Naděje a úspěch zabloudí i do nepravděpodobných koutů

30. srpna 2012, 14:00 - Miroslav Zámečník, Euro
30. srpna 2012, 14:00

Nikdy nepodceňujte outsidera. A už vůbec nikdy ho nepodceňujte, když má dobrý nápad, a koňskou vůli k tomu. Bude to za pár dní dvanáct let, co se v Praze konalo výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Nákladná rekonstrukce bolševického Paláce kultury měla posloužit jako hlavní scéna českého „coming of age“, tedy návratu mezi vyspělé tržní ekonomiky.

Co čert nechtěl, triumfalismus měl v Česku po balíčcích v roce 1997 už notně propíchlé ego, a momentálně se Zemanova smluvně-opoziční vláda navíc zabývala do té doby nejdražší bankovní krizí v poválečné Evropě. Sama investice do „Pakulu“se ukázala být stejně nenávratnou, jako o pár let později stavba jiné arény, která jen potvrdila, že opravdu pyšní megalomani si dají postavit nejen hnusný svatostánek, ale ještě jej doplní o idiotskou plaketu.

To by samo o sobě bylo dostatečné mravní naučení, kdyby se na onom výročním zasedání neobjevili delegáti z Indonésie, země, kde pár desetiletí vládl diktátor spolu s čínskou manželkou, přezdívanou „Madame Ťien Per-cent“, která to všechno kasírovala. Jejich pád byl také doprovázen bankovní krizí, a ti, kdo měli uklízet, byli v podstatě bezradní.

Za pár let jsem potkal lidi z Indonéské agentury pro bankovní restrukturalizaci na jedné konferenci v Istanbulu (to se zas pro změnu hroutil turecký bankovní systém), samé rozesmáté tváře: na rozdíl od Čechů měli hotovo. Než se nechat obviňovat z levného rozprodeje bankovních pohledávkách převzatých agenturou zlým imperialistům z Goldman Sachs a spol., vymysleli raději podílové fondy, do nichž mohl každý domorodec investovat a jejich prostřednictvím si ty pohledávky koupit. Myslíte, že prodáváme pod cenou? Tak si to sami kupte! Geniální nápad, na rozdíl od svého času v podstatě stejně geniální kupónové privatizace byl ovšem doprovázen tvrdou regulací těch podílových fondů. Takže skončil bez hořkosti, úspěchem. Indonézani vyřešili problém, my jsme jeden vyřešili a druhý vyrobili. Pokora je v každém případě zcela na místě.

Češi se možná dožijí i mobilních hovorů počítaných po sekundě, alespoň jeden z hráčů to ohlásil. Jenže v chudičké východoafrické Keni, kterou si tak nějak spojíme s kriminalitou v Nairobi, plážemi někde v Malindi, nahatými Masaji, zebrami a slony v národních parcích, dokázala mobilní telefonie něco transformačního. Mobily v zemi, kde pevné linky obsluhují podle posledních statistik méně než dvě procenta populace, umožnily nejen přeskočit celou jednu technologickou éru, ale vstoupily i do aplikací, které skutečně slouží potřebám země. Mobilním bankovnictvím bez bank proteče ekvivalent čtvrtiny keňského HDP, a dnes představují služby v oboru ICT vyšší podíl na keňském vývozu služeb než naše sdílená (a investičními pobídkami podporovaná) centra služeb. Nairobi není žádné Silicon Valley, ale ten růst firem, které vyrábějí mobilní aplikace, je i v mezinárodním měřítku mimořádný. Opět, pokora je na místě.


Další komentáře Miroslava Zámečníka:

Tristní vlády čas

Řecko: Kiss and pay. I promise


Dejme si do třetice příkladů až skoro zoufale urputné snahy o posun někam dopředu Rwandu. Odporné časy vraždění v Bosně byly slabým odvarem toho, co se dělo ve zhruba stejné době ve Rwandě s její genocidou prováděnou mačetami na statisících. Mám docela dobrou kamarádku, která Afriku a Rwandu dobře zná, a tvrdí, že Kigali je dneska nejbezpečnější město v subsaharské Africe, navíc uklizené. Rwanda si půjčila na své poměry opravdu hodně peněz, aby zkusila „leapfrogging“, tedy technologický skok, který by ji někam posunul, jistěže také inspirována Keňou a jejím dosti nepravděpodobným úspěchem ve využití mobilů pro ekonomický rozvoj.

Už jeden a půl roku je Rwanda propojená vysokorychlostními optickými kabely se zbytkem světa. Přestože obyvatelstvo Rwandy hovoří stejným domorodým jazykem (Kinyarwanda), a země byla 72 let belgickou kolonií s oficiální francouzštinou, mají Rwanďané od roku 2008 jako povinný (druhý) jazyk od první třídy základní školy angličtinu a na druhý stupeň základní školy (tedy do šesté třídy) skládají zkoušky v angličtině. Kdyby jazykem byznysu nebyla angličtina, ale španělština, budeme ji upřednostňovat, říkají pragmaticky Rwanďané. Co to znamená, si uvědomíte, když vezmete v potaz, že z 31 000 učitelů prvního stupně základní školy bylo v angličtině proškoleno jen 4 700 z nich, zatímco na druhém stupni z 12 000 učitelů podstoupilo vzdělání v angličtině jen 600 z nich. A asi tak nejspíš v Ugandě.

Jasně, že to nedává nějak zvlášť dobrý přízvuk v call centrech, jasně že je těžké sehnat dobré bilingvní učitele, jasně že je to mnohem těžší v superchudé zemi. Ale poměřte to s naší snahou obstarat si první propustku k lepší budoucnosti, jíž znalost cizích jazyků nepochybně je. V těchto situacích se nabízí jen věta z báječného filmu Lasseho Hallströma podle románu Johna Irvinga Pravidla moštárny: „Co tě, synku, živí?“ Všichni tápeme, ale někteří se snaží. A propos, Etiopie, stíhaná hladomory, je podle the Economist netto vývozcem potravin. Světe, po..r se.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče