Násilí, korupce a zmar

18. ledna 2011, 12:35 - Blanka Růžičková Euronews a.s.
18. ledna 2011, 12:35

Americký novinář popisuje drsné praktiky petrolejářských koncernů, boj o zisky i o moc

Je jednou z tisícovek publikací o ropě, a přesto výjimečná. Množstvím informací, zachycením souvislostí a především bravurním způsobem vyprávění. Kniha Petera Maasse s názvem Crude World – The Violent Twilight of Oil (Surový svět: krutý soumrak ropy) popisuje boje o zisky z této suroviny v deltě řeky Niger, přibližuje svět ruských oligarchů v Moskvě, Američanů v Bagdádu, ropných jezírek v pralesích Amazonky, odhaluje propagandistickou politiku Huga Cháveze nebo neochotu vládních úředníků v Rijádu. A hned v úvodu shrnuje: „Jednou z ironií ropného byznysu je, že dokonce i zemím s bohatými nalezišti této suroviny přináší spíše problémy než prosperitu.“
Americký novinář a spisovatel Peter Maass, držitel několika prestižních literárních cen, vysvětluje, jak ropa ovládla tento svět. „Stala se tak důležitou, že dokonce i malé snížení její těžby může vyvolat hospodářský chaos. Víme, jak je naše závislost na této surovině nebezpečná. Skoro vůbec si však neuvědomujeme, jaké nedozírné následky má pro země, v nichž se těží, a jak ovlivňuje životy tamních lidí.“

Pečlivě střežená tajemství

Kniha začíná příběhem uznávaného experta, člena „světové ropné nomenklatury“, multimilionáře Matthewa Simmonse. Ten se sice k ropě dostal oklikou, když ho v Saúdské Arábii při setkání s top manažery národního šampiona, společnosti Saudi Aramco, šokovalo, že ani tato firma neví, kolik ropy má k dispozici a jak dlouho ji ještě bude těžit.
Na stejný přístup narazil v Rijádu u nejvyšších vládních úředníků. Buď skutečně nevěděli, s čím může země do budoucna počítat, nebo šlo o pečlivě střežené tajemství. Simmonse to neodradilo, spíše naopak. Po několikaměsíčním podrobnějším studiu dospěl k překvapivému závěru: nejen Saúdská Arábie, ale i další země značně přeceňují svá „ropná aktiva“. Zásoby této suroviny nejsou zdaleka tak velké, jak se uvádí, a svět by se tak mohl zejména v dobách konjunktury dočkat nemilého překvapení. Totiž, že ropy bude málo a nebude stačit pro každého. Když Simmons tyto své poznatky v roce 2005 publikoval v knize Twilight in the Desert (Soumrak v poušti), která se záhy stala bestsellerem, dočkal se osočování síly „supertankeru“. Za pomýleného ho označila nejen saúdská královská rodina, ale i uznávaní experti petrolejářského oboru.
Respekt si nicméně získal v následujících letech. Vývoj na trhu s rostoucí poptávkou mu dal za pravdu. Cena ropy v době hospodářské konjunktury vylétla nad 100 dolarů za barel, aby postupně – před pololetím roku 2008 – dosáhla maxima 147 dolarů za barel.

Příliš silné pokušení

Kniha Petera Maasse na Simmonse neodkazuje jen slovem „twilight“ v názvu. Maass se nicméně nepokouší nastínit další vývoj petrolejářského byznysu, ale hledá kořeny „skrytého zla“. Má dar vyprávění a v knize popisuje své pátrání krok za krokem – čtenáře seznamuje s fakty nenásilně a napínavým způsobem.
Hned ve druhé kapitole s příznačným názvem „Plunder“ (plundrování) rozebírá, jak se mohlo stát, že Teodoro Obiang, prezident Rovníkové Guineje, při svém okázale rozmařilém životě a oficiálním platu 60 tisíc dolarů ročně dokázal během deseti let na svém osobním účtu nastřádat přes 700 milionů dolarů. A připomíná, že nadnárodní prospektorské firmy, které mu přes americkou banku posílaly „všimné“ za povolení k těžbě nebo průzkumu, musely o úplatcích vědět. A že zcela bez skrupulí hrály malou domů. V době, kdy odváděly v ostatních afrických státech do státních nebo spíše soukromých fondů až devadesátiprocentní podíl na zisku z těžby, v Rovníkové Guineji to bylo třeba jen patnáct procent. Mezinárodní měnový fond později vyčíslil, že země tak přišla v letech 1996 až 2001 o téměř devadesát milionů dolarů.

Úpadek a devastace

Maass opakovaně dokladuje, že se vlády rozvojových zemí v zajetí „zlaté horečky“ pramálo staraly o zlepšení kvality života tamních obyvatel nebo o investice do infrastruktury. Rozvoj petrolejářských koncernů nepřinesl chudým venkovanům ani práci – veškerý materiál, vybavení, a dokonce i dělníky vozily z Evropy nebo zemí s rozvinutým těžebním průmyslem.
Příkladem je bída obyvatel delty řeky Niger, místa, z něhož se během čtyřiceti let vytěžila ropa za 400 miliard dolarů. Přesto se za tu dobu z Nigérie, kdysi alespoň na africké poměry relativně kvetoucí země, stal jeden z nejchudších a nejméně bezpečných států světa, kde si dnes musí devět z deseti obyvatel vystačit s příjmem nižším než dva dolary denně. Ironií podle autora je, že i kdyby se příjmy z těžby neztratily v kapsách chamtivých vládců a úplatných úředníků a ani nebyly rozkradeny, pro život běžných obyvatel měly negativní důsledky. Z prostého důvodu: výrazně levnější dovozy převálcovaly místní produkty a například v Nigérii zcela rozložily dřívější koloniální venkov. Autor píše, že se čas od času nemohl ubránit dojmu, že svět by byl bez ropy lepší: „Rozhodně v místech, jako je naleziště v deltě řeky Niger, kde neumíme zabránit drancování, úplatkům a násilí, nebo v Ekvádoru, kde nedokážeme zabránit devastaci deštných pralesů v povodí Amazonky.“

Manévry v drsném prostředí

V knize se lze dočíst skoro o všech ropných koncernech: od amerického Chevronu či Texaco až po Shell, ExxonMobile, BP a další. Maass otevřeně popisuje jejich praktiky, i když připouští, že by se zcela jistě chovaly jinak například v Kanadě či v Norsku. A kdo ví, jak by fungovaly jiné firmy, kdyby podnikaly v prostředí, kde je korupce součástí byznysu. „Například společnost Intel by se nikdy nepustila do něčeho tak masochistického, jako je podnikání v Rovníkové Guineji,“ upozorňuje autor.
Všímá si také jednotlivých manažerů. „Jeho pohled by mohl tavit ledy. A po prvních slovech jsem měl dojem, že studoval stejnou školu šarmu jako Vladimir Putin,“ popisuje Maass setkání s šéfem Lukoilu Vagitem Alekperovem. Drsné praktiky vystihuje situace ze začátku 90. let v Ázerbájdžánu. Země tehdy začala uvažovat o průzkumu nalezišť v oblasti Kaspického moře a ve hře byly kontrakty v hodnotě sedmi miliard dolarů. Schůzky a jednání se v Baku odehrávaly v hotelu Inturist. Byl jediný, který měl přijatelné vybavení, ale zároveň odposlouchávací zařízení, jimž byl prošpikovaný od sklepa po půdu. Přestože to šéfové ropných společností věděli a dávali si velký pozor, nakonec stejně přistoupili na hru tamních úředníků a špiclovali jeden druhého.

Praktiky mocných

Autor čerpá řadu informací z probíhajících i uzavřených soudních sporů nebo z rozhovorů s šéfy velkých ropných společností. Nicméně se zajímá hlavně o to, co po sobě firmy zanechaly. Nešetří je v ničem. Píše o tom, co viděl při svých četných návštěvách, a o tom, co mu místní lidé řekli. Třeba o rozčarování z nigerijské vesničky duchů Elem Sangama, kde sice Shell na nátlak mezinárodní kritiky vybudoval školu, kliniku a další infrastrukturu, o níž se tamním lidem ani nezdálo, ale už se nepostaral, aby tam měli vodu nebo elektřinu.
Podobně ropné společnosti odmítly zodpovědnost za volně vypouštěné odpadní vody, nebo dokonce ropu vylitou do jezírek uprostřed pralesů v Ekvádoru. Devastaci regionu Oriente má částečně na svědomí touha po maximalizaci zisků, částečně však také netečnost tamní vlády. „Těžba této zemi přinesla jen kontaminaci, nemoci, narkomafii a násilí,“ shrnuje autor příběh, který má nyní dohru u soudů v USA i v Ekvádoru.
Peter Maass se přitom zdaleka neomezuje jen na konstatování nebo popisy nejchudších koutů světa. Exteriéry se barvitě střídají. Vypráví, jak potkal šéfa Saudi Aramco, původně chlapce z pouště, beduínského kočovníka. Nebo jak spolu s šéfem největší irácké rafinerie nenašli odpověď na otázku, proč se Američané po invazi motivované přístupem k ropě jen pramálo snažili, aby zastavili destrukci tamního těžebního a zpracovatelského průmyslu.
Čtenář může s Maassem pátrat. Sledovat jeho investigativní pouť za informacemi, které shromaždoval v letech 2003 až 2009. Autor v poděkování uvádí, že by se mu nikdy nepodařilo navštívit tolik míst, kdyby neměl podporu v titulech New York Times Magazine a Times, ve kterých v průběhu šestiletého období postupně uveřejňoval své poznatky a reportáže.
Maass připouští, že z něj putování za kořeny zla udělalo téměř ekologického aktivistu. K jeho cti je třeba dodat, že poctivě hledá odpovědi na obou stranách. K profesionalitě se v jeho případě váže obrovský talent. Kniha vyšperkovaná jemnou ironií, která často pobaví, se čte doslova jedním dechem. Crude world: The Violent twilight of Oil (Surový svět: krutý soumrak ropy)
Autor: Peter Maass
Vydal: Penguin Group, 2009
Rozsah: 229 stran

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče