Nebezpečná závislost

29. května 2012, 12:39 - ing. Marcela Alföldi Šperkerová
29. května 2012, 12:39

Sociální stát už nikdy nebude to, co si pamatuje Evropa z 80. a 90. let minulého století, upozorňuje prezident Asociace penzijních fondů

Leitmotivem penzijní reformy je naučit občany, že se musejí na své stáří začít zajišťovat desítky let předtím, než k němu dospějí. Účet důchodového pojistného se propadá do hlubokých deficitů již nyní a vzhledem k nepříznivým demografickým trendům nelze očekávat, že by se stát dokázal v budoucnu o seniory postarat k jejich plné spokojenosti. Vznikají proto nové penzijní fondy, tzv. druhý pilíř důchodového zabezpečení, kam si lidé budou moci vyvádět tři procenta ze svých sociálních odvodů pod podmínkou, že k nim přidají další dvě procenta hrubé mzdy. „Cílem je zvýšit zásluhovost systému, diverzifikovat riziko a snížit míru mezigenerační nespravedlnosti, jíž systém ve stárnoucí společnosti přirozeně trpí,“ vysvětluje prezident Asociace penzijních fondů Jiří Rusnok, který se na přípravě penzijní reformy podílel.

Mohou se podle vás lidé spolehnout na dlouhodobé spoření trvající desítky let a nebát se, že o peníze přijdou? Penzijní fondy v historii vždy představovaly a nadále představují jeden z nejbezpečnějších nástrojů pro uložení peněz. Drtivou většinu aktiv investují jen do konzervativních nástrojů, a to ještě těch nejspolehlivějších. Ani po krizi odstartované v roce 2007 k žádným krachům penzijních fondů nedocházelo. Například na Slovensku dokonce i ty nejagresivnější fondy ztrácely nesrovnatelně méně než klasické fondy kolektivního investování. V celé OECD to bylo mezi deseti a dvaceti procenty v závislosti na konkrétní zemi. Srovnejte si to s propady světových burz. A s tím, že v té době se v USA dostaly do ztrát dokonce i některé fondy peněžního trhu. To hovoří za vše.
Historie samozřejmě pamatuje i situace, kdy lidé přišli o peníze uložené v konzervativních nástrojích. Zpravidla ale jen v souvislosti s válkami, případně krachem celých ekonomik. V takových případech pak bankrotuje i stát. V probíhající krizi se penzijní fondy jako ochránci úspor jednoznačně více než osvědčily. Samozřejmě hovořím o klasických penzijních fondech, ne o tom, že v USA lidé spořili na penzi bez fondů a pouze do akcií. To je úplně jiný model, než funguje a má fungovat i v rámci druhého pilíře u nás.

Kolik lidí se podle vás pro vstup do druhého pilíře rozhodne? Asociace vlastní odhady nikdy nedělala. Různé průzkumy hovoří o 15 až 25 procentech občanů. Předpokládám, že do reformy se zapojí především lidé s vyšším vzděláním, vyššími příjmy a ti mladší.

Jak by se měli na stáří zajišťovat obyvatelé s nižšími příjmy? Stejně jako ti s vyššími. Spořit si. Jediný rozdíl je v tom, že přechod do penze pro ně nebude znamenat takový pokles příjmu. Vystavit se stoprocentní závislosti na státu bude nebezpečné pro každého. Také by se měli starat o to, aby v období před penzí neztratili svou pracovní schopnost. Vzdělávat se, případně rekvalifikovat. V některých regionech to není jednoduché. Práce tam prostě není a příjmy jsou nízké. Ale i malé úspory jsou lepší než žádné. Sociální stát už nikdy nebude to, co si pamatuje západní Evropa z 80. a 90. let minulého století. S tím nic nenaděláme. Je to důsledek globalizace, demografického vývoje a krize.

Ve které zemi se už penzijní reformy dostaly tak daleko, že lidé dostávají z těchto fondů alespoň část své penze? Těch zemí jsou desítky. Ve státech OECD pravidelně sledovaných z hlediska penzí, což je necelá čtyřicítka, dosahují úspory občanů na penzi v průměru 60 procent HDP. Od státu dostávají v důchodu jen tři pětiny celkového příjmu. To znamená, že na zbytek si našetří. Leckde, v Británii, Nizozemí, Švýcarsku, Austrálii, USA, ve Skandinávii či Německu si lidé spoří ve fondech už desítky let.

Nakolik se dá spolehnout, že příští vládní garnitura pravidla penzijní reformy nezmění? Pokud se něco změní, pak by měly úspory přejít do fondů ve třetím pilíři. Jinak by to bylo znárodnění. To lze v právním státě provést pouze za náhradu. K takovým extrémním krokům se u nás po roce 1989 nikdy nesahalo a není k tomu důvod ani teď.

Vyhovuje vám současná úprava penzijní reformy? Neměl se podle vás volit jiný způsob? Dnešní podoba reformy je určitě vzdálena tomu, co navrhovaly různé expertní skupiny jako například PES či NERV. Jistě by bylo logičtější, aby i tato část důchodového zabezpečení byla povinná zvláště pro mladší generace. Debata by se dala vést i o tom, zda zvolené institucionální řešení je optimální. Nicméně samotný posun od zdanění ke spoření je pozitivní. Systém se dá do budoucna vylepšovat, ovšem dá se též zničit. Tak uvidíme, kterou cestu si vybereme.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče