Naši amorální štramáci

15. prosince 2011, 16:54 - Alena Prokopová
15. prosince 2011, 16:54

České filmy surfují na vlnách exploatace. Snaží se oslovit čtenáře Blesku i předplatitele Respektu

V českém filmu to vře a začíná se mluvit o nové filmařské vlně. I když je jejím základem generace, která se před dvěma desetiletími se studentským nadšením účastnila „sametové revoluce“, zdaleka ji netvoří jen dnešní čtyřicátníci až padesátníci. A filmy, na které diváci slyší nebo je kritici velebí (někdy i obojí současně), nespojuje stejný vypravěčský vkus, styl nebo žánr. V uplynulých letech však spojila podobná nálada díla tak odlišná, jako je intelektuální podobenství Václava Havla Odcházení, apartní tragikomedie Tomáše Řehořka Czech Made Man, „vážné“ psychologické drama z normalizační totality Radima Špačka Pouta a artových Osmdesát dopisů Václava Kadrnky.
Nejviditelnější odnoží tohoto trendu jsou domácí nápodoby hollywoodských politických thrillerů, kterým jde především o plnou kasu. Proto válcují publikum masivními reklamními kampaněmi a příběhy zapadajícími do reality známé z křiklavých stránek Blesku. Za příklad může posloužit Kajínek režiséra Petra Jákla, který je jedním z divácky nejúspěšnějších titulů posledních let. Nejnovější ukázkou jsou pak Hranaři Tomáše Zelenky, kteří si odbyli premiéru 1. prosince a sami sebe okázale charakterizují jako thriller „o korupci a politice“ – což jsou témata, jež hýbou českou společností. Právě „občanská“ nespokojenost s domácí realitou, respektive kritický pohled na ni, charakterizuje řadu filmových titulů z posledních let.

Lov na lidového hrdinu

Ať už je smyslem filmu publikum poučovat a zušlechťovat nebo „jen“ bavit, bytostným cílem všech producentů je zaujmout ho. Aby uspěli, nabízejí v kinech takovou podobu světa, s níž se diváci mohou ztotožnit. Obraz domácí reality, který se dá z řady českých filmů posledních let poskládat, tak není žádnou realistickou krajinomalbou, ale spíše svědectvím o tom, jak Češi chtějí sami sebe vidět – v dobrém i zlém.
Populistické, masochisticky spokojené konstatování, že s tím vším „stejně nic nenaděláme“, ústí až v touhu po tradičním lidovém hrdinovi. S „korupcí a politikou“ nemůže zjevně pohnout někdo, kdo jezdí do práce autobusem a platí daně, ale spíše někdo jako nespravedlivě odsouzený štramák Kajínek. Tomu každou chvíli zlomyslný dozorce plivne do polívky a zkorumpovaní soudci zamítají jeho odvolání – a právě proto je to zbojník proti panujícímu establishmentu. A coby s obětí zlovůle nespravedlivého režimu je s ním většinový divák na jedné lodi. A i kdyby přece jen náhodou někoho zavraždil, nevadí: amorální zrůdičky inspirované reálnými předobrazy jsou zajímavější. Stačí si vzít hrdiny filmů Sametoví vrazi (kauza Orlických vražd), Hodinu nevíš… (případ „heparinového vraha“) nebo Czech Made Man (svérázné self-promotion „doménového cara“ Zdeňka Kubíka). Situaci může podle filmařů zřejmě změnit jen muž akce (ženy akce se totiž v těchto filmech moc nevyskytují). Hrdina Hranařů, majitel prosperující bezpečnostní agentury, tak ve jménu dávného porevolučního přátelství a ochrany svých drahých vezme pomstu do vlastních rukou a zlikviduje zloduchy (politické lobbisty – dříve veksláky a odchovance KGB) několika dobře mířenými ranami z pistole. Na zmanipulovaná média ani na zkorumpovanou oficiální spravedlnost totiž spoléhat nemůže. Pak nasedne s rodinou do soukromého letadla a opustí navždy svou nebezpečnou a prohnilou vlast.
I nechtěně komičtí Hranaři však potvrzují, jak snadné je spojit dění v uplynulém dvacetiletí s realitou, v níž organizovaný zločin prorůstá do nejvyšší politiky, bezpečnostních složek i úplatných médií. Proč politici beztrestně lžou a kradou pro sebe a své kamarády? Proč je veřejný prostor rejdištěm amorality a ziskuchtivé pragmatičnosti? Proč globální krize svými ohavnými pařáty osahává prostý a poctivý lid, zatímco „ti nahoře“ si ve společnosti přepychových prostitutek užívají dekadentně luxusních večírků pořízených z peněz daňových poplatníků?
Nejde jen o to, že po roce 1989 mnozí převlékli kabáty, jak to naznačovalo už finále Svěrákova jinak kýčovitého Kolji (1996). Populistická filmařská optika se neváhá uchýlit až k jakési konspirační teorii. Hranaři nesázejí jen na struktury spojené se sovětskými a americkými tajnými službami, ale i na jakéhosi anonymního Velkého bratra, který nás sleduje na každém kroku. Nechtěně tak napodobují vtípky filmařských surrealistů. Ti se s divokým sarkasmem uchýlili k osvědčeným zednářům (Hlava–ruce–srdce režiséra Davida Jařaba) nebo ke globálnímu spiknutí mocných vnímajících český lid jako dárce orgánů (Heart Beat 3D režisérského veterána Jana Němce).

Prvoplánovou optikou

Není to poprvé, kdy neutěšený stav české společnosti poskytl výživu filmařům. „Nová vlna“ totiž jen pokračuje v tom, co se nakouslo v první polovině devadesátých let – v éře divoké privatizace, restitucí a začátků soukromého podnikání. Tehdy naposled měl český film nějaké téma. A už tehdy tepal amorálnost, chamtivost a úplatnost a „nastavoval zrcadlo“ zlořádům doby ze senzacechtivých, populistických pozic.
Řada nových českých filmů typu Kajínka, Bastardů nebo Hranařů láká diváky do kin na prvoplánové atrakce ve stylu Pestrého světa, pikantní a pobuřující „kauzy“ jako vystřižené z prvních stránek Blesku a na prvoplánové soudy připomínající textovky zasílané anonymními diváky do diskusního pořadu Hyde Park. K realitě však přistupují stejně jako kdysi restituční komedie, jejichž prototypem byla taškařice Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994). „Švejkovského“, navenek naivního prosťáčka, který ve filmu Víta Olmera všem ziskuchtivcům nakonec vytřel zrak, dnes můžete v luxusnějším balení najít ve filmu Czech Made Man. Nebo v komedii Martina Kotíka Vy nám taky, šéfe, vyprávějící o zaměstnancích, kteří přechytračí podlého podnikatele usilujícího jejich prostřednictvím o bankrot. Kvalitu mezi restitučními komediemi kdysi představovalo Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992). A není nečekané, že se nyní zvažuje volné pokračování právě tohoto snímku Věry Chytilové.
Náhoda není jistě ani to, že hrdina Hranařů, který má na diváka působit sympaticky, nostalgicky vzpomíná na devadesátá léta jako na dobu malin nezralých a divokých, špinavých kšeftů, ve kterých jeli tak trochu všichni. Dnešní vlnu „kritických“ krimithrillerů totiž předznamenala už krimi Nahota na prodej (1993). Ostatně protagonisté televizního seriálu Expozitura, jdoucí tvrdě a odhodlaně po krku Berdychovu gangu, jsou jen o málo sofistikovanější než naivně „drsný“ polda Jiřího Krampola v osmnáct let starém dílku Víta Olmera.

Blbá nálada, druhý díl

Pokud jde o spojnici devadesátých let se současností, je jí tatáž legendární „blbá nálada“ – kolektivní negativní pocit, který už na podzim roku 1997 pojmenoval Václav Havel. Proto nelze považovat Havlova nástupce v prezidentském úřadě Václava Klause za pomyslného patrona české mravní krize a celé současné tematické filmové vlny. Na americkou „prezidentskou“ kinematografii, která odráží politiku konkrétního obyvatele Bílého domu, není v malém českém filmovém rybníčku dost prostoru.
Není však možná úplně nesmyslné vnímat samotného Havla jako ikonu nezištného mravního étosu, jejíž vliv prostupuje řadu současných českých filmů – už proto, že sám exprezident vstoupil na filmové bitevní pole adaptací vlastní divadelní hry Odcházení. V absurdní tragikomedii inspirované vlastními zážitky autor pronikavě vnímal emocionální i morální dezintegraci „vyprázdněné“ osobnosti bývalého (fiktivního) politika. Přestože šlo o značně výlučného hrdinu, hájí dnes řada českých tvůrců „havlovské“ pozice a pokouší se postavit pokřivenému etickému zázemí Kajínka, Rekvalifikace, Hranařů či obou dílů Bastardů. Tyto filmy se totiž – stejně jako jejich předchůdci z devadesátých let – sice ohánějí společenskou kritikou, ale snaží se především vlezle a lacině zavděčit divákovi. Klíčovou roli v Hranařích a jim podobných snímcích hraje populistické, černobílé dělení na „my“ a „oni“. Malý český člověk z ulice („my“) nemá žádnou osobní zodpovědnost, je jen trpnou obětí „těch nahoře“, kteří mohou za všechno. Naopak filmaři myslící v havlovském duchu se pokoušejí v publiku probouzet pocit morální provinilosti a faktické spoluzodpovědnosti za danou situaci. Součástí podvratného pohledu na divácké jistoty je třeba zpochybnění postavy sympatického zbojníka. V dramatu Roberta Sedláčka Rodina je základ státu vystupuje tunelář prchající s manželkou a dětmi před policií, jehož pokus o útěk je stejně trapný jako marný. Potíže s vyvázáním ze zkorumpovaného systému a možnost žít vlastní klidný život Sedláček zpochybnil i v televizním thrilleru Sráči.
Poněkud nepovedená, ale snaživá Vendeta režiséra Miroslava Ondruše zase líčí příběh lékaře, jenž se mstí na vlastní pěst na trojici mladistvých, kteří chladnokrevně znásilnili jeho dceru. Otázku viny ovšem už předtím nastolilo psychologické drama o navenek lidumilném ortopedovi Nevinnost. (A dotkl se jí i předchozí film Jana Hřebejka Kawasakiho růže). Nejnověji divácký smysl pro spravedlnost testuje jeden z vůbec nejzajímavějších českých filmů posledních let – pronikavá sociální sonda Poupata. Snímek debutujícího režiséra Pavla Jiráského, který měl v našich kinech premiéru 15. prosince, líčí nevyhnutelný úpadek jedné navenek obyčejné maloměstské rodiny.

Hra na city

Některé snímky tohoto typu vyvolávají až vzpomínky na legendární polskou filmovou vlnu morálního nepokoje z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Nelze si ovšem nevšimnout, že i „ušlechtilí“ a nezištní filmaři vstupují na ošidnou půdu.
Hluboce „morální“ apel je totiž rovněž druhem exploatace, byť loví v jiné části spektra české společnosti. A „umělecké“ vyjádření se může rovněž opírat o schéma. Model hodný parodování se rýsuje překvapivě zřetelně: stačí ve vyprávění o zločinu a trestu obsadit do hlavní role ambivalentního hrdiny-lékaře Ondřeje Vetchého (Nevinnost, Vendeta). A vždycky se hodí prohloubit emocionální dopad na diváka použitím nevinné ženské oběti. To dělají Poupata a Nevinnost, ale i Vendeta, Pouta nebo Alois Nebel… Součástí blbé nálady je totiž i skutečnost, že žádné černobílé dělení na filmy pro čtenáře pokleslého, bulvárního Blesku a předplatitele „ušlechtilého“ Respektu nemůže fungovat.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče