Národ, který poráží velmoci

26. srpna 2010, 13:00 - Tomáš Stingl s využitím portálu <a target="_blank" href="http://www.businessinfo.cz">BusinessInfo.cz</a>
26. srpna 2010, 13:00

Číňané, Francouzi, Japonci, Američané. Ti všichni se postupně snažili v průběhu dvou tisíc let mnohokrát prosadit vojenskou silou ve Vietnamu. Neuvěřitelně houževnatý národ Vietnamců ale vždycky nakonec světové mocnosti udolal. Historie Vietnamu je vlastně kronikou jediného nepřetržitého boje za nezávislost.

Autor: Jakub Hněvkovský

Současní Vietnamci jsou náležitě hrdí na nezávislost své země. Není divu. Je draze vykoupena krví mnoha předchozích generací. Na vlastní nezávislý stát si museli Vietnamci počkat dvě tisíciletí.

Obchodník, který východoasijskou zemi navštíví, by se měl hrdosti Vietnamců na svůj stát snažit porozumět, byť může mít i k jeho současnému fungování výhrady.

První to zkusili Číňané Za nejstarší centralizovaný stát v úrodných oblastech dnešního Vietnamu je považována říše Au-lac. Ta sjednotila oblast delty Rudé řeky už v roce 257 před naším letopočtem. První vietnamský stát ale čelil ze severu tlaku už taktéž sjednocené Číny. Ta si celý region podmanila v roce 111 před naším letopočtem a vládla mu až do roku 939, kdy byli Číňané ze země vyhnáni. Následně se ji pokusili ještě několikrát v průběhu středověku podmanit, stejně jako Mongolští nájezdníci ale byli odraženi. Vietnam tak zůstával sice dočasně bez vnější nadvlády, byl ale roztříštěn na mnoho malých feudálních panství. Francouzská Indočína s japonským intermezzem

Od 17. století přicházejí do země první francouzští misionáři, čímž začíná éra francouzského zájmu o celou oblast. Vojensky si ji Francouzi postupně podmanili při tažení v letech 1854 až 1884. Založili zde kolonii Francouzská Indočína. Tu tvořily tři oblasti. Na severu Tonkin, ve středu Annan a na jihu u delty Mekongu to byla Kočinčína. Vedle Vietnamu zahrnovala bohatá kolonie také většinu území dnešní Kambodži a Laosu.

Proti Francouzům vedli Vietnamci prakticky nepřetržitý odboj. Pro pacifikaci povstalců využívala kolonizační správa se střídavými úspěchy cizineckou legii. Pro Francii měla úrodná kolonie klíčový význam, zejména kvůli velkým ziskům z těžby kaučuku.

Za druhé světové války ale vystřídala země jedny okupanty za jiné. Oblast ovládli Japonci, kteří přitom ještě nedlouho předtím byli pro Vietnamce i další východní národy pozitivním vzorem toho, jak se mohou Asijci ekonomicky i vojensky úspěšně emancipovat.

Nevybíravá vláda okupačních japonských sil ale vedla k tomu, že i proti nim vedli Vietnamci odboj. Generál De Gaulle již během války přislíbil národům bývalé Francouzské Indočíny svobodu. Po pádu Japonců proto vůdce vietnamských komunistů Ho Či Min vyhlásil samostatnost.

Francouzi se ale k naplnění svého slibu neměli. Znovu tak vypukly boje, které trvaly osm let. Válka v Indočíně vyvrcholila v roce 1954 bitvou u Dien Bien Phu, kdy jednotky Viet Minhu uštědřili Francouzům drtivou porážku.

Američané prohráli psychologicky

ČEŠTÍ LEGIONÁŘI V INDOČÍNĚ
Málo známou kapitolou českých dějin je služba Čechů ve francouzské cizinecké legii v Indočíně po druhé světové válce. Většinou se jednalo o emigranty, kteří odešli z Československa po únoru 1948, často byli do legie naverbováni přímo v utečeneckých táborech. Někteří padli, část z nich se po porážce Francouzů vrátila přes severní Vietnam do Československa. Propaganda jejich příběh využila jen váhavě, pouze v roce 1958 natočil na toto téma režisér Vladimír Čech na svou dobu poměrně neobvyklý film Černý prapor.

Vietnam ale získal jen doslova polovičatou samostatnost. Zůstával rozpůlen podél 17. rovnoběžky na severní komunistickou část a na jih, který byl stále pod vlivem západních mocností.

Na jihu přitom začaly od počátku šede-sátých let sílit partyzánské jednotky Vietkongu, které usilovaly o svržení pravicové vlády Jižního Vietnamu a sjednocení celé země pod komunistickou vládou.

Na to reagovaly Spojené státy americké, které postupně navyšovaly počet svých vojenských odborníků vyslaných do Vietnamu až na regulérní vojenský kontingent, jenž bojoval po boku jihovietnamské armády. Společně se potýkaly nejen s Vietkongem, ale také s pravidelnou severovietnamskou armádou.

Zlomovým byl rok 1968, kdy zahájili komunisté rozsáhlou ofenzivu Tet. Přestože vojensky byla de facto rozprášena, zejména psychologický dopad na americké veřejné mínění byl drtivý, a to především kvůli zkreslenému zpravodajství v médiích.

Od této chvíle proto začalo pozvolné stahování amerických vojáků z oblasti, které bylo dokončeno v roce 1973. Bez pomoci Američanů o dva roky později Jižní Vietnam padl a země byla po desetiletích bojů nadobro sjednocena pod vládou komunistů.

Poslední válka ve Vietnamu stála život 57 tisíc amerických vojáků. Vietnamské ztráty byly mnohonásobně větší. Odhadují se minimálně na milion padlých, vzhledem k obrovskému strádání civilního obyvatelstva ale zřejmě ve skutečnosti zahynulo Vietnamců během konfliktu ještě podstatně víc.

I přesto, že v dalším období ještě docházelo ke konfliktům s Čínou a Kambodžou, zažíval Vietnam konečně klidnější období. Svou socialistickou orientaci si udržel dodnes, postupně se ale otevřel světu i mezinárodnímu obchodu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče