Nejhorší nemoc je ta, o které nevíme

21. října 2010, 18:40 - Miroslav Zámečník
21. října 2010, 18:40

Dumáme nad příčinami krize, ale ta příští bude zase jiná, tvrdí předseda JPMorgan Chase

Čeští ekonomové mají párkrát do roka intelektuální posvícení. To když obecně prospěšná společnost Prague Twenty pozve do Prahy někoho, kdo v ekonomii patří ke světové extratřídě. Minulé pondělí patřilo podium Jacobu A. Frenkelovi, jehož profesionální kariéra je hvězdná. Stručně řečeno, když mluví Frenkel o světové ekonomice, opravdu se vyplatí poslouchat. Týdeníku EURO poskytl exkluzivní rozhovor.

Nikoli globální krize

Světová finanční krize podle Jacoba Frenkela znamená určitý přelom, který urychlil nástup nových globálních hráčů, především Číny, ale také Indie a dalších velkých rozvíjejících se ekonomik. Na druhé straně krize odhalila strukturální nerovnováhy ve světové ekonomice a problémy, s nimiž se musí Západ vypořádat. A to mu činí nemalé potíže. Ostatně indický delegát na nedávném výročním zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky s gustem vysvětloval západním kolegům, že samému termínu krize by dnes neměli dávat globální nálepku, protože koneckonců Indie se svým více než osmiprocentním růstem žádnou krizi nepociťuje. Frenkel ve své pražské přednášce dokazoval, že čistý přiliv kapitálu do „emerging markets“ se po mizerném roce 2009 pozoruhodně zotavil a bude pokračovat i v příštím roce. Zatímco akciové trhy v rozvíjejících se zemích oproti 12. září 2008 posílily o nějakých 30 procent, vyspělé země jsou nadále pod čárou ponoru. Do bankovních bilancí v Asii krize „zaťala“ jen velmi málo, kdežto náklady na jejich čistění v Evropě dosáhly nějakých 600 miliard dolarů a ve Spojených státech byly ještě mnohem vyšší. S tím souvisí podstatně zdravější růst asijských zemí kromě anemického Japonska, než jaký předvádějí Evropská unie (EU) a USA, které se obávají dvojího ponoru do recese a budou znovu tisknout peníze jako o závod. Nejde jen o asijské tygry, zotavila se rovněž subsaharská Afrika s perspektivou pětiprocentního růstu (akcelerovaného investicemi a obchodem s Asií) a slušný je očekávaný výkon Latinské Ameriky a Ruska. Střední a východní Evropa je dnes natolik navázána na EU, že její ekonomický růst nemůže být bůhvíjaký – asi kolem tří procent.

Málo vnímaný fenomén

Frenkel na dlouhých časových řadách připomenul, že přesun těžiště světové ekonomiky směrem od Západu k Východu a Jihu není novým fenoménem (podíl Číny na světovém HDP stoupl v letech 1990 až 2009 z 3,6 procenta na loňských 12,6 procenta). Postkrizový vývoj však vše akceleruje. Váha rozvíjejících se ekonomik na přírůstku světového HDP stoupá společně s tím, jak jsou dynamické, a Západ spolu s Japonskem malátný. Podstatným a nejen v Česku málo vnímaným aspektem je čínský obchod s ostatními rozvojovými zeměmi. Ten je v relaci ke zbytku Asie podstatně vyšší než v relaci s EU a USA dohromady. Čínský vývoz do Asie za rok do letošního srpna dosáhl 730 miliard dolarů, zatímco do EU a USA 594 miliard. Avšak dovoz z Asie do Číny činil 824 miliard dolarů, zatímco z EU a USA jenom 268 miliard. Jednoduše řečeno: když se na světový obchod díváte z Pekingu, vypadají toky jinak. V obchodu s Asií má Peking skoro stomiliardový deficit, který Západ nezajímá, protože nervózně vnímá jen „svůj“ bilaterální schodek v obchodu s Čínou. Jacob Frenkel poukazuje i na další skutečnost, která při handrkování kolem podhodnoceného kurzu čínské měny zůstává opomenuta: a sice vysokou dynamiku a vzestup podílu exportu do Číny jak v USA, tak ve státech sedmadvacítky na jejich celkovém vývozu (mimo EU). Obchodní třenice by podle Frenkela měly jediný výsledek – Čína by přestala táhnout prostřednictvím svých dovozů nejen ostatní asijské země, ale i řadu dalších rozvojových zemí, jelikož by čínský průmysl přestal „nasávat“ dovoz surovin a polotovarů, jež jsou po zpracování v desetitisících čínských fabrik vyváženy ve formě hotového zboží do celého světa. Obchodní válka zaměřená na Čínu by tak jen snížila celosvětový ekonomický růst.

Potíže se schodky a přebytky

Reálný problém totiž nevězí v obchodu a ve směnném kursu, ale hlavně v disparitě mezi mírou národních úspor, investic a s tím souvisejícími schodky či přebytky běžného účtu v jednotlivých částech světové ekonomiky. Čína sice mohutně investuje, ale její míra úspor je ještě vyšší (46 procent HDP!), takže má přebytek běžného účtu. Vysoké přebytky běžného účtu ovšem vykazuje i řada ostatních východoasijských zemí- od Japonska přes Tchaj-wan až po Malajsii. Druhý extrém představuje Amerika se svými dlouhodobě nízkými úsporami a naopak dost schodkovým běžným účtem, zbytek světa je plus minus „na svém“. Snížení nerovnováhy vyžaduje podle Frenkela zvýšení domácí spotřeby a snížení míry úspor v Číně tak, aby mezinárodně obchodovatelné zboží bylo přesměrováno dovnitř čínské ekonomiky. To ovšem mnohem více souvisí s vnitřními změnami v hospodářské politice než se samým kurzem (reálný efektivní kurs renminbi jüanu od roku 2000 ve skutečnosti zpevnil). Čína by potřebovala vytvořit celý systém penzijního, zdravotního a sociálního pojištění, protože absence pojištění v kombinaci třeba s politikou jednoho dítěte si přímo vynucuje vysokou míru úspor. Číňané si totiž nyní musejí vytvářet značné finanční rezervy na předvídatelné i méně předvídatelné události. Frenkel na základě osobní znalosti tvůrců hospodářské strategie v Pekingu potvrzuje, že ti z nich, kteří jsou technicky kompetentní, velmi dobře vědí, že potřebují udělat obojí – jak strukturální reformy, které by ulevily tlaku na udržování kolosální míry úspor, tak uvolnění kursu jüanu. „Když o potřebě změny mluví třeba vedení čínské centrální banky, nemluví jen tak pro nic za nic. A byl jsem osobně přítomen projevům čínského premiéra Wen Ťia-paa, kde o reorientaci na domácí poptávku mluvil opravdu dlouho a velmi podrobně. Je třeba ovšem vnímat čínské projevy tak, že oni nebudou kardinální obraty v hospodářské politice dělat proto, aby zlepšili bilaterální vztahy s USA, ale protože to Čína potřebuje. Další věc je odlišná kultura – naléhavost v čínském pojetí neznamená, že změny uděláte v příštím kvartále, ale že je budete dělat postupně a bude to trvat léta,“ zdůrazňuje Jacob Frenkel. Vrcholný strategický manévr v Číně posledních let souvisí s urbanizací – stovky milionů lidí se stěhují z venkova do měst, přičemž právě urbanizace může podepřít jak domácí poptávku, tak strukturální reformy.

Krátká paměť, nebo žádná

Frenkelův vhled do situace není přínosný jen v případě Číny, ale i pokud jde o vývoj v Evropské unii. Problémové země si na potíže zadělávaly léta. Zatímco Německo dokázalo udržet cenovou a nákladovou konkurenceschopnost, u dnešních průšvihářů mzdy rostly a konkurenceschopnost postupně erodovala, navíc míra úspor klesala. Logickým důsledkem byl deficit běžného účtu, k němuž se někde připojily i chronické rozpočtové deficity. Podstatné je, kdo nárůst veřejného dluhu v Řecku či Portugalsku financoval: zahraniční věřitelé, často banky z ostatních zemí eurozóny. Zásoba vládních cenných papírů v držení zahraničních subjektů dosáhla v roce 2009 v Portugalsku 60 procent jeho HDP, v případě Řecka 90 procent. „Jsou dva typy hráčů. Ti, kteří mají krátkou paměť, a ti, kdo ji nemají vůbec,“ opáčí bonmotem Frenkel na otázku, proč se nechaly věci dojít tak daleko, když dnes chyby v makroekonomickém managementu v řadě zemí vypadají tak zjevné. Situaci Irska přirovnává Jacob Frenkel ke spadlému obrazu: „Je na vině omítka, obraz anebo hřebík, na kterém visel?“ V retrospektivě je zřetelné, že Irové mohli a měli rozeznat riziko spočívající v realitní bublině financované bankami, jejichž bilance byla násobkem irského HDP. „Je to vina bankovního dohledu, který měl něco signalizovat? Je to vina výboru pro řízení rizik v úvěrujících bankách samých? Anebo je chyba v dlužnících, kteří stejně jako jejich bankéři spoléhali, možná implicitně, že to nakonec nějak dopadne a někdo je zachrání?“ Každopádně teď dumáme nad příčinami minulé krize, jenže ta příští bude zase jiná. „Nejhorší nemoc je ta, která dlouho nemá vnější příznaky a bez včasného odborného vyšetření ji nepoznáte, dokud není pozdě,“ varuje Frenkel.

JACOB A. FRENKEL Sedmašedesátiletý ekonom byl v minulosti mimo jiné profesorem mezinárodní ekonomie na proslulé University of Chicago, koncem 80. let vedl ekonomický výzkum v Mezinárodním měnovém fondu, dlouhá léta byl guvernérem izraelské centrální banky. V současnosti šéfuje JPMorgan Chase. JPMorgan Chase přitom na vrcholu světové finanční krize na podzim roku 2008 nepřišla za americkou vládou s prosíkem, ale využila krize k levnému převzetí padajících finančních gigantů typu Bear Sterns nebo Washington Mutual.

Střední a východní Evropa KDYŽ KLESÁ KONKURENCESCHOPNOST Vývoj reálného směnného kurzu v Česku naznačuje plíživou ztrátu konkurenceschopnosti, což je pro exportně orientovanou ekonomiku nemoc krajně nebezpečná. Země, která dokáže držet relace mezi mzdovým vývojem a produktivitou práce (tedy jednotkové mzdové náklady) pod kontrolou nejen v průmyslu, nýbrž v celém národním hospodářství, si konkurenceschopnost udržuje a zvládne i mírné zpevňování nominálního kursu. Německu a Rakousku se to v uplynulém desetiletí dařilo. Není proto divu, že německý exportní motor se nezadrhl a také Rakousko šlape docela dobře. Naopak „třem průšvihářům eurozóny“, Irsku, Španělsku a Řecku, se podařilo uklouznout a svojí konkurenceschopnost citelně oslabit. Vzhledem ke společné měně mají členové eurozóny uzavřenou klasickou cestu k obnovení konkurenceschopnosti, a tím i ke snížení schodku běžného účtu platební bilance prostřednictvím nominálního poklesu kurzu. Proto jim nezbývá nic jiného než podstoupit velmi bolestivou vnitřní devalvaci. Buď dosáhnou obnovení konkurenceschopnosti prostřednictvím snížení mezd a platů v celém národním hospodářství (což už se děje), anebo zvýšením produktivity při udržení mzdových nákladů (což se na úrovni firem děje spíše cestou propouštění). Toho všeho přitom musejí docílit při současném snižování rozpočtových schodků. A k obnovení konkurenceschopnosti jim nepomůže, když se snaží snížit rozpočtové deficity převážně cestou zvyšování daňové zátěže, která ekonomickou aktivitu oslabuje. Výdajové škrty sice rovněž utlumí domácí poptávku, ale „nekazí“ exportní kanál a kombinací výše uvedeného může vnitřní devalvace skutečně snížit reálný efektivní kurz natolik, že se konkurenceschopnost obnoví. Pokud jde o „Visegrádskou čtyřku“, nejvíce se zhoršil index v případě Slovenska. Jenže Slovensko již euro má, takže na nějaké obnovení konkurenceschopnosti prostřednictvím nominálního oslabení měny vůči eurozóně může zapomenout. Na druhé straně je fakt, že vyvozovat dalekosáhlé závěry z čísel z jednoho krizového roku 2009 nelze a slovenská produktivita letos s růstem výroby určitě půjde nahoru. Polský zlotý a maďarský forint ani zdaleka nevykazovaly natolik zřetelný trend k nominálnímu zpevňování jako česká koruna. Polsko navíc loni na rozdíl od zbytku Evropy rostlo, což se do hodnoty indexu také zprostředkovaně promítá. Česká konkurenceschopnost zjevně postupně eroduje, třebaže čísla vypadají trochu jinak, pokud použijete jiný deflátor (místo jednotkových mzdových nákladů za celé národní hospodářství například jejich vývoj jen ve zpracovatelském průmyslu), anebo pokud se použijí jiné váhy, jako je obchod s výrobky zpracovatelského průmyslu. Pak je pokles konkurenceschopnosti méně výrazný, byť nadále patrný.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče