Nejsme malé děti na písečku...

17. dubna 2008, 18:22 - Petr Nováček
17. dubna 2008, 18:22

Vládní strany a prezident republiky musí v zahraničních otázkách táhnout za jeden provaz...

Celý podtitul:
Vládní strany a prezident republiky musí v zahraničních otázkách táhnout za jeden provaz. Zvláště nyní, kdy se blíží české předsednictví v Evropské unii

(perex)
Premiér Mirek Topolánek podepsal Lisabonskou smlouvu, ale senátoři jeho ODS ji nechají přezkoumat Ústavním soudem. Když stála ČSSD v čele vlád, ideu amerického radaru neodmítla; teď je v opozici a radar v Brdech nechce, byť se s ním pomalu smiřuje i Rusko, jehož obavám jel Jiří Paroubek v rámci „politiky více azimutů“ naslouchat přímo do Moskvy. Radar se nelíbí ani zeleným, ale ještě méně by se jim líbilo odcházet kvůli tomu z vlády. A co teprve Kosovo! Koaličně se „emancipujíce“ lidovci uznání jeho jednostranně vyhlášené samostatnosti zdržují, a komplikují tím život premiérovi a ministru zahraničí Karlu Schwarzenbergovi, kteří to musí vysvětlovat Američanům a Evropské unii. Zásadně proti uznání Kosova jsou komunisté, jímž ale v opozici o nic nejde, a ČSSD - ta ale nejspíš jen do doby, než se opět stane vládní stranou a jak je to v demokraciích obvyklé, zdědí závazky vlád předešlých.

(Text)
Když si vzal premiér Mirek Topolánek v MF Dnes na mušku Jiřího Paroubka po jeho návštěvě Sýrie, šéf sociálních demokratů v témže listu kontroval: „Časy Národní fronty, kdy satelitní strany konzultovaly s komunisty své zahraniční vztahy, skončily. O všech mých zahraničních cestách ví ministerstvo zahraničí, u všech jednání, pokud chtějí, jsou naši velvyslanci.“ A co že to o jeho výjezdech řekl Topolánek? „On sehrává při těchto cestách velmi negativní roli. Já jsem si nikdy v roli opozičního politika nedovolil takto ´odstřelovat´ zahraniční politiku vlády. Stínování zahraniční politiky Paroubkem je nesmírně škodlivé. Jeho postup je nestoudný. Poškozuje Českou republiku. To je strašná věc jet do Sýrie, nechat si to zaplatit a ještě to nekonzultovat s vládou a ministerstvem zahraničí,“ prohlásil předseda české vlády.
Pravdou je, že když Topolánek ještě jako senátor a novopečený předseda ODS začal před pěti lety vyrážet do Bruselu a jinam, aby obhlédl, jak to chodí ve „velkém světě“ a navázal užitečné osobní kontakty, držel se poměrně zpátky. Zahraniční politiku Špidlovy, Grossovy a poté Paroubkovy vlády nekritizoval s takovou vehemencí, jako ji dnes kritizuje předseda opoziční sociální demokracie. Proč?

VZHŮRU NA BLANÍK

Určitě i proto, že tehdejší lidovecký ministr zahraničí Cyril Svoboda byl pro ODS svými prioritami a způsoby přece jen přijatelnější než jeho sociálnědemokratický předchůdce výrazně levicové ražby Jan Kavan. Za druhé z toho důvodu, že kritiku zahraničně-politického, zejména bruselského kurzu vlád v čele se sociální demokracií za Topolánka obstarával od března 2003 z Hradu prezident Václav Klaus a z vlastní ODS její „eurorealistická“ enkláva kolem původně stínového ministra zahraničí a později europoslance Jana Zahradila. Ta měla na starosti „bubnovou palbu“, díky níž se opoziční ODS stala u nás vlajkonošem nedůvěřivého, opatrnického, na obrozensky vlasteneckou a někdy až šosáckou strunu apelujícího přístupu k evropské integraci, eufemisticky nazývaného jako euroskepticismus a v případě některých jeho nositelů sem tam i eurofobie. Svým způsobem to bylo pikantní, neboť to byl v roce 1996 právě předseda vlády a ODS Václav Klaus, kdo jménem České republiky podával její přihlášku do Evropské unie. Mimochodem, když byl Klaus už jako prezident po referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii v červnu 2003 dotázán, jak hlasoval, nechal si to tajemství pro sebe. Velmi srozumitelný byl naopak 1. května 2004, kdy jsme do unie vstoupili. Nejspíše aby uvedl do pohotovosti bájné rytíře pro případ, že bude ohrožená vlast potřebovat pomoc, odebral se na horu Blaník a za přítomnosti televizních kamer si tam připil pravým českým pivem. Jak symbolické, není-liž pravda?
Mirek Topolánek v čele ODS sice také „obhajobu českých národních zájmů“, jíž měla ODS ve štítu, disciplinovaně skloňoval, leč scházela mu ona výbojná vroucnost, charakteristická pro „otce-zakladatele“, nyní již prezidenta, a jeho práčata v ODS. Usilovně se připravuje na roli budoucího premiéra, Topolánek byl asi včas vyrozuměn, že jak je v demokraciích obvyklé, jeho případná budoucí vláda převezme mezinárodně-právní závazky kabinetů Klausových, Zemanova, Špidlova, Grossova a Paroubkova, byť k nim bude třeba mít i značné výhrady. Takový je axiom zahraniční politiky státu, který lze porušit snad v okamžicích revolucí a podobných dějinných zvratů, avšak nikoli ve stabilizovaných poměrech.
Zaručeně to ví i expremiér a předseda české sociální demokracie Jiří Paroubek. Víc než kontinuita zahraniční politiky České republiky mu ale nyní, zdá se, leží na srdci kontinuita veřejného mínění v tom smyslu, že on, Paroubek, má na zahraniční politiku podstatný vliv i z opozice a že až opět vtáhne do Strakovy akademie, jen naváže tam, kde v létě 2006 přestal. Tak snadné to ale mít nebude, přestože je na mezinárodním poli velmi činorodý. V rámci své „politiky více azimutů“ v poslední době navštívil Spojené státy, Čínu, Sýrii a Rusko a vedl tam jednání, jimiž překračoval rámec oficiální zahraniční politiky České republiky takovým způsobem, že na sebe a ČSSD sice jaksepatří upozornil, ale zároveň svou stranu nasměroval na vedlejší kolej.

PŘÁTELÉ K NEZAPLACENÍ

Přitom co je šéfem Lidového domu, Paroubek se více než kterýkoli z jeho předchůdců snaží získávat ČSSD i mezinárodní autoritu. Činil a činí tak především pěstováním osobních kontaktů s veličinami partnerských stran. Za jeho premiérování mu byl vlivným spojencem především tehdejší guru SPD a spolkový kancléř Gerhard Schröder, jenž se ale po volební prohře přesunul pod křídla Gazpromu a věnuje se stavbě plynovodu z Ruska do Německa, který povede po dně Baltiku a bude tedy k ničemu nejen Polákům, ale i nám. Ani britský labouristický premiér Gordon Brown nemá zatím pro Paroubka tu cenu, jakou pro něj míval obecně populární „přítel Tony“, takto bývalý premiér Blair, jenž je toho času a ještě nějakou dobu bude pouze v očekávání, stane-li se prvním prezidentem Evropské unie. V takovém případě by se ovšem jako host na některém z příštích sjezdů ČSSD znamenitě vyjímal!
Sociální demokracie, jež právě slaví 130. výročí svého vzniku a osmnáct let po obnovení své činnosti na domácí půdě má stále jen zhruba osmnáct tisíc členů, náklonnost zahraničních celebrit potřebuje jako sůl. Dodává jí to na vážnosti a posiluje její pozici v Evropské socialistické straně a v Socialistické internacionále. Evropští socialisté před časem pozastavili členství slovenskému Smeru-sociální demokracii Roberta Fica kvůli obskurnímu koaličnímu spojenectví s xenofobními Slotovými národovci a s Vladimírem Mečiarem. Fico, jenž se stal na Slovensku premiérem, když Paroubek v Praze opouštěl Strakovu akademii, šéfovi ČSSD čímsi evidentně učaroval. Snad to byla Ficova zničující výřečnost, s níž „likviduje“ Dzurindovy „pravičácké“ reformy, přičemž je fakticky ponechává v platnosti. Snad jsou to direkty tu obchodním řetězcům, tu penzijním fondům a kdekomu, jež na Slovensku se širokou veřejnou podporou rozdává. Fico je vřele přijímán v Praze na významnějších akcích ČSSD a Paroubek se jej snaží rehabilitovat na půdě Evropské socialistické strany. Předseda Smeru a slovenské vlády mu to ale příliš neusnadňuje. Nejenže má Fico i nadále shovívavé pochopení pro autoritativní režimy jako třeba pro Lukašenkovo Bělorusko a Čínu, ale v poslední době na sebe upozornil prosazením zákona, jímž nasadil ohlávku slovenskému tisku, který má Fica na mušce podobně jako Paroubka značná část českých médií. Že by pro Lidový dům inspirace do budoucna?
Už teď se ale dobře doplňují. Smer i ČSSD odmítají tak jako Srbsko, jemuž poskytuje ochranu Rusko, akceptovat jednostranně vyhlášenou nezávislost Kosova, ačkoli drtivá většina členských zemí Evropské unie to z nezbytí, i když bez nadšení již učinila anebo tak vbrzku učiní. Podobně svorně záporné stanovisko mají ČSSD a Smer a jejich předsedové k radaru v českých Brdech a antiraketám v Polsku, přestože to nebude „americký podnik“, ale s radarem i antiraketami je po bukurešťském summitu uvažováno jako s nedílnou součástí obranného systému NATO, zaměřeného proti mezinárodnímu terorismu.

PRÝ PARTA DEBILŮ

Nechejme ale Fica Slovensku a vraťme se domů. Zohledňování geopolitických zájmů Ruska, byť tam byl socialismus vystřídán specifickou formou dravého kapitalismu, má trvale v popisu práce Komunistická strana Čech a Moravy. Podobné je to s obhajobou Srbska, jehož neoddělitelnou kulturně-historickou součástí bylo Kosovo od 14. století a jehož jednostranné osamostatnění je v rozporu s mezinárodním právem. Navíc jak kolem Mnichova, tak v roce 1968 s námi byli Srbové příkladně solidární. To komunisté rádi připomínají, demonstrujíce i tím svůj „historický posun“ od předlistopadové KSČ. Působení členů a sympatizantů KSČM v takzvaném Všeslovanském výboru a zároveň v komunální politice mezi jiným na Podbrdsku umožňuje Filipově straně bojovat proti uznání samostatnosti Kosova a proti radaru z jakýchsi kvaziobrozenských pozic a oslovovat občany, jež by čistě komunistická argumentace odradila.
Pro Paroubkovu ČSSD je to další důvod, proč musí být - pokud jde o Kosovo a radar - tak protivládně nekompromisní. Na levici si přece s KSČM konkuruje, přetahujíc se s ní o část radikálních voličů. Získat jich větší díl je součást téměř devět desetiletí trvajícího zápasu o hegemonii na české levici. Jakkoli levicově-opoziční „ostřelování“ oficiální zahraniční politiky komplikuje chvílemi vládě život, Černínský palác, jenž je za ni především zodpovědný, neznepokojuje. „Chápu, že pan Paroubek nás někdy líčí jako bandu debilů, to opozice dělává. Nevadí mi to, ať si mě on popisuje, jak chce,“ říká ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a v intencích své evropské rozhleděnosti dodává: „I když je sociální demokracie v opozici, věřím, že se dokáže nakonec zachovat státotvorně, pokud jde o bezpečnost země. Nejsme malé děti na písečku…“
O důstojnost KSČM v této souvislosti zatím nejde: k převzetí vládní spoluodpovědnosti má ještě velký kus cesty, a tak si může dál tvrdošíjně trvat na svém. Pro ČSSD se zhruba pětatřiceti procenty předpokládaného zisku hlasů v příštích volbách to však neplatí. Pokud se Paroubek, stínový ministr zahraničí a čím dál víc radikální Lubomír Zaorálek a vůbec vedení ČSSD nevyrovnají se skutečností, že po americko-ruských jednáních ochabl odpor Ruska proti radaru a antiraketám, ocitne se sociální demokracie snadno na slepé koleji. Její vzdor s ní po bukurešťském summitu NATO nebude mít kdo sdílet a Rusko ji jako advokáta nebude potřebovat.

MUSLIMSKÉ TÉMA

Jestli však někdo českou zahraniční politiku opravdu nebezpečně „odstřeluje“, pak to není ČSSD, která to má jako opozice v „popisu práce“, ale sama koalice. Uznání jednostranně vyhlášené samostatnosti srbské provincie Kosovo je samozřejmě problém z důvodů historických, mezinárodně právních a v neposlední řadě také proto, že pokud tak neučiníme, česká jednotka vojenské policie, která tam koná záslužnou práci, se ocitne v postavení okupanta. Uznat Kosovo, jehož politické elity jsou poznamenány teroristickou minulostí a spojením s narkomafií, zemi s nezaměstnanou většinou obyvatelstva a rozvráceným hospodářstvím, znamená pro nás a další státy, které tak učiní, závazek postarat se o ni, protože jako samostatný stát nedokáže existovat. Navzdory těmto chmurným vyhlídkám, jež by až někdy v budoucnu mohlo rozjasnit začlenění západního Balkánu do Evropské unie, na třicet zemí už samostatné Kosovo uznalo. Česká republika, která na rozdíl od Slovenska či Španělska nemá problém s národnostní menšinou, pro níž by kosovský separatismus mohl být příkladem k následování, se k těmto zemím bude muset chtíc nechtíc solidárně připojit.
Nepřekvapuje, odmítá-li si při tom pálit prsty opozice a útočí-li kvůli Kosovu na vládu. Něco jiného ale je, jestliže zahraniční politiku vlády atakuje koaliční KDU-ČSL. Její europoslanec Jan Březina již 19. února - tedy dva dny po kosovském aktu vyhlášení nezávislosti - vydal prohlášení prýštící obavami, že „po mezinárodním uznání nezávislého Kosova již žádná síla nebude schopna zabránit vzniku Velké Albánie, která jako muslimský stát v srdci křesťanského Balkánu značně zamíchá geopolitickými kartami v jihovýchodní Evropě a povede k další destabilizaci již tak napjatých vztahů v regionu“. Pro nyní opět již vicepremiéra, ministra a předsedu KDU-ČSL Jiřího Čunka sice „náboženství hrozbou není“ a stanovisko lidovců, z jejichž popudu vláda 2. dubna o Kosovu nejednala, není neměnné, „protože kdo v těchto otázkách vyjadřuje absolutně neměnná stanoviska, je trouba“. Březinovo strašení „muslimským státem v srdci křesťanského Balkánu“ má ale širší souvislosti. Znamená, že v jedné z českých vládních stran existuje nedůvěra k Turecku, jež by se časem mělo stát členem Evropské unie, přestože je jaksi „nekřesťanské“. Sekulární politika turecké vlády ale Březinovy obavy nepotvrzuje!

TÉMĚŘ POVINNÁ LOAJALITA

Zatímco lidovci mají problém s Kosovem, pro Stranu zelených je jím radar v Brdech. Republiková rada zelených, jíž předsedá poslankyně Olga Zubová a mají v ní převahu kritici předsedy strany Martina Bursíka, na svém zasedání 5. dubna pouze „vzala na vědomí“ závěry bukurešťského zasedání NATO, podle nichž je šíření balistických raket stále větší hrozbou, a to, že americký systém protiraketové obrany je přínosný pro bezpečnost celé aliance. Zelení si „uvědomují“, že aliance bude zkoumat, jak americký systém zapojit do celkové protiraketové obrany. Z usnesení naopak velmi jednoznačně vyplývá, že podle republikové rady byla z podmínek, jež pro souhlas s radarem vytyčil loňský únorový sjezd Strany zelených, splněna jen jedna, a sice že bylo dosaženo společného stanoviska v Radě NATO. „Další dvě podmínky – závazná garance vlády USA, že radarové zařízení protiraketové obrany bude začleněno pod řízení a velení NATO a společné stanovisko Rady Evropské unie – splněny nebyly,“ konstatovala republiková rada. Nejenže tedy širší vedení Strany zelených odmítlo výstavbu protiraketového radaru v České republice, ale dokonce hlasovalo i o nedůvěře ministru zahraničí Schwarzenbergovi, jenž je ve vládě za zelené. Pravda, nedůvěru mu vyslovilo a pro jeho odvolání z vlády hlasovalo jen osm účastníků, zatímco jednadvacet bylo proti a šest se hlasování zdrželo, což Martin Bursík interpretoval jako „absolutní fiasko lidí, kteří se nazývají opozicí ve straně“. Pro vládní koalici to však nemohlo nebýt vážné upozornění, že vnitrostranický boj se u zelených stupňuje.
Až se totiž bude v Parlamentu hlasovat o radaru a dalších česko-amerických smlouvách, k jejich schválení bude zapotřebí hlasů nejméně 101 poslance a 41 senátora. Pokud by je nepodpořily „zelené“ poslankyně Věra Jakubková a Olga Zubová náležející k protibursíkovské vnitrostranické opozici a svoje zatím záporné stanovisko by si ponechal i lidovecký poslanec Ludvík Hovorka, mohlo by se přihodit, že to, co se po Bukurešti zdá být zahraničně politickým trumfem Topolánkovy vládní koalice, změní se v její fiasko. Ledaže by ODS přestala blokovat rychlé schválení Lisabonské smlouvy tím, že ji pošle k Ústavnímu soudu, a Jiří Paroubek by pak přimhouřil oko a několika poslancům ČSSD by dovolil smlouvy týkající se radaru ve sněmovně podpořit. Europoslanec Jan Zahradil z ODS cosi v tomto smyslu naznačil. Z opozičních řad byl sice okřiknut, ale kdo ví, co se semele do podzimu!
Sečteno a podtrženo, mezinárodní postavení desetimilionového státu není a ani nemůže být tak silné, aby si jeho vláda mohla dovolit být nejednotná právě v zahraničně-politických záležitostech. Ještě důležitější je to nyní, kdy se blíží české předsednictví v Evropské unii. Nemáme-li si „uříznout ostudu“, tři vládní strany a také prezident republiky, jehož ústava opravňuje uzavírat mezinárodní smlouvy, musí táhnout za jeden provaz. Evropskou unii těžko dokážeme byť i jen na půl roku kormidlovat, jestliže se sami včas nesjednotíme na tom, co jsme zač a s kým a kam směřujeme. Pro vládně koaliční strany by to měl být imperativ a pro strany opoziční připomenutí, že pokud chtějí časem vládnout ony, musí být za stát spoluodpovědné už teď.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče