Nádherní bratranci ze starého mocnářství

06. ledna 2010, 16:25 - Pavel Hanslíček
06. ledna 2010, 16:25

Lipicáni a kladrubáci aneb Šlechta mezi evropskými koňskými plemeny

(perex)
Lipicáni a kladrubáci aneb Šlechta mezi evropskými koňskými plemeny. A jak se u vysoké šlechty patří, jsou to docela blízcí příbuzní. Týdeník EURO navštívil sídelní místa jejich panství – rakouský Piber a české Kladruby. (text)
Nejprve o hlavním rozdílu. Starokladrubáci jsou těžší kočároví koně, lipicáni jsou chováni pro lehčí vozy a jízdu v sedle. Jejich kořeny jsou však totožné. Obě rasy se odvozují od andaluských hřebců, které do střední Evropy dovezli ze Španělska jako velkou exotiku Habsburkové. V roce 1579 vznikl dekretem císaře Rudolfa II. dvorní hřebčín v Kladrubech. O pouhý rok později založil rakouský arcivévoda Karel II. hřebčín ve slovinské Lipici. Bludný lipicán
První španělské koně v Kladrubech choval již Rudolfův otec císař Maxmilián II., a to od roku 1562. S výjimkou krátkého období v 18. století obývají kladrubáci svůj původní hřebčín v Polabí nepřetržitě. Lipicáni takové štěstí neměli. Z původní Lipici se museli několikrát stěhovat. Po několika přesunech během napoleonských válek zamířili v roce 1915 do Laxenburgu u Vídně a do českých Kladrub nad Labem. Až po rozpadu monarchie bylo stádo lipicánů rozděleno mezi Rakousko, Itálii, Maďarsko, Československo, Rumunsko a Jugoslávii.
Rakouská část lipicánů byla v roce 1920 soustředěna ve štýrském městě Piber a posléze se zdejší hřebčín, kde nyní žije asi 260 koní, stal turistickou atrakcí. Návštěvníci mohou spatřit chov lipicánů zcela z blízka. Přitom zjistí, že ač je v obecném povědomí toto plemeno spojováno s bílou barvou, hříbata jsou při narození hnědočerná. Proces zesvětlování končí až mezi šestým a desátým rokem života, tehdy se koně už pyšní šedivou barvu a bílou hřívou. Lipicáni nejsou praví bělouši, takoví se s bílou barvou již rodí. Navíc se mezi lipicány pravidelně objevují hřebci, kteří si i ve vyšším věku zachovávají původní tmavou barvu. Lze jí obdivovat ve Španělské jezdecké škole ve Vídni, kde na přání císaře vždy drželi jednoho hnědáka jako maskota. Tmaví lipicáni v zásadě neslouží jako chovní hřebci, ale vymření jim naštěstí nehrozí. „Jejich geny jsou totiž obsaženy ve všech liniích,“ říká ředitel hřebčína Max Dobretsberger. „Až do 18. století měli lipicáni i jiné barvy včetně různých odstínů hnědé, černé a byli i strakatí. Nynější šedivou získali až důslednou selekcí během mnoha staletí.“ Příjemný život aristokrata
Selekce začíná lipicánům po třetích narozeninách. Klisny podstupují zkoušku výkonnosti a ty úspěšné jsou zařazeny do chovu. V pěti letech je čeká první plodný nápadník. Hřebci mezitím míří do vídeňské Španělské jezdecké školy, kde absolvují až osmiletý jezdecký výcvik s důrazem na využití přirozených pohybů koně při drezúrách. Celým výcvikem úspěšně projde jen zhruba polovina hřebců, a ti mají to štěstí vracet se pokaždé na část roku do Piberu. Vždy v prosinci podstoupí zdravotní prohlídky a od poloviny února do půlky června jsou připouštěni ke klisnám, z nichž každá může mít během života deset až dvanáct hříbat.
Chovný hřebec se má co ohánět; během čtyř měsíců musí oplodnit kolem dvaceti klisen. Každodenně bývají hřebci připouštěni dvakrát až třikrát, proto také dostávají dvojité porce ovsa. Nu a po zbytek roku vystupují ve Vídni nebo v rámci turné po celém světě. Do důchodu odcházejí mezi 25. a 27. rokem života, vracejí se natrvalo do míst, kde jejich životní pouť započala. Je to velmi výlučný život. Každoročně posílá Piber do Vídně čtyři až šest hřebců a zhruba osm klisen zůstává v hřebčíně na chov.
Chovatelé velmi přísně dbají na zachování šesti pokrevních linií hřebců a sedmnácti linií klisen (počty linií klisen se podle pramenů liší, některé asociace jich uznávají až 35). Všechna narozená hříbata se zapisují do piberské plemenné knihy. Tyto záznamy spolu s vídeňskými archivy umožňují sledovat historii lipicánů na úrovni jednotlivých koní více než dvě stě let nazpět. „Velmi to zajímá genetiky,“ poznamenává ředitel Max Dobretsberger. „Šlechtíme výhradně šimly, takové zaměření znamená problémy s nižší kvalitou jejich kůže a jejím ohrožením rakovinou. Proto musíme zlepšovat kvalitu chovu i tmavými hřebci. Díky genetickým výzkumům však víme, že k některým bílým klisnám je možné připustit hnědáka a přesto výsledkem budou hříbata, z nichž vyrostou šedobílí šimlové.“ Lukrativní zboží
To byl příběh menšiny. Většina lipicánů však nevystupuje ve Vídni ani nedrží vysoko prapor plemenitby. Nabízejí se k prodeji jiným chovatelům. Cena za šestiletou klisnu s jezdeckým výcvikem činí deset tisíc eur a za třináctiletého hřebce s plným výcvikem patnáct tisíc eur. Hodnota koně je závislá nejen na stáří a výcviku i na počtu zbylých jedinců v té které pokrevní linii. Každoročně se z Piberu prodá kolem čtyřiceti až padesáti lipicánů. Exkluzivní reklamu obstarává Španělská jezdecká škola, díky níž mají lipicáni mnoho fanoušků, nejvíce z USA. Lipicáni se díky své velikosti a inteligenci dobře hodí pro jízdu v sedle i v zápřahu a šťastný charakter je předurčuje i jako společníky dětí. A protože jsme v Rakousku, o tom všem se mohou přesvědčit turisté, kterých každoročně do Piberu dorazí asi 80 tisíc. Lákají je – kromě obvyklých prohlídek hřebčína – speciální programy jako parforsní hony, přehlídky koní a soutěže v jízdě či v drezúrách. V létě se navíc turisté rádi toulají mezi ohrazenými loukami s klisnami a hříbaty, které jsou rozesety po kopcích v okolí hřebčína až do vzdálenosti 25 kilometrů. Kladrubský macek
Starokladrubský kůň představuje celosvětově jediné plemeno koní zvlášť vyšlechtěné pro ceremoniální účely panovnických dvorů. A všimněme si – dodnes si zachovalo barokní zevnějšek. I proto byly Kladruby nad Labem i se svým kmenovým stádem běloušů před sedmi lety vyhlášeny českou národní kulturní památkou a hřebčín usiluje o zápis na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Kladrubský kůň je mohutný teplokrevník obdélníkového rámce s charakteristickou klabonosou hlavou. Má vysoko nasazený, mohutný a klenutý krk, nevýrazný kohoutek, zato hluboký a široký hrudník. Dospívá později než jiná plemena – kolem osmého roku života, na oplátku je však vytrvalý a schopný pracovat do vysokého věku. Povahou je vyrovnaný, nezapře však živý temperament po dávných andaluských předcích a podobně jako lipicáni je velmi učenlivý a pracovitý. Neuvěřitelnou vytrvalost dokládá i záznam z předminulého století: spřežení starokladrubských hřebců urazilo za pouhý den stěží uvěřitelných 168 kilometrů. Mimořádných výkonů kladrubáci dosahují i díky náročnému ročnímu výcviku ve věku čtyř let, který je zakončen důkladnými dvoudenními testy. Výsledkem péče je kůň vhodný pro hospodářské i pro sportovní účely.
Původně byli kladrubáci podobně jako lipicáni chováni v rozmanitých barevných variantách. Od konce 18. století však byli žádáni pouze bělouši a vraníci. Bělouši pro ceremoniální účely císařského dvora, například korunovace, vraníci pro potřeby vysokých církevních hodnostářů nebo pro slavnostní pohřby. Plemeno starokladrubských koní se dělí do pěti bílých (Generale, Generalissimus, Sacramoso, Favory a Rudolfo) a čtyř černých kmenů (Solo, Sacramoso, Siglavi Pakra a Romke). Černá varianta koně je domovem ve Slatiňanech vzdálených necelých čtyřicet kilometrů od Kladrub. Ve stájích a výbězích v Kladrubech prožívají svůj příběh přibližně tři stovky běloušů, ve Slatiňanech 250 vraníků. Vítězství nad Habsburkem
Unikátní kůň, a přeci měl namále! Po roce 1918 se nenávist proti všemu habsburskému nevrazila jen do přepisování učebnic, kácení morových sloupů a soch císařů, ale obrátila se i proti stádům z bývalého c. a k. dvorního hřebčína. Moudrý český vlastenecký živel nejprve rozhodl o zrušení chovu kvůli „nevhodnosti habsburských koní pro účely nové Československé republiky“. Jen díky zájmu ze zahraničí se podařilo pro chov udržet alespoň stádo běloušů, vraníci, považovaní za méně ušlechtilé, měli být postupně zlikvidováni. Část koní, včetně kmenového hřebce Napoleone Sola – vraníka v plné životní síle, skončila na porážce. Díky snaze legendárních chovatele Františka Bílka, který se záchranou započal v roce 1941, se nakonec stádo starokladrubských vraníků podařilo obnovit. Korunovaný průšvih
V současnosti kladrubáci oslňují na soutěžích v klasické drezúře, v parkúru i v barokním ježdění, v Ostravě a Pardubicích jejich schopností využívá jízdní policie. V roce 1993 se šest běloušů na výslovné přání dánské panovnice Margarety II. odstěhovalo na tamní královský dvůr. Po čase přibyli ještě čtyři a pravděpodobně nebyli poslední. Od roku 2005 jsou starokladrubští koně také ve stálé službě na švédském královském dvoře a u švédské jízdní policie.
Kladrubský hřebčín přijel obdivovat vévoda z Edinburghu princ Philip, příslušníci jordánské královské rodiny, v roce 2007 zase britská princezna Anna. I díky tomu Kladruby každoročně prodají přibližně padesát koní, z toho polovinu za hranice, především do Německa a do Skandinávie. Cena čtyřletého kladrubáka s výcvikem v sedle i v zápřahu se pohybuje kolem sedmi tisíc eur, za kvalitního chovného hřebce nový majitel zaplatí až patnáct tisíc eur. Peníze jsou více než potřebné. Je paradoxní, že kladrubský hřebčín, kam ročně zavítá na šedesát tisíc turistů, trápí mizerných technický stav řady budov, náklady na potřebou rekonstrukci se odhadují až na miliardu korun. Mohly by přispět i evropské fondy, tomu však brání organizační forma hřebčína, který je státním podnikem. Řešením by byla transformace na příspěvkovou organizaci, o té se však už roky jen mluví. Služebník nenáviděného Habsburka dostává za uši ještě dnes. (BOX k pasáži o lipicánech)
Šest linií lipicánů
Pluto bělouš španělského původu z Královského dánského hřebčína narozený 1765 Conversano neapolský vraník narozený 1767 Maestoso šedivý kladrubský hřebec španělsko-neapolského původu narozený 1773 Favory kladrubský plavák narozený 1779 Neapolitano neapolský hnědák narozený 1790 Siglavy pravý arabský hřebec narozený v Sýrii 1810
Pozn.: Kromě těchto šesti klasických linií existují dvě další linie uznávané ve východní Evropě s názvy Tulipan a Incitato
Pramen: Lipizzan International Federation (BOX - kamkoli)
Nadkůň ve vřavě válečné
Během 2. světové války přesunulo německé vrchní velení většinu evropských lipicánů z Piberu a dalších hřebčínů v okupované Evropě do Hostouně na Domažlicku. Měl tam být vyšlechtěn nacistický „nadkůň“. Na jaře 1945 panovala obava, že obsadí-li Hostouň Rusové, koně budou poraženi na maso. Proto jim na pomoc vyrazili američtí vojáci. Již 28. dubna dorazila do Hostouně tanková jednotka s příznačným názvem Druhá jízdní (Second Cavalry) v rámci akce „Operation Cowboy“. Operace zachránila více než 1200 vzácných zvířat, z toho 375 lipicánů, 200, plnokrevníků, 100 arabských a téměř 600 ruských hřebců. Zároveň vzal generál George Patton pod svou osobní ochranu i lipicány ze Španělské jezdecké školy. V polovině května Američané úspěšně přehnali a převezli všechny koně do Německa. Do Piberu se vrátili až v roce 1952, do Vídně dokonce až o tři roky později. Část zachráněných koní putovala do USA, proto zde mají dnes lipicáni nejvíce fanoušků. Ve Spojených státech je registrováno asi 600 lipicánů z celkových přibližně tří tisíc na celém světě.
Tento příběh zfilmovala v roce 1963 studia Walta Disneyho pod názvem Miracle of the White Stallion. BOX (kamkoli)
Dárek ze staré monarchie
Lipicáni stejně jako starokladrubáci odvozují svůj původ od španělských koní, podíl španělských genů lipicánů dosahuje šedesáti procent. Dále se na genezi obou unikátních plemen podílely další rasy původem z Neapole, Dánska, Irska a severoněmeckého Holštýnska a Oldenburska. Oba chovy se v celé historii vzájemně ovlivňovaly – dva starokladrubští hřebci Maestoso a Favory se stali v 18. století zakladateli dvou z šesti hlavních linií lipicánů chovaných v Piberu. Naopak část chovných hřebců z linie Favory se po 2. světové válce vrátila do Kladrub, aby stádu částečně pošramocenému za okupace, dodali novou krev. Dnes lze lipicány a kladrubské koně obdivovat i v dalších státních hřebčínech, a to na Slovensku, v Itálii, Maďarsku, Chorvatsku, Slovinsku a Rumunsku. Tyto chovy jsou důsledkem válkami vynucených přemístění koní z původní Lipici do prakticky všech zemí habsburské monarchie a také soukromých chovatelských aktivit šlechtických rodin jako například Esterházyů. Nedávno vznikla iniciativa Rakousko-uherské hřebčíny, která má turisticky propojit historické hřebčíny na území někdejší monarchie včetně Kladrub a Piberu.
Ani kladrubské koně dnes nenajedeme jen v Polabí. V Severní Americe například působí United States Kladruber Horse Association, protože kladrubáky chová řada privátních hřebčínů včetně amerického Kladruber Breeding Farm. V roce 1994 dva kladrubští hřebci zamířili do Španělska, aby založili nový chov. Kruh se uzavřel.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče