Největší křivda žokejova osudu

26. října 2010, 13:09 - Pavel Kovář
26. října 2010, 13:09

Rozhovor s vítězem letošní Velké Pardubické Josefem Váňou

Sedmý triumf na Velké pardubické zařadil žokeje Josefa Váňu (58) k největším postavám české sportovní historie – po bok Zátopka, Železného či Jágra. Rodák ze Slopného na Valašsku ve své kariéře absolvoval přes šest set dvacet překážkových dostihů a téměř třetinu jich vyhrál.

Kde a kdy vám šlo na dráze nejvíc o život? V Baden-Badenu osmého června 1994. Kůň před námi strčil mému koni zadek do skokové křivky, takže on se nemohl pořádně odrazit a upadl. Kůň za námi to nečekal a spadl na nás, hlavně na mne. V životě jsem mockrát padal ze skály, řítil se na kole proti stromům i na koni jsem spadl mnohem hůř, ale tohle přišlo ve vteřině. S tím se nedalo nic dělat.

Pošlapali vás dva koně, utrpěl jste otřes mozku, zlomeninu pánve a žeber. Co vás napadlo, když jste přišel k vědomí? Měl jsem okno, poslední, co jsem si pamatoval, bylo, že najíždím na překážku… Všechno, co se dělo pak, znám jen z vyprávění. Lékaři zjistili, že mám zástavu srdce, ale to mi rozběhli ještě na závodišti a pak znovu v sanitce cestou do špitálu. Na sále mi současně operovali zlomeninu pánve, zhmožděný hrudník s mnoha zlomenými žebry a utrženou plíci, která zčásti musela pryč. Omotala se totiž kolem srdce a opakovaně je zastavovala. Když za mnou třetí den přijela žena, lékaři ji upozorňovali na dvě věci: že jsem v bezvědomí a že mě nepozná. Obličej jsem měl oteklý a zároveň modrý, byl jsem jedna velká modřina. Procitl a promluvil jste až po třech dnech. Co bylo dál? Zjistil jsem, že mě připoutali k otáčivé posteli, aby se zabránilo proleženinám, a trčí ze mě hadičky. Byl jsem úplně bezmocný a tenhle pocit mě štval. Vaše manželka vzpomíná, že s procitnutím se vám vrátila vaše obvyklá aktivita, takže jste se další den pohádal s vrchní sestrou, protože vám nechtěla dovolit na lůžku cvičit. Neznala mě, ale pak jsme se domluvili. Důležité bylo, že jsem mohl zatelefonovat své paní léčitelce na Ostravsko, která mě pak vždy večer půl hodiny na dálku léčila. To mi hodně pomohlo, stejně jako před rokem při léčení rozdrcené paty. Dodávala mi energii. To se poznalo, když jsem v rozloupnuté pánvi ucítil mravenčení. Ona ji tak svařovala… Asi po třech dnech jejího působení jsem sám došel na záchod. Němečtí doktoři kroutili nevěřícně hlavou. Tu rozdrcenou patu vám léčitelka taky na dálku svařovala? V Hamburku mě vysypal kůň na dráhu tvrdou jako beton. Kotník byl na maděru, patní kost zlomená čtyřikrát. Doktoři mě chtěli operovat, tvrdili, že beztak nebudu rok pořádně chodit. Odmítl jsem to a nechal si dát jen sádru, kterou jsem doma sundal a místo ní nazul lyžařskou botu. Denně jsem o berlích doskákal k bazénu, zul botu a plaval. Pak jsem ji obul a nosil zbytek dne. Byla to bezvadně snímatelná „sádra“… A večer nastala léčba na dálku. To už jsem paní léčitelku znal. Předtím mi pomohla s rozbitým ramenem, ale patu tentokrát léčila poprvé na dálku – z Ostravy do Německa. V domluvené půlhodině mě pata brněla, a tak jsem tomu začal říkat svařování. Nezdá se vám, že to zní trochu šarlatánsky? Jestli tomu někdo věří, nebo nevěří, to je mi fuk. Ale za osm týdnů po úrazu jsem vyhrál dostih. Když zahojenou patu viděli doktoři, kteří ji chtěli operovat, tak jen zírali. Vraťme se ještě k úrazu v Baden-Badenu. Jak pokračovala léčba? Za měsíc mě převezli do Prahy na Bulovku, že si tu poležím další měsíc. Ovšem já musel jet v srpnu kvalifikaci na Velkou pardubickou, a tak jsem to usmlouval na dva týdny. V nich jsem začal normálně chodit a zkoušel i plavat. Zkrátím to: po šesti nedělích od pádu jsem se vrátil domů, byl o deset kilo lehčí a bez svalů, ale už druhý den jsem jel na trénink. Pár týdnů jsem na koních vlál jak špinavý prádlo. To se ovšem dalo čekat. Tehdy vám bylo dvaačtyřicet, Velkou pardubickou jste již čtyřikrát vyhrál, vždy v sedle znamenitého Železníka, ve své firmě jste úspěšně trénoval další koně. Co vás znovu hnalo do sedla? Mluvíte jako moje žena, která mě ve špitálech přemlouvala, ať s dostihy přestanu. „Pavlínko, to po mně nechtěj. Život by pro mě ztratil smysl a zabalil bych to!“ řekl jsem jí a nějaký čas to stačilo. Nějaký čas? Pár měsíců. Moje žena je jezdkyně i trenérka, poznali jsme se ve stájích ve Světlé Hoře u Bruntálu, koním i dostihům rozumí, a tak namítala, že vyhrát pětkrát Velkou pardubickou, a to byl můj sen, se ještě nikomu v historii nepodařilo, protože je to proti přírodě. Kdyby ale ve dvaadevadesátém roce nevtrhli rádoby ochránci zvířat na závodiště a nezpůsobili chaos u Taxisova příkopu, mohl jste mít páté vítězství už v kapse. Co se tehdy stalo? Výtržníci vběhli přímo pod kopyta koní. Jezdci museli koně skoro zastavit. Došlo k chaosu a zmatkům. Železník skočil Taxis téměř z místa, ale za překážkou zakopl o ležícího koně a já letěl ze sedla. Navždy to budu považovat za největší křivdu osudu. Ryzák Železník jako jediný v historii vyhrál Velkou pardubickou čtyřikrát. Jaký to byl kůň? Jeho matka Želatina pocházela ze Sovětského svazu a jeho otec Zigeunersohn z někdejší Německé demokratické republiky. Jiří Šindler, známý startér Velké pardubické, o něm říkal žertem: „Je tak skvělý, protože je to sovětsko-gestapácký kůň!“ Podle mne to byl Pan kůň, jaký se dalších sto let nemusí narodit. Týden před Velkou pardubickou odmítal skočit na jízdárně půl metru, ale pak skočil Taxis jako nic. Říkalo se mu Želda nebo Tygr, protože měl na horní čelisti o dva zuby víc, ty mu z huby trochu čouhaly, jako šavlozubému tygrovi. Proto stále hledám koně, který má nahoře osm zubů. Zatím jsem ale žádného nového Tygra nenašel. Trenér Česťa Olehla tvrdil, že to byl kůň-aristokrat a frajer. Pak že přišel frajer Váňa, aby frajerovi Železníkovi tvrdě naznačil, že jeho šéfování končí. To se stalo, Železník začal mít přede mnou respekt. Pátého vítězství, které „bylo sice proti přírodě“, jste se dočkal v sedle Vronskyho v roce 1997. Jak se zrodilo? Vronsky byl celý rok bez zranění. Taxis, kde neuspělo několik favoritů, skočil perfektně. Nikam jsme se nehnali, nastoupili až po Havlově skoku, získali velký náskok a já už věřil, že se to povede. Jenomže když jsme vběhli do cílové roviny a ozval se řev tribun, Vronsky se lekl a začal brzdit… Bál se lidí! Ne jako kdysi Železník, kterého řev diváků povzbudil, takže přeřadil ze čtyřky na pětku. Náskok šesti délek se krátil, posledních sto metrů nastal horor, ale vyhráli jsme o půl délky. Být dostih o dvacet metrů delší, bylo by to v háji… A co váš slib manželce, že po pátém vítězství ve Velké pardubické přestanete jezdit? Řekl jsem to v době, kdy jsem na tom zdravotně nebyl nejlíp, ale končit v situaci, když se mně i koníkům daří, to by přece nedávalo smysl. Přestože vám šlo na padesátku, mladí jezdci neměli proti vám moc šancí. Kromě překážkových koní jste ve své firmě začal trénovat i rovinové. Pro mnoho majitelů koní jste byl zárukou úspěchu. Řadě lidí jste však současně vadil. I proto vám v roce 2000 nevzali pozdě zaslanou přihlášku do Velké pardubické? Už je to pryč, ale tehdy mě to hodně mrzelo. Měl jsem v hlavě tisíc věcí, zařizovali jsme nové stáje. Ano, prošvihl jsem to, ale nikoliv o den, nýbrž o desítky minut, o které dorazil opožděně můj fax do sídla Jockey Clubu. Stát se to v Německu, upozornili by mě, pane Váňa, nezapomněl jste? Tady se kdekdo radoval: „Slyšeli jste tu senzaci?! Váňa neposlal přihlášku, a tak letos nepojede!“ Za dva roky jste si chtěl dát dárek k padesátinám a vyhrát na běloušovi Kedonovi, ale nepovedlo se. Bylo z toho „jen“ třetí místo. Později vyvolal velký zájem váš plán – startovat ve Velké roku 2006 s patnáctiletým synem, Josefem mladším… Jenomže z toho sešlo. Náš Pepánek si měsíc předtím zlomil klíční kost. Nebyl tak tvrdej, jako jsem byl kdysi já. Já bych s takovou zlomeninou klidně dostih odjezdil. Osud nebyl souboji otce se synem nakloněn. O rok později jste se totiž ocitl mimo hru vy. Je pravda, že vám start přímo zakázal váš dvorní ortopéd Milan Toman z Plzně? Byla to špatná sezona. Na jaře jsem spadl při dostihu v Moskvě. Brufeny mi na bolest v páteři nezabíraly, a tak jsem z letiště jel hned za Milanem do Plzně. „Máš luxační zlomeniny pátého a šestého obratle, ale neurologicky to není zlé,“ řekl. Udělal mi zpevněný límec, ovšem ten mi při jízdě vadil. A za tři měsíce jsem spadl při kvalifikaci na Velkou pardubickou, když kůň pode mnou hodil zadkem. Po pádu jsem nemohl vstát, necítil ruce, a všichni kolem se vyděsili. Ve špitálu mě vyděsil i Milan. Prý musím tenhle rok Velkou pardubickou vynechat: mícha je v ohrožení, stačil by běžný pád, abych přinejlepším skončil na vozíku. Milan je kamarád, operoval mi endoprotézu, sešrouboval kosti pod kolenem, takže jsem ho poslechl. Jméno Josef Váňa však na startu slavného dostihu nechybělo, nastoupil váš nejmladší syn a při své premiéře skončil pátý. Pokud jde o fyziognomii, není o čem mluvit. Je vám podobný i povahově? Už ve školce říkal, že bude žokejem. Z fotbalové přípravky jsme ho vzali pryč: chtěl se vyrovnat starším klukům v běhání, úplně by se zničil. Vyhrával dětské dostihy na ponících. Ve stáji byl odmalička učněm, aniž to vnímal. Často jsem v něm poznával sám sebe. Jako jedenáctiletý strávil léto na jezdecké praxi v Anglii, tu si další rok ještě zopakoval, později jsme ho pustili i do Ameriky. V patnácti měl jezdeckou licenci a pak jsme naštěstí zvládli jeho divokou pubertu. Zvládli divokou pubertu – jak to vypadá? V osmičce a devítce byly denně průšvihy. Neučil se, byl drzý na učitele. S manželkou jsme dospěli k tomu, že musí být pod stálým dohledem. Proto nastoupil na střední lesnickou školu ve Žluticích. Od nás je to stanice vlakem. Ráno odcházel, večer se vracel, ale po čtvrt roce zavolala třídní, že chlapec do školy nechodí a propadá ze čtyř předmětů. Místo školy randil se slečnou… Byl to průšvih! Naštěstí ale v Mariánských Lázních, což není od nás daleko, otevřeli jezdeckou akademii. Aby ho přijali, musel udělat rozdílové zkoušky z několika předmětů. To se povedlo se, škola ho chytla, učil se o koních. Byl to dar z nebe. Najednou se z něj stal dospělý člověk. Otec a syn Váňovi se konečně utkali ve Velké pardubické 2008, v sedle Juventuse jste byl třetí, syn na Decentu Fellowovi pátý, zvítězil Josef Bartoš s klisnou Sixteen. Všechny koně jste trénoval, takže stáj slavila úspěch. Ale co vy osobně? Nečekal jste od sebe víc? Popravdě nečekal. Já už jsem byl dávno více trenér než žokej. Jezdil jsem málo dostihů, a nebyl tudíž dostihově vyježděnej. A kromě toho, když jsem poslední roky dojížděl ve Velké druhý, čtvrtý, druhý, třetí, tak jsem se často ptal sám sebe: Nejsi už opravdu starej a tak trochu za šaška? To myslíte vážně? Před loňským šestým vítězstvím jsem byl už skoro rozhodnut, že nepojedu. Na dostihu v Albertovci jsem skončil s Walldancerem, kterého jsem si chystal, na posledním místě, navíc se zranil. Pak začal Milan Toman mluvit zase o míšním kanálku a operaci. Naštěstí mě ale náš Pepánek začal hecovat, že takhle přece nemůžu ukončit kariéru. Tak mě napadlo, že je ve stáji ještě Tiumen. Nebyl sice úplně v pořádku, ale vyléčili jsme ho, připravili, a on to pro mě udělal. Vloni jste šestým vítězstvím doslova zbláznil celou zemi a dostal metál na Pražském hradě. Letos jste vyhrál již posedmé. Když příští rok nezvítězíte poosmé, nebude to nakonec proti přírodě? Dneska vím s jistotou jen to, že jako pracovní jezdec budu i nadále několik hodin denně v sedle a že Tiumen je borec, na němž se dá Velká pardubická zvládnout. Zároveň musím dodat, že není prča přemlouvat denně klouby, aby ještě nějaký čas fungovaly. Trápí mě loket i koleno, na obzoru je operace kyčle. Abych nemusel pod kudlu, snažím se bolest přeprat kolagenními doplňky stravy, a beru jich koňské dávky. Relaxuju jízdou na kole a plaváním. Teď po sezoně si chci trochu ohřát kostru v Thajsku. To bude odměna za Velkou. Tohle vím jistě, a o tom ostatním nemá cenu mluvit.

JOSEF VÁŇA Narozen 20. října 1952 ve Zlíně, dětství prožil ve Slopném, kde jezdil na prasatech, kravách, koních a hrál fotbal. V Kladrubech n. L. se kvůli kázeňskému přestupku nedoučil chovatelem a ošetřovatelem koní; výuční list získal až jako žokej. V době vojenské služby využil nabídky na její zkrácení, když nastoupil na stavbu televizního vysílače Praděd. Tady pak pracoval jako strojník a vedoucí lyžařského vleku. Vystudoval večerní automobilovou průmyslovku (1976–81) a na vrcholové úrovni se věnoval lyžování.
U koní se ocitl náhodou, když v nedaleké Světlé Hoře vznikl jezdecký oddíl. První dostih jel v září 1979 ve Vizovicích, o šest let později startoval ve Velké pardubické. Začátkem 90. let působil jako žokej v Německu. V roce 1993 se s manželkou Pavlou vrátili domů a v Chyši na Karlovarsku založili firmu na trénink koní.
Za posledních pětadvacet let chyběl na startu Velké pardubické jen dvakrát: roku 2000 (pozdě odeslaná přihláška) a 2007 (zranění). Slavný dostih sedmkrát vyhrál: se Železníkem (1987, 1988, 1989 a 1991), s Vronskym (1997) a s Tiumenem (2009 a 2010). Podle statistik Jockey Clubu ČR absolvoval v letech 1989–2009 celkem 628 překážkových dostihů a 182 jich vyhrál. Zajímavost: na vojně se věnoval kulturistice, měřil 171 cm a vážil 80 kg. Později se mu po pádu z koně a úrazu páteře výška snížila o pět centimetrů; jako žokej váží řadu let 65 kg. Josef Váňa má tři syny: z prvního manželství Jiřího (1974), ze druhého Martina (1988) a Josefa (1991), jenž jako jediný kráčí v otcových stopách a patří dnes k předním jezdcům u nás. Ve Velké pardubické startoval již čtyřikrát.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče