstnanci, která na zaplaveném místě fungovala pouhé tři měsíce, tak z pojistky dostala čtvrt milionu za zničený nábytek, počítače a elektroniku. Reálné ztráty na fasádě a zboží přitom vystoupaly na čtyři miliony korun. „Potěšila nás Hospodářská komora, která nám poskytla dotaci ve výši osmdesáti tisíc korun.“

ODYS PRACHATICE: PŘIŠLI JSME O HODNĚ

Instalatérská a truhlářská firma Odys měla dvě pobočky. Jedna část sídlila v Prachaticích a druhá v nedalekém Husinci. Husinecká přišla na buben, Prachatice s velkými ztrátami přežily. „V Prachaticích nebyla situace tak zoufalá jako v Husinci. Tady jsme měli uklizeno asi za dva dny, v Husinci nás ale voda vyplavila hned dvakrát. Protože tam jsme fungovali v montovaných domcích, oba jsme zbourali a tím skončilo naše podnikání,“ vypráví jednatel společnosti Karel Dvořák. V P rachaticích tedy museli najít nové místo pro oba provozy. Nejhůře ale vzpomíná Karel Dvořák na jednání s pojišťovnou. Ta nejprve neuznala škody, které způsobila první povodňová vlna na výrobním zařízení husinecké pobočky. V druhé fázi tímto areálem prošla povodňová vlna z upouštěné přehrady a zanechala po sobě škodu vyčíslenou na půl druhého milionu. Na to už pojišťovna reagovala, ale uznala jen sedm set osmdesát tisíc korun. „I přes naši ztrátu dvou a půl milionu si neodpustím připomenout zdánlivě malou sumu, kterou jsme kvůli pojišťovně museli vydat za foto a video dokumentaci, kterou si vyžádali. Jednalo se o více než šest tisíc korun a potom si vzali deset fotek,“ vzpomíná s trpkým pousmáním Karel Dvořák.

 

foto: Profit - Zuzana Vlčková

**EGGENBERG KRUMLOV: POMOHLY VLASTNÍ PENÍZE

Krumlovský pivovar Eggenberg sečetl škody ze záplav a dospěl k závratné sumě dvou set milionů korun. Jediné, co dvoumetrová voda nezaplavila, byla chladírna a restaurace na kopci. Téměř celou obnovu provozu uhradila firma z vlastních zdrojů. „K penězům, které jsme měli k dispozici, jsme postupně přidávali další,“ uvádí ředitel Rostislav Zagora. Po čtrnácti dnech obnovil pivovar výrobu, ale ještě nějakou dobu stáčel pivo někde jinde a s distribucí mu pomohly pivovarníci v Humpolci, Třeboni a Strakonicích. „Na úklidových pracích se podílelo všech dvaapadesát zaměstnanců, zpočátku armáda a hasiči,“ vzpomíná ředitel Rostislav Zagora. „Hasiči byli u nás déle, protože čerpali vodu z rozsáhlých sklepů.“ Když opadla voda, přišlo na řadu jednání s pojišťovnou. Pojistka byla uzavřená na záplavy, a proto zpočátku přicházely na firemní účet zálohy. Potom se výplaty zadrhly a pojišťovna zaplatila jen část peněz na obnovu pivovaru. Přestože už je Eggenberg zpět v obchodech i restauracích a na jeho tváři by nikdo utržené šrámy nehledal, kapacita jeho výroby klesla ze dvou set tisíc na sto čtyřicet tisíc hektolitrů piva. Viníkem zůstávají tři sklepy, ve kterých se ještě stále nemůže zlatavý mok skladovat.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče