Nebuďme papoušky

07. prosince 2007, 13:39 - Jan Žižka
07. prosince 2007, 13:39

Teherán by mohl být i spojencem v boji proti teroristům

Velké překvapení. Takové je jedno z častých hodnocení nového předpokladu amerických zpravodajských služeb, že Írán zastavil svůj nukleární zbrojní program. Tento závěr byl v rozporu s dřívějšími zprávami ze stejného zdroje. Pro toho, kdo důkladně sleduje vše, co se kolem Íránu v posledních letech děje, to ale překvapení být nemůže. Ani dříve nebylo jasné, zda Teherán v současnosti o získání jaderné zbraně usiluje. Neexistovaly žádné důkazy, pouze dohady. A o jednotlivých zprávách amerických zpravodajských služeb víme své už z doby před válkou v Iráku.
Veškerá hodnocení íránské hrozby - ať už ta současná či minulá - mají přibližně stejnou vypovídací hodnotu jako údajné důkazy o zbraních hromadného ničení v Iráku z roku 2002, které se později nepotvrdily. Jediný jednoznačný závěr, který lze učinit, je: Američané to prostě nevědí. Nemusí to být ale jenom kvůli tomu, že by zpravodajské služby USA pracovaly špatně. Mnozí v CIA dobře předpokládali, jaké peklo čeká Američany v zemi, které předtím dlouho vládl Saddám Husajn. Tyto poznatky ale zkrátka nebyly v centru pozornosti. Jde totiž také o to, jaké zpravodajské analýzy se zrovna zveřejňují. A v tom může být „velká politika“.
To platí i nyní. Není pochyb, že část vlivných lidí ve Washingtonu by byla pro vojenský zásah v Íránu ještě během mandátu dosluhujícího prezidenta George Bushe. Jiní lidé - a to i ve vládnoucích republikánských kruzích - se právě takového scénáře mohou obávat. Taková akce by totiž mohla opět skončit krachem. Vyhlídky republikánských kandidátů v příštích volbách by se zhoršily. Potřeba ukázat, že íránská hrozba není zas tak velká, je z tohoto pohledu logická. U veškerých podobných informací zpravodajských služeb je nutné ptát se nejen na to, zda je možné jim věřit, ale také na to, proč se právě teď zveřejňují.
Část pozorovatelů předpokládá, že Íránci se chtějí vydat cestou ve stylu Severní Koreje. Tedy vyvinout jadernou zbraň. A to tajně. Přináší to sice velké riziko, že se taková země stane terčem preventivního úderu, ale pokud se jí přece jen podaří bombu získat, dostane se ve vztahu k okolnímu světu do mnohem výhodnějšího postavení. Něco podobného se ale předpokládalo i v případě Saddáma Husajna. Pak jsou tu jiné úvahy, podle nichž je pro Írán důležitější schopnost jaderné zbraně získat, než jimi reálně disponovat. Nebo si Íránci uvědomují, že v zájmu svého zapojení do světové ekonomiky by měli spíše následovat libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, který se se Západem dohodl? Pravda bude ale asi mnohem prostší. Írán není režimem jednoho muže, o vliv tam soupeří různé mocenské skupiny. Takže své zastánce mohou mít v Teheránu všechny výše uvedené strategie.
I mnozí Američané dnes přiznávají, že jejich politika vůči Íránu byla chybná. Tím, že zemi jednoduše zařadíte do „osy zla“, se prakticky vzdáváte mnoha nástrojů, jak postoje Teheránu ovlivňovat. Často se zapomínalo na to, že šíitský Írán by měl být přirozeným spojencem v boji proti teroristům, kteří používají marketingovou značku „al-Káida“. Vliv Teheránu na Blízkém východě je značný a má smysl přinejmenším s ním vést dialog. Na druhé straně platí i to, že současný íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád má na malé oboustranné vstřícnosti velký podíl. Ahmadínežád však není jedinou vlivnou figurou v Íránu, byť je dnes bezpochyby tou nejviditelnější.
Zkušenost se zprávami amerických tajných služeb je velmi poučná i pro české politiky a diplomaty. Nemá smysl papouškovat americkou oficiální rétoriku, protože se za ní může skrývat nejen reálné hodnocení situace, ale také prosazování určitých zájmů USA, snaha propagovat nějaké záměry nebo vnitropolitické kalkulace. To přitom vůbec neznamená, že by spojenectví s Amerikou nemělo být jednou z klíčových priorit české zahraniční politiky. Nynější rozčarování české diplomacie nad tím, že Washington neposkytuje Praze všechny informace, by přesto nemuselo být takové, kdyby očekávání mnoha Čechů byla realističtější. Ve vztahu k Americe obecně i k Bushově administrativě. Pocit zhrzení pak určitě není na místě.
V každém případě je nyní nutné počkat na to, kam se posune americká diskuse o potřebě protiraketového štítu ve střední Evropě včetně radaru v Česku. Tvrdit, že musíme postavit radar, protože se v budoucnu nějaká hrozba jistě objeví, je ovšem velmi pochybné. Na začátku by měla být důkladná analýza potenciálních hrozeb a rozbor toho, která možná nebezpečí jsou závažnější než jiná. Pak je teprve možné určit, zda tou nejlepší odpovědí je radar, antirakety v Polsku, nebo něco úplně jiného. Je to úkol pro Američany, ale i Češi mohou nabídnout svůj pohled.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče