Nejdůležitější je podpora produkce

30. července 2007, 00:00 - admin
30. července 2007, 00:00

ZEMĚDĚLSKÝ EXPERT JAROSLAV PEŠÁN: Česko se musí snažit o budování silných regionálních značek. Tvrdí to bývalý místopředseda zemědělského výboru Poslanecké sněmovny Jaroslav Pešán. Co lze podle vašeho názoru udělat pro identitu tuzemské potravinářské produkce? Je cestou například ochranné označení výrobků v rámci Unie?

ZEMĚDĚLSKÝ EXPERT JAROSLAV PEŠÁN: Česko se musí snažit o budování silných regionálních značek. Tvrdí to bývalý místopředseda zemědělského výboru Poslanecké sněmovny Jaroslav Pešán. Co lze podle vašeho názoru udělat pro identitu tuzemské potravinářské produkce? Je cestou například ochranné označení výrobků v rámci Unie?

Podle mne je především žádoucí a naprosto nutné daleko více než dosud podporovat vznik a rozvoj místních výrobců a zpracovatelů. Nejenže jejich produkty představují významné zpestření trhu, ale řadu konkrétních a dobrých výrobků nelze ani průmyslovými technologiemi vyrobit. Dalším důvodem je posílení identity regionů v rámci obecné turistiky a hlavně agroturistiky, kde se mohou místní výrobci stát magnetem pro zájem turistů o místní speciality. Kromě toho produkce lokálních specialit znamená rozšíření podnikatelských příležitostí v místech, kde takových příležitostí mnoho není. Ze zahraničních příkladů, třeba ze Slovinska, víme, že takové místní minimlékárny a další lokální výrobci identických místních produktů fungují a zatraktivňují region.

Potravinářská komora se ale domnívá, že větší potenciál má budování silných regionálních značek…

Je třeba odlišit regionální, poměrně obecně známé potravinářské výrobky a místní, lokální, prakticky obecně neznámé značky. Podporovat a propagovat bychom měli obě skupiny. Osobně si ale nejsem jist, nakolik se cesta budování typických regionálních silných značek vůbec zdaří. Položíme-li si otázku, kolik takových výrobků máme v Česku k dispozici, zjistíme, že jich příliš není. Je to tedy dlouhá cesta, přičemž dosáhnout například známosti a tedy síly značek typu karlovarské oplatky nebude jednoduché. To samozřejmě ale neznamená, že se o budování silných regionálních značek nebudeme snažit. Určitě existuje řada možností, jak je postupně více dostat do povědomí spotřebitelů.

Takže když značky a identita, tak spíše prostřednictvím ryze místních produktů. V zásadě ano. Jak jsem se zmínil, už samotný fakt, že mohou obohatit trh, skrývá nemalý potenciál pro jejich rozvoj. A navíc mohou jejich výrobci a prodejci nabídnout spotřebiteli osobní přístup. Tedy úplně jinou atmosféru než při nákupech v supermarketech. Jenže malí výrobci říkají, že nemají dostatek peněz na investice do potravinářských technologií, které jsou třeba na dodržení evropských standardů. V Unii ale malí výrobci všechny podmínky plnit nemusejí. Jak je tomu v Česku? Rád bych zdůraznil, že všechny základní legislativní podmínky pro menší výrobce musejí být v celé Unii přibližně stejné. A osobně se domnívám, že jsou. Bohužel mezi našimi výrobci převažuje názor, že to, co jinde jde, u nás není možné. Není ale pravda, že se naše legislativa liší, řídíme se stejnými principy. Například platným nařízením Evropského parlamentu umožňujícím národním autoritám na základě místní situace modifikovat obecně dané zásady. Je totiž zřejmé, že i třeba dva zpracovatelé vzdálení od sebe jeden kilometr nemusejí mít a obvykle nemají stejné podmínky k výrobě identického výrobku. Na druhou stranu si musí každý uvědomit, že hlavní hygienické zásady týkající se bezpečnosti potravin musejí být dodrženy i v případě lokálních výrobců. Není prostě možná představa, že bude tolerována výroba potravin dodávaných do obchodní sítě, ale vyráběných někde v garáži doslova na koleně. Jde o to, co si pod tím má kdo představit, takže i ty nejasnosti v podmínkách výroby vedou k tomu, že se místní výrobci do produkce potravin moc nehrnou.**

Každý samozřejmě musí zvážit své možnosti, situaci na trhu, promyslet si, co hodlá dělat. Není ale přece nutné pouštět se do produkce technologicky a hygienicky složitých výrobků typu zrajících sýrů. Nicméně možnosti tu určitě jsou, a to nejen ve výrobě, ale i v odbytu. Velké rezervy jsou například v prodeji vlastních produktů takzvaně „ze dvora“. Podmínky které jsou určitě měkčí než při dodávkách zboží do obchodních sítí.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče