Naši nelidové

26. května 2011, 18:32 - Adam Junek
26. května 2011, 18:32

Společnost Factum Invenio zjišťovala, jak česká veřejnost vnímá byznysmeny

Je to tvrdý obchodník, není radno si s ním zahrávat. Nebo bůh ví, jak se ke svým miliardám dostal, není přece normální z ničeho shromáždit takový majetek. Obdobné poznámky můžete vyslechnout při hospodských debatách, když jejich účastníci narazí na české byznysmeny. Většinou však žádný z diskutujících tyto lidi nezná. Vnímá je jen prostřednictvím novinových titulků a zpráv o firmách, které ovládají. Často ani netuší, jak doopravdy vypadají. Někteří z nich si na tom ostatně zakládají.
Například Petr Kellner, jenž vládne skupině PPF (PPF je stoprocentním vlastníkem společnosti Euronews, vydavatele týdeníku EURO – pozn. red.), poskytuje fotky sporadicky. Nemluvě o Pavlu Tykačovi, stoprocentním vlastníkovi těžební společnosti Czech Coal, který focení zcela odmítá. Užívá si pocitu, že jej na ulici nikdo nepozná. Jeho poslední dostupný snímek pochází z doby přibližně před deseti lety.
Přesto veřejnost nejbohatší Čechy vnímá velmi pozitivně. Vyplývá to z průzkumu společnosti Factum Invenio, který má týdeník EURO exkluzivně k dispozici. Ten se zaměřil na sedm osobností a firem, kterým velí: Petr Kellner a PPF Group, Karel Komárek a Moravské naftové doly, Zdeněk Bakala a OKD, Pavel Tykač a Czech Coal, Marek Dospiva a Penta Investments, Martin Roman a energetický gigant ČEZ a Miroslav Dvořák a Letiště Praha. O názor na ně byla požádána necelá tisícovka respondentů.

Bakala? Toho znám

Jak zní verdikt veřejnosti o tom, kdo si ze sledované sedmičky vede nejlépe? Jsou úspěšní, perspektivní a důvěryhodní. „Nečekaný“ závěr jde rozšifrovat do podrobností, které jsou zajímavější. Z průzkumu totiž například vyplynulo, že samotné firmy jsou veřejnosti známější než jejich majitelé či manažeři. „Firmy jsou většinou pro lidi důležitější než jejich představitelé. Elektřinu a plyn dodává ČEZ a ne Martin Roman, proto zná firmu skoro každý, ale jejího generálního ředitele ne,“ vysvětluje výsledky Jan Herzmann, managing partner společnosti Factum Invenio.
Vůbec nejznámějším byznysmenem je podle průzkumu Zdeněk Bakala kvůli těžební společnosti OKD, kterou ovládá. „S velkým odstupem následují Petr Kellner a Martin Roman, jména ostatních osobností českého byznysu respondentům říkala ještě méně. Z jiných průzkumů ovšem víme, že veřejnost často nezná ani ministry, takže podnikatelé a manažeři se nemají za co stydět,“ míní Herzmann.
Sami „zkoumaní“ si však velkou hlavu ze své „anonymity“ nedělají. „Cílem pana Komárka a celé skupiny KKCG je budovat dlouhodobé hodnoty, a ne se mediálně prezentovat a zvýrazňovat,“ odpověděl mluvčí Komárkova impéria Dan Plovajko.

Budoucnost s Kellnerem a Romanem

Základní charakteristikou tří velkopodnikatelů Zdeňka Bakaly, Marka Dospivy a Pavla Tykače je podle výsledků průzkumu úspěšnost. Karel Komárek a spolu s ním firmy PPF a Penta Investments jsou dle veřejnosti především známí. Nálepku spolehlivosti a důvěryhodnosti si pak vysloužily zejména samotné společnosti: OKD, Moravské naftové doly, Letiště Praha a Czech Coal. Spolu s nimi věří lidé i Miroslavu Dvořákovi.
Největší naději, že úspěch bude pokračovat, průzkum přisoudil společnosti ČEZ a jejímu šéfovi Martinu Romanovi a spolu s ním Petru Kellnerovi. „U osobností veřejnost vidí hlavně jejich úspěšnost a perspektivnost. S trochou nadsázky lze říci, že podnikatele a manažery považují za ,tahouny‘, kteří jedou v sedlech spolehlivých koní. U Kellnera a Romana to v očích veřejnosti vypadá tak, že zřejmě pojedou ještě dlouho hodně vpředu,“ dodává Herzmann.
„Jsem přesvědčen, že na prvním místě jsou výsledky a až od nich se odvíjí image,“ říká k průzkumu oblíbenosti byznysmenů Martin Roman. Hned ale doplňuje: „Starost o dobrou image nesmí být primárním cílem manažera, jinak špatně dopadne.“

Byznys je tvrdá hra

Zajímavým výsledkem dotazování je nakonec zejména to, že lidé nevnímají osobnosti manažerů ani chování firem jako lidské. Starost o lidi prostě není typická pro nikoho, kdo se v průzkumu objevil. Jen Petr Kellner k ní má dle respondentů blízko. Mezi firmami je „nejlidštější“ Letiště Praha.
„Společnost prochází restrukturalizací. Ta už z podstaty věci zahrnuje nepopulární opatření jako například propouštění. Ovšem u Českých aeroliniích se podařilo sociální dopad změn minimalizovat,“ pochvaluje si Miroslav Dvořák, který šéfuje jak Letišti, tak Českým aeroliniím.
„Lidé vnímají byznys jako tvrdou hru a byznysmeny jako hráče s ostrými lokty. A protože média šíří málo pozitivních informací, na CSR firem ani mecenášství osobností není tak dobře vidět. Například o tom, že někteří z byznysmenů podporují soukromé střední školy, ví vždy jen zhruba třetina těch, kteří dotyčnou osobu znají,“ vysvětluje Herzmann.
Samotné podnikatele výsledek nepřekvapuje. „Primárním cílem podnikání je dosahování zisku prostřednictvím uspokojování potřeb lidí. Proto v parametru ,starosti o lidi‘ budou firmy vždy slabší než neziskové organizace,“ tvrdí Roman.
Pavel Tykač rovnou nabízí recept, jak situaci změnit. „I v byznysu funguje mnoho zavedených klišé, třeba že je nemravný nebo ,nelidský‘. Pavel Tykač navrhuje najmout profesionální agenturu, která začne českému byznysu image budovat,“ říká jeho mluvčí Jan Chudomel. Dodává však, že otázkou je, proč by se to mělo dělat. Úspěch je zkrátka prvořadý a že byznysmeny nemá veřejnost zrovna v lásce je podružné.

Generální obchodník

Petr Kellner – PPF Group Zdálo se, že se po svém životním obchodu odmlčel. V roce 2007 spojil pojišťovací aktivity své skupiny PPF, prezentované Českou pojišťovnou, s italským obrem Generali, trojkou na evropském pojistném trhu. Poté se hlavní akcionář skupiny zaměřil na zahraničí. PPF expandovala v Rusku a vrhla se do podnikání v Číně. Tuto práci přesto Petr Kellner přenechal spíše svým nejbližším spolupracovníkům.
Dnes je vše jinak. Jeho podnikatelský duch se opět probudil. Většinu času tráví „poletováním“ mezi Prahou, Terstem a Moskvou a chystá svůj další zlomový obchod. Opět mu je přisuzován přídomek životní. Spolu s výkonným ředitelem Generali Giovannim Perissinottou je totiž hlavním architektem vybudování společného pojišťovacího podniku mezi Generali a státní ruskou bankou VTB. Ta je na tamním trhu dvojkou.
Kellner to rozhodně nedělá z lásky k Generali, kde je díky již zmíněnému obchodu členem správní rady. Všechny aktivity v pojišťovnictví na východ od Německa Generali provozuje spolu s PPF. Mnohamiliardový obchod by měl pro českého nejbohatšího muže ještě jedno kouzlo. Do společného podniku by PPF vložila svůj podíl v ruské pojišťovně Ingosstrach, o jejíž ovládnutí bojuje s ruským oligarchou Olegem Děripaskou. Se státní bankou v zádech by byl boj rozhodně pohodovější.
Že Kellner „ožil“, dosvědčuje také jeho lítá bitva, kterou vede o moc v Sazce po boku s dalším miliardářem, Karlem Komárkem mladším. Podle svědků z téměř válečných porad o postupu v kauze loterijní společnosti si i tuto epizodu své investorské kariéry „užívá“.
Své bohatství vystudovaný ekonom, který začínal jako asistent ve filmových studiích na Barrandově, získal díky kuponové privatizaci. V první i druhé vlně ovládl První privatizační fond (později transformován na PPF) rozhodující podíly ve firmách v hodnotě miliard korun. Nejlepším úlovkem byla Česká pojišťovna, v níž Kellnerova skupina budovala vliv od postavení minoritního akcionáře s asi dvaceti procenty. Kromě společného podniku s Generali leží hlavní váha podnikání skupiny na splátkové firmě Home Credit, jíž se v poslední době podařilo získat licenci na poskytování spotřebitelských úvěrů v Číně.
Podobně jako další čeští boháči svůj mediální obraz formuje prostřednictvím charity. Sponzoruje kulturu, především Letní Shakespearovské slavnosti a budování uměleckých sbírek české fotografie, a poskytuje miliony korun ročně na vzdělání prostřednictvím vlastní elitní školy Open Gate. Soukromí si však střeží, dokonce i rozhovorů dává minimum.

Naftový sadař

Karel Komárek ml. – KKCG Pakliže redaktoři prestižního časopisu Forbes potřebují velkou investici pro to, aby si člověka s miliardovým majetkem všimli, má letos Karel Komárek mladší dobře našlápnuto. Jeho investiční společnost KKCG totiž oznámila nákup ropného terminálu v Samarské oblasti v Rusku za miliardy dolarů. Svým rozsahem podobně velký obchod vynesl v roce 2006 do žebříčku boháčů prvního českého zástupce Petra Kellnera. Komárek sice svým majetkem Kellnera nedohání, odhadovaných dvacet až třicet miliard, jež ovládá, by mu na příčku ve Forbesu ovšem stačilo.
Oba byznysmeny spojuje, že se vypracovali od nuly. Komárek rád vzpomíná na to, jak na začátku budování svého impéria v devadesátých letech sám v montérkách nakládal armatury na nákladní auto, aby se poté rychle převlékl do obleku a vedl obchodní jednání. Jeho království zahrnuje především ropný a plynárenský byznys, kde jsou hlavním klenotem Moravské naftové doly, a pro běžné lidi mnohem lépe uchopitelnou cestovní kancelář Fischer.
Mediální obraz Karla Komárka mladšího je však rozporuplný. Velká část jeho transakcí vypadá následovně: opulentní investorský vstup do firmy, následně více či méně nucené převzetí společnosti a na konci soudní spory, nebo ještě lépe mezinárodní arbitráže. Právní tahanice například provázely převzetí kanceláře Fischer od jejího zakladatele Václava Fischera stejně jako ovládnutí Moravských naftových dolů. Ty se podařilo vybudovat díky spolupráci rodiny Komárkových a slovenské společnosti SPP a německého Ruhrgasu (dnes součást skupiny E.ON). Zprvu úspěšný projekt, kdy Komárkovi pomocí peněz obou velkých energetických hráčů skupovali plynárenské akcie v Česku, se následně zvrtnul v bitvu o vliv v Moravských naftových dolech. Jako vítěz vyšel Komárek, i když za výkupné. Podobné příběhy se odvíjely při převzetí strojírenských firem ŽDB a Bonatrans.
Ty už dnes s Komárkem mladším nemají nic společného. Vloni došlo k dělení rodinného majetku. Otec Karel, strýc František a jeho dcera Jitka strojírenskou část převzali a podnikají bez Komárka mladšího. Rodina se prý nemohla shodnout na formě řízení konglomerátu nesourodých firem a styl „KK mladšího“ jí neseděl.
Image tvrdého či bezskrupulózního byznysmena však Karlu Komárkovi velkou hlavu nedělá. Našel si zálibu, kterou jako by vykupoval svůj ropný byznys. V charitativní činnosti se soustředí na přírodu, konkrétně na obnovu parků ve městech. „Letos se nadace Proměny pustí do úpravy parku Jiráskovy sady v Litoměřicích a poskytne pro tento účel 22,5 milionu korun,“ uvedl Komárkův mluvčí Dan Plovajko s tím, že park bude hotov v roce 2013.

Třetí vzadu

Marek Dospiva – Penta Investments Koupit, opravit, s výrazným ziskem prodat. Takový je přístup společnosti Penta Investments a jednoho z jejích akcionářů Marka Dospivy. Jediný český společník československé skupiny rád zdůrazňuje, že jejich původně brokerský dům se transformoval na klasickou private equity firmu. Ta na rozdíl od ostatních využívá výhradně kapitál svých akcionářů. Nikoho dalšího do svých obchodů ve středoevropském regionu nepustí.
V současnosti je Dospiva znám hlavně kvůli kauze Sazka. Stojí na straně Aleše Hušáka a v bitce s Petrem Kellnerem a Karlem Komárkem se zdá být tím třetím vzadu. Přesto minulé úterý předložil spolu s Martinem Ulčákem, přítelem Hušáka a šéfem e-Investu, vlastní plán na restrukturalizaci kolabující Sazky. Jenže zdání může klamat. Agónie Sazky se Dospivovi hodí do krámu. Penta ovládá loterijní společnost Fortunu, která na prodlužovaném umírání Sazky vydělává. Připravuje vlastní číselnou loterii a na sázkaře, kteří ztratili důvěru v dosud monopolního giganta v tomto oboru, se těší.
Vloni Penta Fortunu uvedla úspěšně na burzu a další podobné obchody je možné očekávat. Penta totiž v poslední době mírně poupravila svou strategii. Stále cílí na investice do 250 milionů eur, které by měla provést přibližně čtyři ročně. Ovšem jediným cílem přestal být výhodný prodej. Když budou mít partneři pocit, že na burze „vyhrají“ více peněz, pustí firmu tam. Zvažovali to například u obchodní sítě Žabka, která nakonec skončila v náruči řetězce Tesco.
Dnešní rozmáchlé obchody začínaly v raných devadesátých letech velmi skromně. Dospiva a druhý z akcionářů Penty Jaroslav Haščák si vydělali na první obchody s akciemi díky studiu v Číně, odkud do Československa dováželi levný textil. Ke konci roku 1993 pak spolu s dalšími třemi partnery (odtud název Penta) založili brokerský dům, který nakonec ovládl největší investiční fond na Slovensku VÚB Kupón s hodnotou aktiv okolo devíti miliard korun. Právě v něm se naučila pětice manažerů recept na úspěch. Tedy získat majoritu ve firmě, restrukturalizovat ji, zvýšit její tržní podíl a zhodnocenou následně prodat.
Dospiva se na rozdíl od jiných boháčů nikdy netajil dobrými styky s politiky. Přátelství jej poutá například k Mirku Topolánkovi, s nímž v letadle mířícím do Ameriky detailně zkoumal pušku, která byla darem pro tehdejšího prezidenta George W. Bushe. Je totiž vášnivý lovec. Až skončí vleklý spor o Sazku, jistě se vydá na další lov za výhodnými investicemi.

Neviditelný lesů pán

Pavel Tykač – Czech Coal Disponuje široko daleko největšími zásobami hnědého uhlí a tvrdě tlačí na zvýšení jeho ceny. České teplárny se bez něj neobejdou a on si je toho velmi dobře vědom. Zisky má zajištěné na léta dopředu. Nespoléhá se však na ně a v tichosti, jak je jeho zvykem, si buduje naprosto jiný byznys. Příznačné by bylo, kdyby se za deset let místo v roli uhlobarona představil ve zcela jiném oboru. Ale přitom zůstal nadále ve skrytu. Být neviděn je totiž jednou z hlavních priorit finančníka Pavla Tykače, jehož majetek má hodnotu okolo 30 miliard korun.
Vyniknout by Tykač mohl třeba v obchodu s půdou. V rámci diverzifikace svých majetkových účastí začal totiž skupovat rozsáhlé pozemky, ať už jde o lesy, louky či pole. Podle informací týdeníku EURO dosáhla již celková výměra jím ovládaných polností či lesních porostů devíti tisíc hektarů.
Navzdory rozsáhlým podnikatelským aktivitám se Tykač byznysmenem ani manažerem být necítí. „Je-li to tak, že motorem byznysmena je dosažení úspěchu a pohonem maximum času a energie věnované pracovním povinnostem, pak Pavel Tykač již byznysmenem ani manažerem dávno není. Pracovním povinnostem věnuje minimum času, jeho osobní priority a nastavené cíle jsou jinde. Mnohem spíše se dnes cítí být správcem majetku, ať už vlastního či svěřeného,“ vysvětluje finančníkovu filosofii jeho mluvčí Jan Chudomel.
Ostatně i styl, kterým své podnikání řídí, tomu odpovídá. Jeho jméno bezmála nikde nefiguruje. Nitky společností, které ovládá, se sbíhají v daňově „smířlivém“ a pro utajení majitelů příznivém Kypru.
Tykač začal šplhat vzhůru v devadesátých letech. Se svou společností Motoinvest se pustil do vykupování podílů v různých společnostech od drobných akcionářů, kteří je nabyli v rámci kuponové privatizace. Sám o svém počínání mluvil jako o „třetí vlně“. V roce 1995 pak ovládl Agrobanku, která se stala jakousi kasičkou pro jeho další expanzi.
Rozmach byl nicméně natolik agresivní, že banka nakonec neměla dost likvidity a její pád řešila Česká národní banka. Za Tykačem zůstala také padlá Plzeňská banka a vytunelované CS Fondy. Ač jeho aktivity prověřovala policie, nikdy mu nic prokázáno nebylo. A mimochodem nakonec loni firmy s ním spojené získaly z vypořádání po Agrobance 230 milionů korun.
Na deset let se pak Pavel Tykač zdánlivě stáhl. Jeho jméno se přesto objevovalo v souvislosti se zajímavými kauzami, jako byla arbitráž s firmou Petrcíle o akcie ostravské Nové Huti (dnes ArcelorMittal Ostrava). I v tomto případě zkušený finančník vydělal. Kolik přesně, je těžké odhadnout. Nicméně určitě to byl zajímavý příspěvek na to, aby si mohl za předpokládaných deset miliard odkoupit druhou polovinu uhelné společnosti Czech Coal, kterou nyní plně ovládá. Právě díky ní hraje nyní tvrdou hru o ceny uhlí. Na jeho straně přitom stojí čas, jehož má stejně jako peněz dost. Naopak teplárny, kterým končí dlouhodobé kontrakty na dodávky nezbytné suroviny, mnoho času nemají.

Nejvlivnější bytný

Zdeněk Bakala – OKD Svůj nejlepší obchod uskutečnil v roce 2004. Dodnes ho však pronásleduje a zajišťuje mu pozornost médií, soudů a také policie. Řeč je o českém uhlobaronovi Zdeňku Bakalovi. Ve zmíněném roce se mu podařilo ovládnout za zhruba deset miliard korun těžební společnost OKD. K ní patřilo také asi 45 tisíc bytů na Ostravsku a právě ty jsou nadále bolavou patou finančníka.
Právě kvůli bytům, jež má podle privatizačních podmínek převést přednostně na jejich nájemníky, se s Bakalou pustil v arbitráži do křížku stát. Vadilo mu, že byty byly z OKD vyvedeny do jiné Bakalovy firmy, a jeho právníci tvrdili, že byly porušeny podmínky privatizace. Minulý týden Bakala při o 30 milionů korun vyhrál.
Přesně tolik peněz mimochodem štědrý miliardář věnoval loni před volbami třem stranám dnešní koalice. ODS podle svých slov vždy volil, s TOP 09 jej pojí především přátelství a také podnikání s předsedou strany Karlem Schwarzenbergem. Společně například financovali týdeník Respekt, který nyní patří do Bakalova vydavatelského impéria Economia, kam spadají také Hospodářské noviny nebo časopis Ekonom. Ruku v ruce prodávali Karlovarskou Becherovku, spojuje je blízké přátelství s bývalým prezidentem Václavem Havlem. Bakala financoval Havlův film Odcházení a v domě na Loretánském náměstí buduje knihovnu s exprezidentovým jménem.
Cesta Zdeňka Bakaly k miliardám začala, jako by ji produkoval Hollywood. V osmnácti letech v roce 1980 emigroval do Ameriky a začínal jako myč nádobí v restauraci. Vydělal si dost, aby mohl studovat prestižní univerzity v Berkeley a následně Dartmouth College. Vzdělání se posléze stalo středobodem jeho charitativní činnosti, protože jeho nadace sponzoruje studenty právě na studiích v zahraničí.
Po studiích a právě včas s ohledem na rozpad komunistického bloku nastoupil do Credit Suisse First Boston a stal se šéfem její pobočky v Česku. V polovině devadesátých let, kdy ostatní čeští miliardáři rýžovali na privatizaci, zůstal stranou. Vystavěl první investiční banku v Česku Patria Finance, kterou na přelomu milénia se stamilionovým ziskem prodal belgické skupině KBC, jež ovládla i místní velkobanku ČSOB.
Z Patrie se postupem času stal největší obchodník s akciemi v tuzemsku. A právě na akciové obchody má padesátiletý finančník velmi dobrý nos. V roce 2009 uvedl na třech burzách včetně té pražské akcie společnosti NWR, která OKD ovládá. A zisk, který si připsal, byl značný. Primární emise vynesla asi 35 miliard, přímo Bakalovi a jeho společníkům tak spadlo do klína přibližně třicet miliard. Jako akciový obchod roku tento čin ocenil i prestižní časopis The Banker, třebaže se později cena těchto cenných papírů brutálně propadla.
V průzkumu Factum Invenio vyšel Zdeněk Bakala jako nejznámější ze všech sedmi zkoumaných manažerů. Není se co divit. Život spojil s Michaelou Maláčovou, bývalou miss a dnes ředitelkou českých soutěží krásy. Vloni si matku svých dětí navíc v tichosti v zahraničí vzal.
Bakalův byznys je mnohem zajímavější než zprávy bulvárních deníků, zda to manželskému páru slušelo na večírku po vyhlášení nové miss. Kromě těžební divize začal nejvlivnější český bytný budovat cílevědomě obří dopravní firmu. Začal s odnoží OKD Doprava, připojil k ní Viamont Cargo i Čechofracht. Dopravní skupina se tak rozrostla na podnik s devítimiliardovým ročním obratem. Možná že za pár let se nebude psát o uhlobaronovi, ale o pánu železnic, silnic a moří.

Ministr energetiky

Martin Roman – ČEZ Muž, který zvedá cenu elektřiny, nebo také velký filantrop, jenž rozdá ze svých peněz, co má. V těchto dvou protipólech může Martina Romana, již více než sedm let vládce energetického polostátního kolosu ČEZ, vnímat česká veřejnost. Příští rok ale třeba bude všechno jinak. Vyprší mu totiž druhý mandát v křesle generálního ředitele ČEZ. A je tak na něm a na jeho politických kontaktech, zda zůstane další čtyři roky v čele největší české firmy.
Pokud bychom jej brali jako politika, pak rozhodně nezahálí a svou kampaň za znovuzvolení vede umně. V rozhovoru pro týdeník Ekonom „neváhal přiznat“, že se s ženou domluvili, že většinu mnohasetmilionového majetku rozdají ještě za života na charitu a děti jen „elementárně“ zabezpečí. Pro image krok bezesporu bezkonkurenční.
Na druhou stranu je třeba přiznat, že jde v intencích předešlých Romanových rozhodnutích podělit se o plody svého úspěchu (rozuměj o peníze) se společností. Když pomineme, že ČEZ patří k největším donátorům na charitu, sám Roman neváhal již desítky milionů ze svého rozdat. A to především na to, co sám považuje za nejdůležitější – vzdělání. Už před čtyřmi lety vzal sto milionů, které vydělal díky opčnímu programu, a nasypal je do prestižní střední školy vedené Václavem Klausem mladším. Podpořil i její ostravskou odnož. Nad to dává deset milionů ročně na podporu četby dětí, kdy za každou přečtenou knihu padesát korun putuje na dobročinné účely.
Elitním gymnáziem ovšem Romanovy vzdělávací aktivity nekončí. Míří zase o stupínek výš. V plánu je vysoká škola se zaměřením na právo a ekonomii. První studenti by mohli podle jeho představ nastoupit už za tři roky.
Že vzdělání je základ života, ví sám Roman velmi dobře. Havířovského rodáka totiž do světa velkého byznysu katapultovala jeho práce o českém maloobchodě, kterou sepsal na studijní stáži v Německu. Právě díky ní jej oslovilo hned několik tamních firem, které po sametové revoluci cítily velký potenciál v nově otevřeném trhu. Ještě nedostudovaný Roman se tak stal ředitelem prodeje společnosti Wolf Bergstrasse. Podařilo se mu to, o čem si dnešní studenti mohou jen nechat zdát – nikdy nebyl řadovým zaměstnancem, vždy zastával vysoký manažerský post. Ostruhy si pak získal díky restrukturalizaci výrobce vzduchotechniky Janka Radotín a následně podobně úspěšnou akci vedl také v plzeňské Škodě. Odsud již jeho kroky mířily nezadržitelně za mocné podpory tehdy vládnoucí ČSSD do čela ČEZ. I kdyby ovšem tentokrát „kampaň“ nebyla úspěšná, Roman se jistě neztratí. V kuloárech podnikatelského světa se totiž často spekuluje o tom, že Roman nakonec zamíří do politiky. A nějaký drobný post by jistě nebyl pro něj tím pravým. Ostatně se traduje, že už na základní škole tvrdil, že bude prezidentem.

Otec osmi dcer

Miroslav Dvořák – Letiště Praha Znáte ten příběh z pohádek. Otec tak touží po synovi tak, že plodí jedno dítě za druhým a vždy je to dcera. Většinou to končí u sedmé dcery a osmým dítětem je syn. Miroslav Dvořák, šéf nově se rodícího leteckého holdingu, který „spolkne“ jak Letiště Praha, tak také národního dopravce České aerolinie, se pohádkové konstrukci vymyká. Dcer totiž bude mít osm.
Když nastupoval jako nejvyšší šéf ruzyňského letiště, měl aeroport připravit na privatizaci. Zbyla z toho jen transformace na akciovou společnost. Později dostal na starost i vysoce ztrátové ČSA, které bylo třeba ozdravit. Přetavil je na holdingovou společnost s třemi dcerami, do nichž vyčlenil odbavení zavazadel, charterovou dopravu a údržbu letadel. Výborná přípravka na další krok – vytvoření Českého aeroholdingu, který v sobě spojí ČSA i s letištěm.
Původní plán, který začal naplňovat březnovým vytvořením mateřské firmy, počítal se sedmi dceřinkami. Kromě pravidelné přepravy ČSA plus již vytvořených tří odnoží se mělo přidat samotné letiště, výcvik pilotů a správa budov. Týdeník EURO zjistil, že nejpozději do konce roku 2012, kdy má celá „rekonstrukce“ státem ovládaného leteckého gigantu skončit, přibude dceruška osmá. „Půjde o opravy podvozků letadel,“ řekl týdeníku EURO vysoce důvěryhodný zdroj obeznámený s plány Miroslava Dvořáka. „Tato část byznysu již byla v rámci mateřských ČSA vyčleněna a byla určena, a dokonce i nabídnuta k prodeji. Na příkladu charterové dopravy, kde byl postup v zásadě shodný, se ukázalo, že taková divize může být výdělečná, takže z ní vznikne samostatná firma v rámci holdingu,“ doplnil.
Dvořákův cíl pro příští měsíce je pak jasný. Potřebuje dostat samotné ČSA do černých čísel. Tam má nakročeno zřejmě dobře, protože redukcí a optimalizací letů, se mu podařilo navýšit obsazenost letadel. Vedle toho pro udržení image úspěšného manažera je nutné, aby letiště nadále rostlo, ačkoli právě ono nese největší tíhu plánu, jak dostat ČSA z bryndy. A poslední čísla ukazují, že i to se Dvořákovi zřejmě daří. Podle předběžných výsledků za květen, které se podařilo týdeníku EURO získat, poskočil počet pasažérů, kteří prošli odbavovací halou Ruzyně, v květnu o zhruba sedm procent. Vloni jich bylo asi milion. I duben již zaznamenal růst, takže více než tříprocentní propad z prvního čtvrtletí bude smazán a Ruzyně splní svůj odhad, že přibude o tři až čtyři procenta cestujících.
V nadsázce Dvořák tento úspěch potřebuje, protože už nemá „své jisté“. Do loňska mu totiž jeho předešlý zaměstnavatel držel místo. Na Letiště Praha totiž přišel z pozice šéfa privátního bankovnictví ČSOB. Banka se ale po třech letech už rozhodla na jeho návrat nečekat a jeho post obsadila.
Miroslav Dvořák se však o sebe jistě dokáže postarat sám. Je totiž úspěšným podnikatelem v energetice, kde sází především na obnovitelné zdroje, jmenovitě vodní elektrárny. Jeho firma RenoEnergie je navíc velmi efektivní. Předloni při tržbách 45 milionů korun dosáhla na dvacetimilionový zisk. Dvořák se tak jistě nemusí zbytečně bát, že z aeroholdingu „vyletí“.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče