Nebezpečím je politika EU, ne USA

13. ledna 2003, 00:00 - Dušan Šrámek
13. ledna 2003, 00:00

Spojené státy jsou jedinou velmocí schopnou čelit globálnímu nebezpečí S blížící se možností války proti Iráku se opět objevuje otázka, zda mají Spojené státy právo tuto válku začít i bez případného mandátu OSN. Otázka to není nová, a je pouze modifikací jiného problému, kterým je údajná snaha USA po imperiálním ovládnutí světa.

Spojené státy jsou jedinou velmocí schopnou čelit globálnímu nebezpečí

S blížící se možností války proti Iráku se opět objevuje otázka, zda mají Spojené státy právo tuto válku začít i bez případného mandátu OSN.

Otázka to není nová, a je pouze modifikací jiného problému, kterým je údajná snaha USA po imperiálním ovládnutí světa. Nové bohužel není ani to, že tváří tvář hrozbě není Evropa ochotna táhnout s největší světovou demokracií za jeden provaz, dokud se jí totalitní stát nezakousne přímo do hrdla. Pro pochopení problému se musíme vrátit o více než sto let zpátky, do doby, kdy končilo „dlouhé století“, jak bývá někdy nazýváno století devatenácté. Jako tlustá čára se všemi významnými konflikty, které se táhnou minulým stoletím, táhne i zasahování USA do těchto konfliktů. To, co se v nich liší, je vztah ostatních účastníků konfliktů v jejich jednotlivých fázích k roli světové velmoci. V elmocenské postavení si totiž USA nevybudovaly samy. Snad jako jediný stát na světě o něj neusilovaly, nesnažily se provádět aktivní imperiální politiku, která by vedla k zotročení a k podmanění jiných států a národů. Na druhou stranu si velmi rychle začaly uvědomovat geopolitickou realitu a s ní související problémy vlastní bezpečnosti. Snad vůbec prvním zásahem v tomto směru byla pomoc, které se mexickému prezidentu Juarézovi dostalo v boji proti francouzko-rakouské avantýře za účelem ovládnutí tohoto největšího středoamerického státu. Do stejného ranku je možné zahrnout i Monroeovu doktrínu, která uchránila americký kontinent před koloniálními choutkami Evropanů, a s ní například související americko-španělskou válku na počátku devatenáctého století. Zlom v angažovanosti USA přinesla I. světová válka. Zatímco však jejich účast v tomto do té doby největším konfliktu nebyla podrobována kritice (Německo se zaměřilo na „zradivší“ Velkou Británii), hned s následujím konfliktem se úhel nazírání změnil. Byl to Lenin, který jako první obvinil Spojené státy z toho, že pod záminkou pomoci demokratickým silám v době občanské války provádějí imperialistickou politiku. A po něm to pochopitelně začali opakovat i nejrůznější levicoví intelektuálové. Přitom stažení se z intervence a především stažení se z mezinárodní scény po I. světové válce vůbec, bylo motivováno u prezidenta W illsona naopak tím, že jím zamýšlený nový řád mezinárodní spolupráce narazil na velmocenské choutky vítězů I. světové války. I ve třicátých letech to byly první Spojené státy, kdo se byť nepřímo postavil fašistickým mocnostem. Zatímco státy západní Evropy vesele obchodovaly s Německem a přes bezzubé sankce Společnosti národů i s Itálií, snažila se Rooseveltova administrativa co nejvíce omezovat dodávky strategických surovin Japoncům, kteří v té době znásilňovali Čínu a část jihovýchodní Asie. Hospodářské embargo sloužilo Tokiu jako casus belli při napadení Pearl Harboru. Zmiňovat se o úloze Spojených států ve II. světové válce a ve válce studené by bylo nošením dříví do lesa. Je neuvěřitelné, že i v době největšího ohrožení západní civilizace se našli v její sféře politici a intelektuálové, kteří papouškovali moskevské lži o americkém imperializmu a nebezpečí. Pokračováním této politiky usmiřování je dnes politika především Německa a Francie. Obě evropské mocnosti dokázaly ve své historii několikrát, že právě ony jsou nebezpečím pro mír, případně že nejsou schopny zabránit imperialistickým choutkách kohokoli. Co snadnějšího pak může být než distancovat se či přímo brojit proti jediné velmoci, která je skutečně schopna postavit se jakémukoli globálnímu nebezpečí. Tvrzení o tom, že Irák či Severní Korea jsou státy sice totalitní, agresivní, ale že jejich agrese je směřována dovnitř, a ne navenek, je nesmyslné. Ani Hitler přece nebyl nebezpečím pro svět do chvíle, kdy Německá říše nebyla vyzbrojena natolik, aby si mohla dovolit mezinárodní konflikt. Stejně tak jenom trvalé odstrašování atomovou hrozbou spolu se snahou udržet krok v konvenční výzbroji nakonec zastavily Stalina, Chruščova a Brežněva. Nedělejme si iluze, že při určité úrovni vojenského potenciálu by si mezinárodní vojenský konflikt nepřál Saddám Husajn, či Kim Čong-Il. Ve chvíli, kdy však bude diktátor skutečně připraven ke skoku, bude pozdě. A pak Europé jako pokaždé opět ustrašeně poběží schovat se pod frak strýčka Sama. Nebezpečím pro liberální demokracii kdekoli na světě není totiž americký imperializmus, ale možnost, že by se stejně jako po I. světové válce USA z mezinárodní politiky stáhly.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče