Nejraději lovím doma a v sedě

29. září 2010, 18:11 - Pavel Pokorný
29. září 2010, 18:11

Jsem vděčný, že při svém věku mám co dělat a pro koho,...

Celý podtitul: Jsem vděčný, že ve svém věku mám co dělat a pro koho, říká všestranná umělecká legenda na prahu devadesátky

(jako perex)
Pro svou mnohostrannost bývá označován jako typ renesanční. Vypůjčil jsem si tuto úvodní větu z životopisu Ilji Hurníka, který lze nalézt na stránkách www.hurnik.cz, ale i jinde, a vypůjčil jsem si ji záměrně. Přesně totiž vystihuje pocity, které jsem z pana profesora vždycky měl. Při vzácné chvíli, kdy seděl u klavíru, když jsem na koncertě slyšel nějakou jeho skladbu třeba v provedení sboru Gaudium Pragense a on soustředěně seděl v první řadě nebo v okamžicích potutelného usmívání nad vtipnou povídkou z Hurníkova barevného Notýsku. Říkal jsem si – ač je vše dílem jednoho člověka, každý dílek mozaiky má nejvyšší úroveň, sám o sobě je jedinečný a zároveň takový… hurníkovský. To je renesanční člověk dle mého gusta. Moudrý Ilja Hurník s těmito úvahami nepolemizuje. Jen tak mimoděk v rozhovoru sdělí: „Chtěl jsem být umělcem.“ A byl. A stále je.

(text rozhovoru)
Již někdy v době kolem vašich osmdesátin jste prohlásil, že máte „uklizený stůl“. Nebylo to trochu předčasné, když o osm let později jste možná nejpilnějším českým spisovatelem (v říjnu vyjde Iljovi Hurníkovi šestý barevný Notýsek s krátkými povídkami během šesti let – pozn. red.) a i nápady nutné ke komponování nových skladeb vás zřejmě neopouštějí? Úklid je akt plynoucí z mé skličující slabiny: pořád něco hledám. Dává mi naději, že při něm najdu tu brýle, tu dopis napsaný, ale neodeslaný, kapesní hodinky s lokomotivou či šťourátko do dýmky. (Vymyslel jsem pro ně jméno pitifax. Dýmkařské kruhy to vzaly na vědomí.) Pokud jde o mé Notýsky: první byl zelený, následoval modrý, růžový, fialový. Červený jsem vyloučil – stačí krok a jsem v rudé. Jiří Grygar mi doporučil: „Nazvi ho Infračervený.“ Stalo se. V říjnu budeme křtít v PEN klubu Tyrkysový.

Prý vás pohání vaše neutuchající zvědavost. Ani její intenzita nekolísá? Optimismus a pesimismus znamenají věštbu, že všechno dopadne dobře a všechno špatně. Věštby málokdy vyjdou. Zvědavost vždycky. Mám k ní pořád důvod. Například jak bude působit v mé skladbě Leporelo metronom povýšený na sólový nástroj.

Všiml jsem si, že „Ilja Hurník je na Facebooku“. Kam až sahá vaše zvědavost v oblasti moderních informačních technologií? Povídali jsme si s Miroslavem Horníčkem, jaký máme vztah k technice. Řekl jsem: „Nejkomplikovanější přístroj, jaký jsem pochopil, je deštník.“ Horníček: „To jseš na tom skvěle, já jsem pochopil jedině skobu.“ Žasnu nad internetem, nad technikou valící se na nás jako lavina. Přináší nepochybný pokrok, ale jsem trochu nesvůj, když se pokrok měří podle toho, kolik se vyrobí, kolik prodá, spotřebuje a kolik se toho vyhodí do šrotu. Diogenes by se zhrozil. (Ledaže by mu napadlo, ty sudy bych potřeboval aspoň dva.) Pro nás hudebníky byla požehnáním gramofonová deska. To před ní byla doba mytická. Jsou to jen pověsti, jak hráli Lizst či Paganini. Jak by asi obstáli dnes? Jenže skleněné desky zmizely a s nimi řada výborných instrumentalistů. Přišly desky LP, po nich CD a s nimi zase eliminace. Inu za pokrok se musí něčím platit.

Humor prostupuje celé vaše dílo, ať už hudební, literární či dramatické. Příklad „Hurník“ ukazuje, že snad ani nejde komponovat či psát bez špetky humoru. Nebo ano? Vy vlastně nepíšete „vážnou“ hudbu, o literatuře ani nemluvě! Neměly by se zaměňovat pojmy humor a veselost. Perličku humoru jsem našel v jedné větě Dostojevského Štěpána Trofimoviče. Ocitl se ve vrcholné chvíli, kdy se rozhodoval jeho životní osud. Řekl: „Domnívám se, že jsem se octl v stavu jistého nadšení.“ Humor není zábava, ale životní postoj, filozofie.

Zmiňujete, že pro vás při komponování i psaní platí Goethovo „Schöpfen heisst weglassen“, což překládáte „tvořit znamená vyhazovat“. A škrtáte tedy, pročišťujete, napíšete šedesát povídek a z toho jich dvacet vyhodíte, skladby mají několik „definitivních“ znění… Není to škoda? Neměl by vám to někdo brát z pod ruky už po první verzi? Co škrtnu, musí pryč. Nechci zachovávat skici plné nepřesností, zbytečných slov a not. V povídkách to bývají přídavná jména, slovní pentličky.

Nebylo příliš zavazující, když už od nějakých deseti let, kdy vám vyšly v tisku první skladbičky, se počítalo s tím, že budete hudebním skladatelem? Nebo se s tím tak úplně nepočítalo? Chtěl jsem být umělcem. V pěti letech jsem vymyslel písničku na vlastní text Mládí uteklo. Když profesor Sádlo vydal moje první klavírní kousky, bylo o mně rozhodnuto – beze mne. Nikdy jsem toho nelitoval.

V roce 1938 jste se z rodného Slezska přestěhoval s rodinou do hlavního města. Hudbu jste samozřejmě studoval již v Ostravě. Bylo těžké na studium plynule navázat v Praze v době války? Pociťoval jste jako privilegium, že jste se mohl učit kompozici u Vítězslava Nováka? V osmatřicátém roce naše rodina uprchla z okupovaného Slezska. Když osud někoho zle postihne, často se stává, že pro nadlehčení ho obmyslí něčím dobrým. Byl jsem zoufalý, že jsem přišel o domov, a šťastný, že jsem se stal žákem profesora Viléma Kurze a Vítězslava Nováka, k nimž jsem jako školák beznadějně vzhlížel.
Maminka mi před usnutím zpívala. Zamiloval jsem si píseň Je večer, kouří se z lesů… Teprve v dospělosti jsem zjistil, že to byla píseň z mládí Vítězslava Nováka. Jak k ní přišla maminka ve vesnici Porubě, bez rádia, bez desek, bez not, je mi dodnes záhadou.

V padesátých letech vás „socialistický realismus“ nenakazil, jen se vás dle vašich slov „dotkl“. Jaké to bylo pro soudobého skladatele nejít tak úplně s dobou ani s takzvanou Novou hudbou, která tehdy ovlivňovala hudební dění? Socialistický realismus, do něhož nás ti nahoře nutili, byl nejspíše vymyšlen v politických kancelářích, žádná významnější skladba po něm nezůstala. Leda „masovky“, dnes pro naše povyražení. V jedné začaly basy zpívat pořád dokola hutětě hutětě, načež tenory: „Hutě tě vóólají.“ Do té dusnoty pronikl z Darmstadtu mohutný průvan, Nová hudba, s prvky blízkými matematice. Mně v ní chyběla melodie. Měl jsem už jakousi svou cestu vyšlapanou, zůstal jsem na ní dodnes.

Absolvoval jste rovněž přes tisíc koncertních vystoupení jako klavírista, kritika oceňovala vaši interpretaci Janáčka a Debussyho, ale vy o své sólové kariéře příliš nehovoříte. Přišel jsem k známým na návštěvu a tam jsem poprvé viděl televizi. Na obrazovce jsem spatřil velmi zblízka hlavu v úžasném soustředění. Jako by ten muž zažíval ohromující myšlenku. Tu se kamera vzdálila a spatřil jsem vzpěrače s činkou. Řekl jsem si: „Jsi na tom stejně jako já. Trénuješ celé roky, já cvičím, ale všechno rozhodnou vteřiny, tobě na startu, mně na koncertním pódiu. Ale co odehraji na klavír před posluchači, se vrátit, opravit nedá.“ Je to hra vabank. Jsem šťastný, že mi byla souzena skladba i hra. Když dostanu nápad na skladbu nebo na povídku, když usednu na pódiu k dokonalému klavíru, ne k sluhovi, který udělá, co mu poručím, ale k spoluhráči, s nímž povedu rozhovor…

Teoreticky i prakticky jste vrátil do povědomí milovníků hudby čtyřruční hru na klavír, u něhož jste usedal také se svojí chotí Janou, rovněž vynikající pianistkou. Kdo hrál a hraje v manželském „čtyřručí“ prim? Samozřejmě Jana, v manželství i u klavíru. Odzpívá sopránová sóla, já ji zespodu podkládám basem. A nohou šlapu pedál.

Máte „na svědomí“, společně se švagrem Petrem Ebenem, i českou verzi Orffovy školy (1966). Do jaké míry ovlivnila zdejší hudební výuku? Připadali jsme si jako don Quijoti. Kdo nám tu českou verzi vydá a pro koho, učitelé znalí této metody nebyli, Orffovy nástroje u nás nikdo nevyráběl. A stal se div. Jaroslav Šeda, tehdejší šéf Supraphonu, školu vydal, Carl Orff ji pochválil a poslal nám, Janě a mně, sadu nástrojů jako svatební dar. Ukázalo se, že řada našich učitelů tuto školu dávno aplikuje, aniž by Orffa znali.

Debutová sbírka povídek Trubači z Jericha vám vyšla až po čtyřicítce. Proč tak pozdě? S literaturou jsem koketoval od dětství. Jako školák jsem vymyslel báseň s mohutným mravním apelem: Nezabiju dobroděje, ale bodnu do zloděje. Když v Hudebních rozhledech začaly vycházet moje povídky, zasáhl zase Jaroslav Šeda, vydal první mou knížku, následovalo jich pětadvacet, a tak ke skládání a koncertování přibyla další profese, s níž jsem byl přijat do PEN klubu. Když mi hudba jaksi nejde, vezmu pero a píši povídky. Když mě už žádná nenapadne, vracím se k hudbě. Vždycky zaměstnám jiné buňky v mozku, takže nemusím odpočívat.
Když se tak probírám, snad bych měl dodat, že mám za sebou i kantorství. K němu patří i hudební popularizace. Někdy je slyšet výzvy až příliš plamenné: „Bez vážné hudby není života.“ S takovým tvrzením se mnoho nepořídí. Bez hudby se přežít dá, tak jako bez růží, bez vlaštovek, bez hvězd. Ale když tu všechno je, přece jen je nerozumné nepřičichnout k růži, neposlechnout si vlaštovky a nezvednout hlavu ke hvězdám.

Lze vůbec mluvit o vašich vrcholech skladatelských či spisovatelských, když stále zrajete jako víno? Těžko určit vrchol v mé tvorbě. Vůbec, autor je v kritice svých skladeb nejistý. Sebekritika vede tu k přecenění, tu k podcenění. Autor se má k svému dílu tak jako otec k dceři. Chtějte na tatínkovi, aby byl k své dceři kritický. Kdybych nějakou svou skladbu vypíchnout musel, tedy snad operu Dáma a lupiči. Všechny opery skládám na vlastní libreto, takže jsem ušetřen neshod, jaké se sem tam vyskytnou mezi skladatelem a libretistou. Do Dámy a lupičů jsem vnesl všechno, co opera chce, jenže s troškou bezbolestné ironie. Hrdiny nejsou králové, ale bankovní lupiči, rytíři jsou bobbyové, vítězkou nad zlem není bohyně, ale anglická babka, která vůbec neví, že to dokázala.

Váš syn Lukáš jde v určitých směrech ve vašich stopách. Klavírní virtuos se z něj však nestal. Neberete to jako selhání svých pedagogických schopností? Lukáš leccos odkoukal od nás rodičů, ale komponuje naprosto po svém. Sice nekoncertuje jako klavírista, ale pódium ho neminulo. Řídí sbor, ač amatérský, velmi vyspělý. Profesionální oporou mu dlouho byla Jana, tu u klavíru, tu u varhan. Lukáš s humorem jemu vlastním prohlašuje: „Vyšel jsem z jazzrocku, můj otec ze slezské lidové písně.“

Mimochodem, podobně jako houslista Josef Suk se vyjadřujete s nadšením o naší nejmladší hudební generaci. Skutečně máme tolik nadaných a perspektivních hudebníků? Mimořádné dětské talenty, zvlášť klavírní, se u nás přímo rojí. Jejich hra prozrazuje hodně práce, ne však dril. Je přirozená, bez stopy po trémě. To ukazuje, že naše hudební školství je ve výborném stavu.

Když vám bylo šedesát, psalo se, že jste monstrum, míněno samozřejmě v nejlepším slova smyslu, fenomén monstrózního půvabu. Co k tomu dodat na prahu devadesátky? Jsem vděčný, že ve svém věku mám co dělat a pro koho. Pro komorní soubory skladby v neoklasickém slohu, který jsem si zamiloval, pro paní režisérku Markétu Jahodovou rozhlasové hry, pro dětské sbory písničky i kantáty s orchestrem, pro nakladatele pana Tomáše další Notýsky, v nichž mi pečlivě hlídá češtinu básník a překladatel Václav Daněk. Mám syna, kterému se daří, přátele Pondělníky a ženu, která mé rukopisné povídky překlepává do počítače a ohledává je jako první čtenářka a první nepochybná kritička. Vážou nás i tytéž sny: oba bloudíme po cizím městě, ne a ne najít dům, kde máme hrát, a když se podíváme do programu, zhrozíme se, protože ani jednu skladbu neumíme… Svou práci dělám v pozici mně nejmilejší, v sedě, ať u psacího stolu, na točité židličce u klavíru, v ušáku, kde lovím nápady na povídky, a to všechno doma. Cestám do ciziny se nevyhýbám, ale nejlepší na nich je návrat domů.

BOX
Ilja Hurník (narozen 25. listopadu 1922 v slezské vsi Porubě, dnes ostravské čtvrti)
Již v roce 1933 mu vyšly tiskem první klavírní skladby, jež dodnes platí jako klasická instruktivní literatura. Od té doby pokračoval Hurníkův vývoj plynule, bez slohových zlomů. V roce 1938 musela jeho rodina prchnout před sudetským záborem do Prahy. Po absolvování mistrovské školy na Pražské konzervatoři studoval Hudební fakultu AMU. V letech 1958 až 1978 působil jako sólista Janáčkovy filharmonie v Ostravě, od roku 1973 byl profesorem skladby na konzervatoři v Praze a souběžně externím profesorem VŠMU v Bratislavě (1975 až 1980). Vrcholem Hurníkovy kompoziční tvorby jsou opery na vlastní libreto, Symfonie in C, oratorium Noé a kantáty Esop a Maryka na slezské lidové texty. Jako pianista vynikl v interpretaci skladeb Debussyho a Janáčka, jemuž věnoval i teoretické práce. K tvorbě kompoziční a pianistické se přiřazuje rozsáhlá tvorba slovesná. Jsou to povídkové sbírky, eseje, paměti, rozhlasové hry, popularizační pořady rozhlasové a televizní, četba pro děti. S manželkou Janou koncertoval v klavírním duu, syn Lukáš je rovněž skladatel a hudební publicista; je programovým ředitelem Českého rozhlasu a šéfuje stanici Český rozhlas 3 – Vltava.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče