Návrat do Perského zálivu

26. února 2008, 16:13 - Václav Nekvapil
26. února 2008, 16:13

Sarkozyho diplomatická ofenziva ve strategickém regionu má výsledky

Proměna, kterou prochází francouzská zahraniční politika po loňském zvolení Nicolase Sarkozyho prezidentem republiky, je patrná ve všech jejích směrech. Po razantním oteplení transatlantických vztahů, prosazení evropské „minismlouvy“ a diplomatické ofenzivě ve Středomoří (bulharští zdravotníci v Libyi, Kaddáfího návštěva Paříže, návrh na vytvoření Středomořské unie) přišla na řadu oblast strategicky nejvýznamnější - Perský záliv. Cesta do třech zemí Zálivu (Katar, Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie), kterou prezident Sarkozy podnikl v polovině ledna a na níž přizval i dvacítku ředitelů velkých francouzských firem, přinesla překvapivé výsledky v oblasti hospodářské i vojensko-strategické.
Francouzská kritika americké politiky v oblasti Perského zálivu, která vyvrcholila v době irácké války, se opírala o hodnoty multilateralismu a mírové spolupráce, proti nimž stavěla unilaterálně a vojensky prosazované americké obchodní zájmy. Sarkozy, přítel George Bushe, nemá ruce svázané postojem svého předchůdce Jacquese Chiraka k irácké válce a rozvíjí nejen dobré vztahy s USA, ale i hospodářsko-vojenskou „realpolitiku“ v regionu. Ta ostatně nebyla Francii nikdy cizí (viz například francouzské investice v saddámovském Íráku). Ministerstvo zahraničí chystá na letošek vydání strategické bílé knihy o budoucí orientaci francouzské zahraniční politiky. Podle ústavy určuje zahraniční politiku prezident, takže lze očekávat, že další směřování Francie v globální politice uvidíme v jasných konturách již brzy. Méně řečí o lidských právech a více obchodu. Těsnější propojení státních či polostátních firem s francouzskou diplomacií. Dosud země sázela na šíření kulturního a jazykového vlivu jako klíči k hospodářským a politickým vztahům. Sarkozyho cesta je přímější.

Nukleární ofenziva.

V souvislosti s dnešní situací v regionu Perského zálivu vyvstávají pro Západ tři hlavní problémy: starost o bezpečné a cenově přijatelné dodávky ropy, obavy z jaderného programu Íránu a důsledky občanské války v Iráku pro růst mezinárodního terorismu. Třetí téma dnes řeší jen Spojené státy a Francouzi jej pokládají za důsledek americké politiky v regionu, kterou si musí vyřešit bez jejich pomoci. Ropa a jádro jsou však pro Nicolase Sarkozyho dostatečná lákadla pro návrat Francie do Perského zálivu.
Sarkozy si patrně uvědomil, že chce-li Francie rozšířit svůj vliv i mimo sféru své tradiční postkoloniální dominance v zemích Afriky a Pacifiku, musí mít co nabídnout. Největší evropský exportér elektrické energie disponuje moderním nukleárním průmyslem určeným k mírovým i vojenským účelům. Produkty tohoto průmyslu jsou ideálním exportním zbožím, protože vytvářejí trvalou závislost na špičkovém a žárlivě střeženém know-how, zázemí a materiálech producentské země. I kdybychom přijali verzi Íránu, že jeho jaderný program je pouze mírový a že mu s ním nikdo (ani Severní Korea) nepomáhá, vidíme, jaké technologické a bezpečnostní obtíže s sebou tato vyspělá technologie přináší.
Dohodu o mírovém využívání jaderné energie podepsala Francie již s Alžírskem a – „za odměnu“ za propuštění bulharských zdravotníků – i s Libyí. Připravuje se podobná smlouva s Marokem a další nabídku dostane od Francouzů Egypt. V polovině ledna dojednal stejnou dohodu prezident Sarkozy se Spojenými arabskými emiráty (SAE). Konzorcium firem Areva, Suez a Total by mělo – pravděpodobně do roku 2016 – postavit v SAE dva jaderné reaktory, každý o výkonu 1600 MW. Dvě z těchto společností (výrobce jaderných technologií Areva a petrolejářský Total) by se navíc mohly stát až padesátiprocentními vlastníky budoucí elektrárny. V souvislosti s kontraktem se však objevují i skeptické otázky, zda země nedisponující dosud jakoukoli zkušenosti s jadernou technologií dokáže zajistit bezpečný provoz zařízení a jeho ochranu proti případným teroristickým útokům. Emírové slíbili, že za tímto účelem vytvoří nezávislý kontrolní orgán, který v zemi dosud neexistuje.
Zatímco v SAE Sarkozy s jadernou nabídkou uspěl, sousední Saúdská Arábie si udržuje odstup od nukleárních technologií. Francie sice má budovat rychlodráhu TGV mezi Mekkou a Medinou, ale privilegované vazby Saúdů s USA jsou stále ještě velmi pevné. Spojené arabské emiráty jsou navíc – na rozdíl od Saúdské Arábie – mnohem blíže perspektivě vyschlých ropných vrtů (dnešní odhady hovoří o dvaceti letech), a proto hledají cesty, jak udržet zdroje energie i v delší perspektivě. Také z tohoto důvodu se v jaderné energetice v Perském zálivu začíná angažovat ropný gigant Total.
Vodu v již tak neklidném regionu čeří tvrdý francouzský postoj k regionální mocnosti Íránu, o čemž svědčí například nedávná slova ministra zahraničí Bernarda Kouchnera, že „je třeba se připravit na nejhorší, na válku“. Sám prezident svoji nukleární ofenzivu vysvětluje takto: „Velkým problémem světa je, aby se vyhnul konfliktu mezi Orientem a Západem. Pokud budete arabským zemím říkat, že nemají právo na civilní využívání jádra, protože jsou arabské, dáte jen za pravdu Íránu, který přesně toto tvrdí.“

Příprava na nejhorší?

Chce-li se Francie opravdu připravit na potenciální válku v regionu (ať již jí povede kdokoli), je třeba především být v oblasti přítomen. Právě v tom spočívá další bod smlouvy podepsané Sarkozym v metropoli Abú Zabí: zřízení francouzské vojenské základny v Emirátech. Poprvé po padesáti letech otevře Francie novou vojenskou základnu v zahraničí, navíc na strategicky významném území poblíž Hormuzského průlivu, jímž prochází více než polovina světového námořního transportu ropy. Překvapivá dohoda nespadla z čistého nebe. Navazuje na francouzsko-emirátskou obrannou dohodu z roku 1995, na jejímž základě vyvezly francouzské zbrojařské firmy do této země zbraně a další vojenské vybavení za miliardy eur. Smlouva podepsaná ministrem obrany Hervém Morinem počítá s vybudováním základny pro 400-500 příslušníků námořního, vzdušného i pozemního vojska (pravděpodobně půjde hlavně o cizineckou legii z Džibuti) do roku 2009.
Neuvedený diplomatický zdroj se nechal pro deník Libération slyšet, že Abú Zabí se s pomocí francouzských vojáků „potřebuje zajistit“, evidentně proti nevypočitatelnému Teheránu. Emiráty navíc vedou s Íránem spor o tři malé ostrovy v Perském zálivu, které si nárokují oba státy. V případě konfliktu s Íránem by se americko-francouzská fronta mohla opírat o relativně početnou skupinu zemí oblasti obávajících se íránské regionální hegemonie a svázaných spojeneckými svazky s oběma západními mocnostmi.

Expanze vlivu.

Francie využívá vhodné chvíle dočasného amerického oslabení v oblasti pro expanzi svého ekonomického a politického vlivu. S vidinou íránské hrozby posiluje svoji vojenskou přítomnost v regionu a přesvědčuje ropné monarchie o nutnosti energetické soběstačnosti zajištěné francouzským jádrem. Sarkozy tak získává pozice před nutným přehodnocením americké zahraniční politiky po letošních prezidentských volbách. Ať již dopadnou jakkoli, Francie v regionu neprohraje.

SITUACE
Problémy Západu v Perském zálivu:
- starost o bezpečné a cenově přijatelné dodávky ropy
- obavy z jaderného programu Íránu
- důsledky občanské války v Iráku pro růst mezinárodního terorismu

Angažmá Francie v zálivu:
Spojené arabské emiráty:
- vybudování dvou jaderných reaktorů
- vojenská základna
Saúdská Arábie
- stavba rychlodráhy TGV mezi Mekkou a Medinou

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče