Nedělitelná součást západní civilizace

21. května 2008, 15:35 - Jefim Fištejn
21. května 2008, 15:35

Evropané dosud vidí v židovském státě spíše problém než jeho řešení

Šedesáté výročí vzniku izraelského státu se stalo záminkou pro veletucty novinových úvah na téma Kdyby Izraele nebylo… Jeden český autor se v Lidových novinách promudroval až k závěru, že nebýt Stalinovy nebetyčné hlouposti a československé vojenské pomoci, Izrael by nikdy nevznikl a ti ze Židů, kteří by po potlačení jejich odporu směli zůstat v Palestině, by tam dodnes spokojeně žili životem tolerované menšiny uprostřed snášenlivé arabské většiny. Zbytek světa by prý byl ušetřen dnešních nesnesitelných hlavobolů. Polemizovat s tímto - jen předstíraně naivním názorem - nemá valného smyslu, neboť se o to marně pokoušel již Josephus Flavius ve svém díle Proti Apiónovi, a to je, bratru, před dvěma tisíci lety! V korytě stejné logiky lze jen podotknout, že by ani nekňuby Josifa Stalina, ani jeho československých nohsledů nebylo, nebýt rozpadu dvou velkých evropských říší v důsledku světové války zaviněné, jak známo, srbským studentem Gavrilem Principem. Kdyby se býval nenarodil, Češi by mohli dodnes žít jako respektovaná menšina uprostřed osvícené německé většiny a mouchy by i dnes spokojeně kálely na podobiznu císaře pána.

ROZDÍLNÉ VNÍMÁNÍ

Za větší pozornost než ahistorické mudrování stojí nápadný rozdíl mezi Evropany a Američany ve vnímání Izraele. Evropané obecně vnímají židovský stát méně příznivě než jejich spojenci za oceánem, ale i na tomto pozadí obzvlášť zaráží prudce záporný postoj Němců. Jsou na druhém místě od konce, před posledním Španělskem. Nedávný průzkum BBC ukázal, že dokonce ve Spojených arabských emirátech je percepce Izraele o mnoho pozitivnější než v Německu. Lidová zášť překvapuje zejména na pozadí vžité představy, že tato země je nejspolehlivějším izraelským spojencem v Evropě, svého času poskytovala židovským přistěhovalcům relativně přednostní podmínky a němečtí politici pravidelně navštěvují památník Jad Vašem v Jeruzalémě.
Prakticky všechny německé vlády ospravedlňovaly zvláštní vztahy s Izraelem poukazem na svou historickou odpovědnost vůči židovskému národu. Jenže pocit viny není nejpevnějším základem pro přátelství a často se zvrhne v opak. Jen tak lze pochopit, proč celých 30 procent Němců dle průzkumu Bertelsmannovy nadace si vážně myslí, že mezi Izraelem a nacistickým Německem není žádný rozdíl. Kdo věří, že Izraelci jsou dnešní nacisté, už nemá pádný důvod mít pocit zahanbenosti kvůli nacistům včerejším. Historické závazky jsou věcí pomíjivou a dnešní generaci Němců může snadno pobuřovat nápad, že by měli platit za zločiny spáchané kýmsi dávno před jejich narozením. Je-li holocaust řadovou historickou příhodou, jednou z mnoha, je relativizována nejen německá vina a závazky, ale také samotné právo Izraele na existenci. Navíc existence, jejímž jediným ospravedlněním je něčí zločin, je amorální.

IDEA ŽIDOVSKÉHO STÁTU

Skutečnost je však taková, že protižidovská genocida vůbec nezaložila nárok Židů na vlastní stát, jen jej umocnila. Povědomí o tom, že jen tak je řešitelná letitá „židovská otázka“, se dotvořilo dlouho předtím a včasná realizace sionistické ideje by mohla zachránit miliony zmařených životů. Politický sionismus vyrůstal na sklonku 19. století ze stejných kořenů jako každé jiné evropské národní obrození včetně českého. Přestěhování Židů na místa původního izraelského osídlení nebylo jedinou variantou uskutečnění sionistického snu.
Vážně se probíraly nejfantasknější alternativy nabízené takzvané teritoriality - území Ugandy či jiného středoafrického státu, Patagonie, plovoucí umělý ostrov; zakládaly se zemědělské autonomie na Krymu. Již zmíněný Stalin vytvořil v Poamuří na hranicích s Čínou Židovskou autonomní oblast Birobidžan, existující dodnes, nikoli proto, aby šířil komunismus, nýbrž proto, že ani on nemohl odolat naprosto samozřejmé představě, že státní útvar je přirozenou formou existence početného a sebevědomého národa. Jestliže tento projekt zašel na úbytě, pak netoliko kvůli mimořádně obtížnému prostředí - Negevská poušť neskýtala o nic pohodovější prostředí než Amurské bažiny - jako spíše proto, že novousedlíci neměli k tamějším místům žádný kulturně-historický vztah.

VZNIK IZRAELE

Navíc v té době idea vytvoření židovského státu na jeho původním území ve veřejném povědomí světa už definitivně zdomácněla. Uskutečnění myšlenky na návrat nebylo spojeno s násilným převzetím žádného státního celku: stát palestinských Arabů v dějinách nikdy neexistoval. Palestinský pašalik byl stejně jako zbytek Osmanské říše volně přístupný pro různé arabské kmeny včetně jejich pomuslimštěných afrických otroků, jakož i pro turecké a jiné Židy a křesťany. Když se v roce 1920 Osmanská říše zhroutila, předala Společnost národů toto území pod kontrolu Velké Británii. V odůvodňujícím prohlášení je přímá zmínka o nutnosti naplnění takzvané Balfourovy deklarace zavazující Británii ke zřízení „národní domoviny pro židovský národ“ a k ochraně práv arabského obyvatelstva.
Když 29. listopadu 1947 Valné shromáždění Organizace spojených národů (OSN) schválilo plán rozdělení britského podmandátního území na arabskou a izraelskou část, žilo v Palestině 720 tisíc Židů a 1,4 milionu Arabů. Izraeli připadlo 56 procent palestinského území. Je to více než logické, vždyť plán přímo počítal s přistěhováním příbuzných Izraelců a příbuzných jejich příbuzných do nového státu. Navíc šlo o území již tehdy převážně v držení židovské komunity, neboť bylo předtím za tržní ceny vykoupeno židovkou agenturou Sochnutem. Jelikož Židé a Arabové žili v Palestině značně roztroušeně, plán OSN předpokládal výměnu obyvatelstva mezi nově vzniklými útvary - věc nemyslitelná z hlediska dnešních mezinárodněprávních představ. Zbytek je historie.

PRÁVO NA NÁVRAT

Jedním z nejfrekventovanějších pojmů těchto dnů je „právo na návrat“. Žongluje se s tímto slůvkem s takovou samozřejmostí, jako by šlo o běžně praktikovaný a srozumitelný koncept. Ve skutečnosti je toto právo omezeno takovým bezbřehým oceánem podmiňujících okolností, že je doslova vyprázdněno z reálného obsahu. Ani v náznaku nejsou stanoveny časové horizonty tohoto práva. Vztahuje se na žijící vyhnance nebo také na jejich potomky? Jestliže to druhé, pak do kolikáté generace? Návrat je účinně znemožněn mezistátními ujednáními, mírovými smlouvami.
V případě poválečných vynucených stěhování si toto právo nemůže nárokovat strana, která válku rozpoutala. Právo na návrat patří do kategorie „obnovení spravedlnosti“, a to, jak známo, z definice nesmí působit nové křivdy. A co říci o právu dvou nebo více národů na návrat na stejné území? Jen v Evropě, o zbytku světa nemluvě, je bezpočet příkladů, kdy je někomu upřeno právo na návrat, ba i na kompenzaci, neboť by to znamenalo hrubou revizi dějin. Zkrátka a dobře, ve všech případech mívá navrch princip přednostního zohlednění zájmu nyní žijící generace nad vzájemnými křivdami, jež si způsobily generace předchozí.

ZÁMĚNA POJMŮ

Často můžeme slyšet, že vznik Izraele před 60 lety uvrhl palestinský národ do stavu dlouhodobého bezdomovectví. I v tomto případě jde o úmyslnou záměnu pojmů. Dobrovolně, či nedobrovolně z izraelského území odešla polovina arabského obyvatelstva Palestiny, což je zhruba 750 tisíc lidí. K palestinské národnosti se však hlásí přes 80 procent obyvatelstva sousedního Jordánska. Důvody nemilé skutečnosti, že několik set tisíc Palestinců i po 60 letech živoří v uprchlických táborech a nemají národní pasy, je však třeba hledat jinde než v činech Izraelců.
To, co se stalo na konci čtyřicátých a na začátku padesátých let na Blízkém východě, nebylo v nejnovějších světových dějinách nic převratného. Mnohamilionové masy obyvatelstva se vyměnily ve stejné době mezi Indií a Pákistánem, Sovětským svazem a Polskem a Polskem a Německem, Československo nevyjímaje. Rozhodující je to, co se stalo potom a co přetrvává do dnešních dnů. V naprosté většině arabských zemí zůstali Palestinci vegetovat v utečeneckých táborech, živeni milodary OSN a bohatších arabských příbuzných. V žádné z těchto zemí, jež se tak rády dušují svou solidaritou s Palestinci, nezískali utečenci právo na občanství, a tudíž ani jiná občanská práva. Jen v Jordánsku tato pravda platí částečně. Do nebe volající je skutečnost, že Palestinec, který utekl do Velké Británie nebo USA, byl po pěti letech naturalizován a jeho tam narozené děti měly nárok na státní příslušnost již v okamžiku svého narození, zatímco jeho vlastní bratr, který se usadil v Sýrii, Libanonu nebo Iráku, zůstal bezdomovcem-osobou bez občanství až do páté generace, vlastně do našich dnů.
Darmo mluvit o tom, že na samotném izraelském území nikdy neplatil rasistický zákon o vysídlení Palestinců dle původu. Jejich komunita zůstává více než početná a každý z nich nosí v kapse izraelský pas opravňující ho ke všemu - až na brannou povinnost, která není právem.

SPOJENEC ZÁPADU

Arabští politici nikdy neskrývali pravé důvody bídného osudu palestinských utečenců. Po desetiletí byli udržováni ve svém zavěšeném a nezakořeněném stavu právě proto, aby jednoho dne si mohli nárokovat ztracená území. Nesměli se pořádně usadit, aby mohli být jednoho dne použiti jako beranidlo, jímž se prorazí brána Izraele. Žádost o návrat těchto utečenců je tudíž žádostí o likvidaci izraelského státu. Stejně nulitní je také nárok Palestinců na zanechané majetky nebo půdu. Vždyť i Židé směli odnést ze svých arabských vlastí jen tolik, kolik mohli unést na zádech. A půdy museli zanechat trojnásobně více, než dnes činí rozloha izraelského státu. Požadavek, o němž se předem ví, že je nepřijatelný, bývá vznášen jen proto, aby skutečné vyhlídky na mír zmařil. Takový izraelský politik se nenarodil, aby dojednal podmínky sebevraždy vlastního státu.
Nesnadná pravda je v tom, že Izrael existuje právem, a nikoli za odměnu jako odčinění za minulá příkoří. Sir Winston Churchill to pochopil již v roce 1922, dlouho před holocaustem: „Židé jsou v Palestině po právu, a nikoli z něčí velkodušnosti.“ Měli a mají nezadatelné právo na svůj stát nejen kvůli často vysmívaným metafyzickým důvodům, ale především proto, že v okamžiku vyhlášení nezávislosti tam byli přítomni v dostatečném počtu, a jako hotový národ. To je princip, na jehož základě vznikají státy i dnes. To samozřejmě neznamená, že Němci musejí takový stát automaticky podporovat. Svazky a spojenectví vznikají na základě společných zájmů a sdílených hodnot. Na Blízkém východě není jiný stát, který by z těchto důvodů byl přirozenějším spojencem Západu než Izrael, jediná regionální demokracie.

ŽIDOVSKO-KŘESŤANSKÉ KOŘENY

Američané proto vnímají Izrael především jako demokratického spojence v ohrožení. Německá solidarita pramenící ze slábnoucího pocitu viny nemá zpravidla hodnotové ohledy. Proto s takovou chutí pěstuje Německo, potažmo Evropa, obraz Izraele především jako zemského škůdce a narušitele lidských práv.
Zásadní rozdíl ve vnímání není způsoben postojem tisku, ten je všude takřka identický. Rozdílnost tkví v tom, že Američané jsou hrdí na své judeokřesťanské dědictví, zatímco Evropanům tento termín mnoho neříká. Když některé země chtěly zmínit židovsko-křesťanské kořeny Evropy v tehdy připravované ústavě EU, nepochodily. Nápad byl označen za rozdělující, nikoli spojující. To slůvko však znamená více než jen věroučnou příbuznost. Znamená více než jen soubor morálních standardů sdílených judaismem a křesťanstvím. Popisuje totiž nepopiratelnou skutečnost, že vedle řecko-římského dědictví je právě judeokřesťanská tradice druhým hlavním pilířem západní civilizace. Pochopení této skutečnosti umožňuje Američanům nahlížet Židy jako součást vlastní civilizace a židovský stát jako člena širšího západního souručenství.

PŘIROZENÁ SOLIDARITA

V postkřesťanské Evropě, a v Německu zejména, takové pochopení schází. Jen málokdo je ochoten vnímat Mojžíšův zákon jako inspirativní zdroj západních justičních představ a morálních hodnot. Je snazší naoko uznávat přínos Židů k vývoji západní civilizace než v nich spatřovat její nedělitelnou součást. Židé jsou dodnes nahlíženi jako svého druhu hostující přispěvatelé, jejichž vklad je sice ceněn, ale oni sami zůstávají tak trochu cizinci, jinorodci. Cizím zůstává pro Evropany i židovský stát. Z cizího, jak víme, krev neteče. Vzhledem ke společné povaze hrozeb, jimž čelí Evropa a Izrael, spojenectví mezi nimi by bylo navýsost přirozenou věcí. Nebude však, dokud evropská veřejnost bude v Izraeli vidět spíše problém než jeho řešení. Je načase, aby němečtí a evropští politici uvedli důvody své strategie na pravou míru. Tou je přirozená solidarita se spojencem v první linii.

SITUACE
- Německo, potažmo Evropa, pěstuje obraz Izraele především jako zemského škůdce a narušitele lidských práv.
- Američané vnímají Izrael především jako demokratického spojence v ohrožení.
- Židé jsou dodnes nahlíženi jako svého druhu hostující přispěvatelé, jejichž vklad je sice ceněn, ale oni sami zůstávají tak trochu cizinci, jinorodci.

SOUVISLOSTI
Když 29. listopadu 1947 Valné shromáždění Organizace spojených národů (OSN) schválilo plán rozdělení britského podmandátního území na arabskou a izraelskou část, žilo v Palestině 720 tisíc Židů a 1,4 milionu Arabů. Izraeli připadlo 56 procent palestinského území.
Dobrovolně, či nedobrovolně z izraelského území odešla polovina arabského obyvatelstva Palestiny, což je zhruba 750 tisíc lidí. K palestinské národnosti se však hlásí přes 80 procent obyvatelstva sousedního Jordánska.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče