Nejtěžší nein v kariéře šéfa Bundesbank Jense Weidmanna

10. září 2012, 07:12 - David Klimeš
10. září 2012, 07:12

Není to role, ve které by se německý ekonom Weidmann zrovna vyžíval. Vždy byl spíše v ústraní a z něj našeptával německým politikům o tak důležitých věcech, jako byla záchrana Opelu nebo zvyšování minimální mzdy. Už dva roky je ale jeho osudem pouze euro. A nejmocnější centrální bankéř Evropy Weidmann nyní stojí v centru pozornosti osamoceně proti všem.

Šlo pravděpodobně o nejdůležitější zasedání Rady guvernérů v historii Evropské centrální banky (ECB). Minulý týden sedělo okolo stolu všech 23 členů a radilo se, zda začít neomezeně nakupovat dluhopisy krachujích zemí eurozóny na sekundárním trhu. Šéf německé centrální Bundesbank Jens Weidmann věděl, jak to skončí. Přesto to muselo být těžké. Pro zoufalý krok k záchraně eurozóny ve stávající podobě nehlasoval jen prezident ECB Mario Draghi a další dvě desítky členů rady. Pro nákup dluhopisů zvedl ruku i druhý Němec v radě, Weidmannův spolužák ze studií a až donedávna velmi dobrý přítel Jörg Asmussen.

Doma sice Weidmannovi „plnou podporu“ vyjádřila jeho politická patronka, německá kancléřka Angela Merkelová, ale zároveň podpořila i rozhodnutí Evropské centrální banky. Weidmann prý v ECB dobře plní roli kritika s menšinovým názorem. Ve skutečnosti je zcela sám. Přesto se rozhodl nerezignovat jako to v podobně bezvýchodné situaci udělal před rokem jeho předchůdce Axel Weber a dál varuje: „Pokud přijatý program znamená, že nezbytné reformy budou odsunuty na vedlejší kolej, pak to jen dále podryje důvěru v politické řešení krize.“

„Weidmann prezidentem!“

Weidmann se ocitl v nelehké situaci, kdy rezignace i setrvání ve funkci jsou v konečném důsledku stejně špatným řešením. Možná ho tak alespoň přes víkend pobavila kauza s jeho falešným profilem na sociální síti Facebook. Jistý vtipálek mu jeho jménem založil fanouškovskou stránku a projevy podpory se začaly hrnout. „Weidmann prezidentem!“, „náš hrdina“, „zůstaňte neoblomný. Jen tak dál“ – to byly jen některé z obdivných příspěvků. Dokonce i liberální poslankyně Birgit Reinemundová mu neodolala napsat: „Máte naši plnou podporu!“ Vtipálek ještě Weidmannovým jménem stačil poslankyni poděkovat, ale pak už personál Bundesbank požádal Facebook, aby stránku, se kterou opravdový Weidmann nemá nic společného, zrušil.

Pochvalné komentáře k jeho „nein“ nebyly náhodné. Podle jednoho srpnového průzkumu by chtělo zadluženým zemím pomáhat jen 12 procent Němců. Zato 39 procent tvrdilo, že se centrální banka má starat jen o cenovou stabilitu a třetina rovnou chtěla zpět německou marku. Výzkum jen potvrdil někdejší ironická slova bývalého předsedy Evropské komise Jacquese Delorse: „Ne všichni Němci věří v Boha. Ale všichni věří v Bundesbank.“ Její současný šéf – jinak známý pro svou uměřenost a schopnost se dohodnout – nyní prostě nemůže jinak.


Čtěte také:

Tabu padlo: ECB potvrdila neomezené výkupy bondů

ECB zruinuje euro, varují německé deníky


Weidmann snad nejlépe vystihl svůj postoj k řešení eurokrize monetarizací dluhu jižanských hříšníků v nedávném rozhovoru pro časopis Der Spiegel: „Neměli bychom podceňovat riziko, že financování prostřednictvím centrálních bank se může stát návykovým jako droga.“

Nepochopen ve Francii

Přestože analytici v poslední době pitvají každou přednášku či rozhovor šéfa Bundesbank ve velkých denících a časopisech, to nejpodstatnější interview zůstalo nepovšimnuto. V letním čísle zaměstnaneckého magazínu Bundesbank přitom Weidmann snad nejjasněji zformuloval, o co mu v jeho funkci jde a co od něj čekat. Rodák z porýnského Solingenu totiž strávil hodně studijních let i na druhé straně Rýna, ve Francii. Právě na léta na univerzitě v Paříži a na stáže v Banque de France ve zmíněném rozhovoru vzpomínal: „V roce 1987 jsem studoval ve Francii. Banque de France nebyla ještě nezávislá. Tehdy jsem si poprvé jasně uvědomil rozdíly v pohledu na roli centrální banky a její dohled.“

Weidmann příliš pochopení pro své německé názory samozřejmě nenašel: „Moji francouzští studentští přátelé si vůbec nedokázali představit vládní instituci s důležitou rolí a přesto mimo parlamentní kontrolu. Dva velmi rozdílné pohledy se tehdy střetly. Pokračovalo to ve všech politických debatách. A pokračuje to vlastně dosud.“ Francouzštinář Weidmann pak k dobrému přidává i naprosté neporozumění ze strany značné části čtenářů francouzského listu Le Monde, kterému nedávno poskytl rozhovor. Mnozí nechápali, jak pouhý centrální bankéř, fakticky úředník, může říkat sám za sebe, co si o věci myslí.

Weidmannova barvitá kariéra se ale neomezuje na obě strany Rýna. Mezi lety 1997 až 1999 pracoval v africkém oddělení Mezinárodního měnového fondu a evropské měnové problémy vyměnil za Rwandu.

Nepostradatelný ekonom Merkelové

V roce 1999 se však dostal k první významné funkci doma v Německu. Jako tajemník Německé rady ekonomických expertů, váženého poradního orgánu elitních ekonomů, se mohl podílet na ovlivňování reálné ekonomiky. Všeobecně se má za to, že jeho rukopis nese například plán „20 bodů pro zaměstnanost a růst“ z roku 2002. Reformy sociálních dávek a zpružnění pracovního trhu se pak staly i zásadní částí Agendy 2010 sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera. V roce 2003 Weidmann odešel na tři roky do Bundesbank zabývat se měnovými otázkami.

Přestože byl v berlínských kruzích již známý, v roce 2006 stejně vítězka voleb Angela Merkelová překvapila, když si ho vybrala jako ekonomického šéfporadce. Nastala hvězdná chvíle kamarádů Weidmanna a Asmussena. Někdejší spolužáci se najednou v době velké koalice stali osou, okolo které se točilo vše, co bylo potřeba dohodnout v ekonomice.

Weidmann hájil názor kancléřky, Asmussen sociálnědemokratického ministra financí Peera Steinbrücka. Nyní je však toto přátelství kvůli rozbrojům o euro v troskách a třeba lidé z okruhu Asmussena o Weidmannovi nepokrytě tvrdí, že zastává názory z 19. století.

U Merkelové si nestraník Weidmann rychle získal pověst nepostradatelného muže v pozadí. Sporům se vyhýbal a v ekonomických otázkách kancléřce radil pouze to, co politik chce slyšet – co lze reálně prosadit. Ať už šlo o minimální mzdu pošťáků nebo záchranu automobilky Opel za peníze daňových poplatníků. Merkelová se mu za jeho služby odvděčila funkcí takzvaného „superšerpy“, tedy reprezentanta Německa na zasedání nejvyspělejších zemí G8 a G20. Weidmann se během několika let stal z neznámého německého ekonoma mužem, jehož telefonní číslo měl v mobilu kdejaký světový státník.

Weberovo dědictví

V roce 2011 už podruhé do jeho života osudově vstoupil Axel Weber. Koncem devadesátých let pod vedením tohoto měnového jestřába, tehdy profesora bonnské univerzity, sepisoval svou dizertační práci o evropské měnové unii. V roce 2011 jeho učitel nečekaně rezignoval na post šéfa Bundesbank. Přitom měl celkem jisté další funkční období. A co více – vše bylo na dobré cestě, aby převzal po Jeanu-Claudeovi Trichetovi i vedení Evropské centrální banky.

Nakonec ale na vše rezignoval, jen aby nemusel přihlížet tomu, jak ECB začíná vykupovat bezcenné dluhopisy krachujících států. Na jeho místo kancléřka vybrala právě Weidmanna. Weber ho podpořil jako „excelentního ekonoma“. Všeobecně se čekalo, že Němci po rezignacích Webera a dalšího důležitého Němce Jürgena Starka trochu zmírní svůj postoj. V případě Asmussena tomu tak bylo. Ale z Weidmanna se vyklubal stejně tvrdohlavý měnový jestřáb jako z jeho učitele.

Podobně se veřejné mínění spletlo i v nástupci Tricheta Italovi Mariu Draghim. Německý bulvární deník Bild mu symbolicky nasadil prušáckou helmu, neboť prý dobře chápe německou měnovou politiku. Weidmann a Draghi se tak názorově měli sejít přesně na půl cesty od protikladných stanovisek svých předchůdců.

Jeden proti šestnácti

Jenže Weidmann nikdy neměl v úmyslu slevit z věty, kterou prohlásil při své inauguraci před rokem: „Měnová politika ustupuje od specifických krizových nástrojů, a tak musí být opět jasná dělicí čára mezi měnovou a fiskální politikou.“ Dělicí čára je ale bohužel čím dál zamlženější. A schválený neomezený´odkup dluhopisů ECB ji zcela maže. Weidmann také jasně prohlásil: „Pro mě je taková politika blízká, financování států prostřednictvím tištění peněz.“

Šéf Bundesbank se prý před klíčovým zasedáním ECB rozhodoval, zda nemá rezignovat a jít tak ve šlépějích svého učitele Webera. Nakonec se rozhodl, že to neudělá, neboť „svou úlohu nejlépe splní, když zůstane“. Vybral si tedy roli osamělého strážce nízkoinflační politiky silného eura, o kterou při dnešní eurokrizi není už skoro žádný zájem.

Přitom to byl právě Weidmann, který ještě před měsícem věřil, že přes odpor Bundesbank nejede vlak. „Rozhodně bych neřekl, že jsme jen jedna ze 17 centrálních bank. Jsme největší a nejdůležitější centrální banka v eurosystému a máme větší slovo než mnohé ostatní centrální banky.“ Minulý týden poznal, že se hluboce mýlil. Bez rozhodné podpory německé vlády je Bundesbank nejen pouze jedna ze 17 centrálních bank. Pro Weidmanna je to ještě horší. Je to jediná centrální banka proti 16 dalším.


Jens Weidmann

» narodil se 20. dubna 1968 ve vestfálském Solingenu, mezi lety 1987 až 1993 studoval ekonomii v Německu a ve Francii, v roce 1997 obhájil v Bonnu dizertaci pod vedením Axela Webera, jeho předchůdce v čele Bundesbank

» v roce 1999 se stal tajemníkem Německé rady ekonomických expertů, kde navrhoval reformy pracovního trhu, o čtyři roky později odešel do Bundesbank analyzovat měnovou politiku

» v roce 2006 si ho Angela Merkelová vybrala jako svého ekonomického šéfporadce, Weidmann se pro ni stal brzo nepostradatelnou oporou, po rezignaci Webera ho Merkelová v roce 2011 vyslala do čela Bundesbank

» o rok později dospěl obhájce nízkoinflačního silného eura Weidmann v Evropské centrální bance do podobně bezvýchodné situace jako Weber, prozatím se ale rozhodl nerezignovat

» je ženatý, má dvě děti, rád vaří a zahradničí

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče