Názory odjinud: Hledání společné cesty bude těžké

28. srpna 2014, 08:32 - zahraniční tisk
28. srpna 2014, 08:32

Setkání prezidentů Vladimira Putina a Petra Porošenka mezi čtyřma očima na summitu v Minsku bylo jistě povzbudivým symbolem uprostřed hrůz ukrajinského konfliktu. K řešení či nějakému průlomu ve vývoji je však daleko. Upozorňuje na to mimo jiné i komentář německé Deutsche Welle.

Magazín Foreign Policy otiskl text gruzínského exprezidenta Michaila Saakašviliho, který varuje, že Putin jen opakuje scénář užitý v Gruzii. Slovenský list SME pak píše o opomíjeném výročí a o tom, jak rychle si Západ zvyká na nové poměry.

Deutsche Welle: Nesmiřitelné pozice

Očekávání vkládaná do minského setkání nebyla velká. Plynulo to z faktu, že na jihovýchodě Ukrajiny se stále ostře bojuje, navíc i Rusko stále přilévá olej do ohně. Bez ukrajinského souhlasu vyslalo humanitární konvoj do Luhansku, ruští výsadkáři překročili ukrajinské hranice – prý omylem. Především však byla očekávání omezená proto, že ruský a ukrajinský pohled na celý ozbrojený konflikt se diametrálně liší.

Konflikt se rozhořel kvůli plánované asociační dohodě mezi Ukrajinou a EU. Putin i v Minsku připomněl ekonomické ztráty, které by užší vazba Kyjeva a Bruselu pro Rusko znamenala. V jádru jde však o víc: 25 let po rozpadu SSSR jsou ve hře základní otázky uspořádání postsovětského prostoru. Proto se ve skutečnosti nejedná o krizi na Ukrajině, ale o obří výzvu pro evropskou bezpečnostní politiku. Tři fundamentálně nesourodé perspektivy celého konfliktu – ruská, ukrajinská a unijní – nemohou budit naděje na rychlou shodu.

Proto je třeba brát s rezervou i všechna prohlášení, která z Minsku vzešla. Údajná Putinova podpora mírovému plánu prezidenta Porošenka je jen diplomatickou floskulí.

Ukrajinská strategie ničení separatistů bombardováním Doněcku a Luhansku je špatná a stojí životy civilistů. Taková politika nikdy nemůže vést k politickému a společenskému usmíření. Jeden konkrétní výsledek však z Minsku vzešel: rozhovory o dodávkách plynu by se měly obnovit 6. září. To je správné rozhodnutí.

Foreign Policy: Predátor Putin

Prezidenti Porošenko a Putin se potkali v Minsku, což byla schůzka mimořádného významu. Je tomu právě šest let, co Rusko obsadilo dva gruzínské regiony, aby poprvé od druhé světové války změnilo evropské hranice vojenskými prostředky. Putinovy akce v Gruzii v roce 2008 a nyní na Ukrajině jsou si velmi podobné.

Scénář je prostý: rozdráždit separatistické nálady bezostyšnou propagandou, vybrat, vytrénovat a vyzbrojit místní separatistické milice, vytvořit konflikt a nakonec se více či méně silně přímo zapojit podle toho, jak moc se vládním silám proti separatistům daří. Jak to, že se Západ dodnes nedokázal připravit na přiměřenou odpověď? Vždyť už jsme to viděli. Putinova hra vždy spočívá ve zvyšování sázek.

I když protiruské sankce mohou vyvolávat dojem, že Putin tentokrát má protihráče, ze západních velmocí stále slyšíme protichůdné a matoucí hlasy, které dávají Putinovi manévrovací prostor. Evropští lídři se stále vyhýbají slovu invaze, ačkoli transportéry jezdí přes hranice v celých kolonách a půlka bojujících separatistů jsou ruští vojáci.

Ne nadarmo ukrajinští představitelé začali otevřeně mluvit o ukrajinsko-ruské válce. Je to pořád stejný scénář. Jedinou cestou vpřed, jakkoli je složitá a drahá, je stát pevně na straně Ukrajiny. Evropané by se však museli připravit na další sankce a ekonomickou pomoc Kyjevu.

Vladimir Putin vidí svůj boj jako širší bitvu proti Západu. Snaha přesvědčit jej o opaku bude pouze vykládána jako slabost. Známe ten scénář. Váhavost tohoto predátora nezastaví.

SME: Půl roku po Krymu

Vyhlášení Sergeje Lavrova, že Moskva plánuje vyslat na Ukrajinu další humanitární konvoj, nám může po minulém týdnu připadat banální. Zvyknout se dá na všelicos, ale ta rychlost je zarážející. Dnes je to jen půl roku, co se před krymským parlamentem v Simferopolu odehrála první bitka stoupenců připojení k Rusku a setrvání na Ukrajině.

Za necelé dva dny Rusko připustilo, že se po poloostrově přesouvají jednotky černomořské flotily, oficiálně v zájmu ochrany loďstva. A druhého března už měly pod kontrolou celý Krym.

Následovalo referendum, formální připojení k Ruské federaci, popírání a nakonec přiznání, že zelení mužíci měli rozkazy z Moskvy. To, že je možné vtrhnout ke slabšímu sousedovi a odtrhnout si část území na základě pochybných nároků, je šílený precedent. Stačí se podívat na mapu Evropy před sto lety a dnes. Když to mohou dělat následovníci Romanovců, proč by nemohli lidé otevřeně snící svůj osmanský či uherský sen?

Komu všemu za poslední století patřila města Užhorod, Těšín, Rijeka, Gdaňsk či Lvov? Kam až na západ, sever, východ a jih se za tu dobu rozprostíralo Německo? To, co začalo před půlrokem na Krymu, byl precedent, jehož důsledkem je i to, že ruský konvoj a ruská obrněná vozidla se pohybují po území Ukrajiny, formálně suverénního státu, který krom jiného definuje i územní celistvost a právo uplatňovat na tomto území svou moc. Může to být ještě horší?


Čtěte také:

Kyjev: Ruští vojáci obsazují obce na východě Ukrajiny

Berlín: Rusko musí zastavit dodávky zbraní na Ukrajinu

Putin vyzval ke klidu zbraní na východě Ukrajiny

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče